Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    nita1984
    7. lis 2019    Čtené 294x

    Moje testování kapslí Persil

    Když jsem se dozvěděla o testování Persil, rozhodla jsem se přihlásit, i když se obvykle do testování nehlásím. Protože praní je u nás na denním pořádku. Manžel voják, smečka psů a novorozenec... to je pro prádlo velký záhul.

    Když přišel balíček, neskutečně mě překvapila nádherná vůně, která šla i přes zavřený obal. Miluji voňavé prádlo a prototže jsem poslední dobou používali domácí prací gel, moc jsem si jí neužívala.

    Kapsle 4v1 prošly několika fázemi testování, od jednoduchých po náročné.

    Dlouho jsem zvažovala, zda použít kapsle i na prádlo pro miminko, bála jsem se reakce. Ale vzhledem k tomu, že malý spí s námi v posteli a ložní prádlo je prané v našem pracím prostředku, rozhodla jsem se to vyzkoušet.

    Použila jsem je na nejtěžší kalibr v naší domácnosti a to byly separační plenky. Kdo látkuje, ví, jak vypadají před. Byla jsem neskutečně nadšená, z toho, jak krásné, běloučké plenky jsem vytáhla. I bez předepírání.

    Když jsem vyprala ložní a následně ho dala do sušičky, bála jsem se, že o tu krásnou vůni přijdu. Jaké bylo moje překvapení, když i po sušícím procesu prádlo nádherně vonělo.

    Prala jsem bílé i barevné, co mě velmi mile překvapilo byly svetry, které mi pop vyprání přišly příjemnější, zpět jemnější, než předtím, v kombinaci se sušičkou, úplně luxusní.

    Když jsem kapsle použila na manželovi maskáče do práce, nebyl moc nadšený 😀 Ta vůně pro něj byla příliš intenzivní, takže na manželovo prádlo do práce si své místo nenašly.

    Za mě jediné mínus je ta super bezpečnostní krabička, do které jsem se nemohla za žádných okolností dostat 😀 Asi mám levé ruce nebo je pro mě příliš bezpečnostní 😀 Tím, že máme prádelnu oddělenou od bytu, prostě jsem jí přestala zavírat a bylo po problému Nicméně kdo má tyto prostředky v bytě s malými dětmi, jistě tento mechanismus ocení.

    Za mě skvělá zkušenost a disky persil 4v1 určitě v naší domácnosti místo najdou. Minimálně na to geniálně vonící ložní, protože to je sen.

    #recenze #test_persil #zkusenosti_persildiscs4v1126

    nita1984
    18. bře 2019    Čtené 1398x

    Manžel voják - kariéra? Peníze? Rodina? Poslání?

    Dneska v noci jsem nemohla spát a vykoukla na mě fotka tatínka vojáka, odjíždějícího na misi. Protože manžel je taky voják, nedalo mi to a rozklikla jsem komentáře. Velká řada obdivných, povzbuzujích, ale i část odsuzujících komentářů mě dohnala k zamyšlení. Je to jen tok mých myšlenek, bez ladu a skladu... takže omluvte slabší stylistickou stránku článku.  

    I můj manžel je voják. Již téměř 15 let. Specialista u letectva. Zachraňuje životy (a to doslovně, stará se o to, aby piloti přežili v případě např. poruchy). 

    Já ho jako vojáka (toho času v misi) poznala. Před šesti lety. 

    Můj dědeček býval voják, pilot. Později létal s leteckou záchrannou službou jako pilot. Nikdy jsem k armádě, ani k uniformám neměla žádný extra vřelý vztah a rozhodně mě nikdy nenapadlo, že by můj mažel byl voják. 

    O armádě jsem měla jakés takés představy, o tom, že existují nějaké mise jsem nikdy nepřemýšlela, nikdy mi to nepřišlo důležité. Občas nějaké info v médiích. Nic víc, nic méně. 

    Manžela jsem poznala přes intenret, přes společné známé. Dva měsíce jsme si psali, skypovali, já v Praze, on v Kábulu. A tehdy jsem začala "pronikat" do problematiky hlouběji. 

    Manžel se vrátil z mise a od té chvíle jsem spolu. V létě to bude 6 let, pět let budeme manželé a v září čekáme narození vymodleného miminka. 

    Ale proč to vlastně píšu? Hlavně proto, že mě nejvíc dokážou rozčílit odsuzující komentáře, že si voják vybral misi místo rodinu a podobně. 

    Jaký byl příběh mého muže? Chtěl být vždycky vojákem? Bere to jako svoje poslání? Možná to někoho překvapí, ale jednoznačná odvěď je NE. Manžel chtěl být fotograf. Bohužel, jeho rodinné zázemí nebylo nikdy v pořádku (otec tyran, maminka prakticky sama na tři kluky narozené během 11ti měsíců), navíc v manželových 15ti zemřela a otec jaksi péči o rodinu nepřevzal. Tedy převzal, ale hodně po svém. Když manžel dokončil střední školu (byla mu určena SŠ technického směru, protože otec z něj chtěl mít automechanika, ten se v rodině vždycky hodí) musel nastoupit povinnou základní vojenskou službu. Otec ho prakticky vyhodil z bytu, neměl kam jít, neměl co jíst, jiná rodina nebyla. Takže po přijímači, když dostal možnost podepsat úvazek, u kterého dostane ubytovnu, základní plat a možnost studovat, neměl moc na výběr. 

    První roky pro něj nebyly snadné, ale postupně se profiloval v leteckého technika až specialistu. Dneska je jeden ze tří lidí v ČR, kteří umí, to co umí. Do dneška říká, že mu armáda zachránila život. 

    Kdyby te´d přišel rozkaz, že poletí na misi, letěl by. Ne proto, že nemá rád mě nebo naše nenaroené miminko, ne proto, že by mu šlo o peníze (ano, peníze za misi nejsou k zahození, ale lidský život rozhodně nevyváží), ale proto, že má závazky. Závazky vůči armádě. A neuposlechnutí rozkazu se trestá. Z armády není tak snadné odejít. Má své výhody, ale i svá úskalí. 

    Upřímně, já jsem ráda, že je manžel voják, protože (není-li nějaká neobvyklá situace) je každý den v 17h doma, má volné víkendy (až na výjimečné služby cca 1 za dva měsíce) a jistotu platu, každý měsíc na účtě, jistotu úvazku a pro mě tím pádem klidné spaní i v dnešní ekonomicky nejisté době. 

    Když tady čtu příspěvky maminek, jak jsou jejich muži v práci od rána do noci, přijde mi to, mnohem horší než případný půl rok mimo domov. Nemusí se mnou každý souhlasit, vlastně se mnou nemusí souhlasit vůbec nikdo. Jen jsem si říkala, že by třeba někdo rád i pohled z jiné strany. 

    nita1984
    21. srp 2018    Čtené 1075x

    IVF je pro každého... nebo ne?

    O tom, jak se vyvíjelo naše snažení o miminko se můžete dočíst v předchozím článku. K tomu už se zde vracet nebudu. Ale budu pokračovat. Třetí CAR (centrum asistované reprodukce), další vyšetření, další IUI (inseminace), všechno k ničemu. Genetika v pořádku, imunologie slabý problém, přeléčený, následně již bez nálezu... Pro jistotu manžel andrologie a řada dalších UTZ, odběrů, vyšetření. Všechno marné, jdeme tedy do 2. IVF. 

    Stimulace naprosto ukázková, folikuly stejně velké, na obou stranách, všechno vypadalo dokonale. Bojujeme za "přirozené" oplodnění vajíček, po zkušenostech nechceme žádné ICSI, PICSI a další. Spermiogram vychází pěkně, odebráno 12 oocytů, 12 vajíček. Všechna oplodněna přirozeně, krásně se vyvíjející. 

    Na ET vybrali nejkrásnější blastocystu, už hatchující, dalších 7 krásných blastocyst zamraženo. Skvělý výsledek. 

    Test po ET negativní. Chtěla jsem jít hned v dalším cyklu na KET, bohužel, sliznice špatná, KET odložen.

    V dalším cyklu opět přeléčen vysoký prolaktin, nasazen estrofem na sliznici a proběhl KET.

    Tento transfer se pro mě stal zlomovým. Věděla jsem, že nevyšel od samého začátku. Od samého začátku jsem cítila, že toto není moje cesta. Došla jsem tak daleko, že jsem denně zaváděla nebo polykala 14 tabletek, připadala jsem si, že můj den je stvořen jen z budíků na další a další tabletky. 

    Jednou ráno jsem se probudila a řekla si dost. Vždycky jsme s manželem říkali, že děti moc chceme, ale ne za každu cenu.... kde je ta každá cena? Copak je tohle normální? Sex jsme neměli ani nepamatuji, protože neustále zavádím léky, bolí mě břicho, lékaři nedoporučují nebo zakazují. S manželme se hádáme, protože po všech těch kortikoidech, homonech a dalších lécích jsem byla totálně vyřízená. Fyzicky, psychicky, emočně. Řekla jsem dost. Objednala jsem se na imunologii, ukončila léčbu, stejně tak v CAR. V mrazáku máme ještě 6 krásných embryí, ale já si neumím představit, že bych měla jít na transfer č. 7. Vím, že holky podstupují víc, ale já na tohle už nemám. Nevím, jestli si někdy půjdeme pro ta embrya v mrazáku (ano, většina mě za toto odsoudí, ale je to moje rozhodnutí), holky ze skupiny IVF jsou skvělou podporou, ale i tak cítím, že IVF prostě není moje cesta. Možná tahle zpověď pomůže někomu, kdo se rozhoduje, protože kdybych tenkrát věděla, že to může být i takhle hrozné, možná bych byla o téměř 100 tisíc bohatší a neztratila dva roky života cestou od transferu ke transferu.