Dceři se na táboře stýská a chce jet domů

Vlastně nevím, co si od této diskuze slibuju, možná očekávám, že sdílená starost, poloviční starost. Moje dvě dcerky jely letos už asi po čtvrté na letní tábor, kde ta starší už asi po třech dnech začala domů psát zprávy, že je jí smutno, a že chce domů. Ze začátku jsem to moc neřešila, protože vím, že je citlivější a stesk jsem u ní očekávala, upozornovala jsem i vedoucího, aby na ni kdyžtak dohlédl. Jenže je to čím dál horší, volá mě s brečením, že chce domů, každý večer brečí do polštáře, vyhledala jsem i články o tomto problému, kde se píše, že mobil je vyloženě zlo, tak jsem ji navrhla, že už si nebudeme psát SMS a volat, ale ona tvrdí, že když mě slyší, že ji to uklidní. Nejraději bych si ji odvezla domů, jenže manžel to zamítl, že už není malá a věděla, do čeho jde, já sama nechápu, co se to s ní děje, vím učitě, že ji nikdo neubližuje, možná je to tím, že jsem ted doma na MD a má mě pořád za zadkem, proto ji ta delší odluka trápí. Vedoucí o všem ví, když ji přepadne truchlivá, tak k ní vždy někdo přijde a snaží se jí zabavit, myslím, že přes den nemá ani tak čas o tom přemýšlet, nejhorší jsou ty večery a chvíle volna. Já už jsem z toho taky na nervy, potají brečím, a ten týden, co jí ještě zbývá snad nepřežiju. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte, jsem moc přecitlivělá, nebo mám přesvědčit manžela a jet pro ní ?