Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Pul rok za nami, uteklo to neskutecne. Tomasek nam stale dokazuje jaky je bojovnik a rvac. Chodime na rehabilitace, dela obrovske pokroky a ja jsem na nej neskutecne hrda. Ma za sebou prvni davku Hexy a Prevenaru. A uz se klubou dva zoubky 💜

    (8 fotek)
    jankart
    16. zář 2019    Čtené 306x

    Testování Baby Dove kosmetiky s Milouškem

    Ahojky,

    už jsem tady celkem provařená, nicméně... jmenuji se Jana, je mi 30 let a po několika letech snažení jsem se dočkala vytouženého syna Tomáška alias Milouška (2 měsíce).

    S Milouškem jsme dostali možnost testovat kosmetiku Baby Dove, byla jsem mile překvapena 🙂

    Jakmile balíček přišel, tak se Miloušek posmolil až na záda, takže okamžitě jsme otevřeli balíček ubrousků Wipes Rich moisture. Příjemně překvapila vůně a navíc potěší, když chcete vytáhnout ubrousek a nevytáhnete půl balíčku, i s tím už jsem se setkala.

    Milouška jsem namazala krémem proti opruzeninám Nappy cream Rich moisture, s těmi celkem bojujeme. Krém se příjemně roztírá, vůně stejně příjemná jako u ubrousků a bonus, stačí opravdu troška 🙂

    Koupání u nás bych přirovnala boji v Koloseu, ano, zvítězím, ale za hlasitého projevu Milouška. Nachystala jsem tedy kyblík, mycí gely Baby Dove Rich moisture a Sensitive moisture a hurá na to. Co vám budu povídat, v první chvíli řev, zabalila jsem malého do plenky, nanesla Sensitive moisture a hle, Miloušek koukal co se to děje. Přišli jsme na to, že mu vyhovuje, když to jede šup šup, velká výhoda dávkovače. 

    Po koupeli přišlo na řadu tělové mléko Baby Dove Rich moisture, doposud jsem používala olejíček, ale víc toho bylo všude okolo než na Milouškovi.. hned chválím konzistenci mléka, nebylo příliš hutné ani tekuté, prostě akorát. Vůně stejná jako u ostatních výrobků. A co bylo hlavní? Že prckovi se to líbilo a držel jak klíště!

    Takže u nás kosmetika Baby Dove uspěla a my moc děkujeme za možnost testování 🙂 

    jankart
    25. črc 2019    Čtené 2079x

    Tomášek *18.07.2019

    Dnes je tomu týden, co jsem se stala mámou.. Mámou toho nejlepšího chlapečka, mého superhrdiny již od začátku těhotenství. 

    Než nastal den D, tak mu předcházelo několik strastiplných týdnů, které vygradovaly až do 18.07.

    Moje hospitalizace začla ve čtvrtek 11.07., již dva dny jsem zvracela a nevěděli jsme proč, tak jsme pro jistotu jeli do Fakultní nemocnice (to jsme jim ještě aspoň částečně věřili).

    Rozhodli se mě hospitalizovat, nasadili kapačky. 

    V pátek již bylo lépe, snědla jsem aspoň rohlík. O víkendu mi začal zničehonic stoupat krevní tlak, hodnoty lítaly 145-160/90-105, takže začli s medikací Dopegytu.

    V pondělí doktor z rizikovky rozhodl, že tlak není tak vysoký a mohu jít domů s léky Dopegytu, dávkování 1-0-1 a že si mám doma měřit tlak. Ještě zkontrolovali průtoky, ke zhoršení nedošlo, jen doktor zmínil, že pupečník je nějaký víc špatný, ale nic víc k tomu. 

    Doufala jsem, že doma ten tlak aspoň trochu klesne, stále byl okolo 155/100. Doma jsem uklidila, zařídila co bylo potřeba, asi hnízdící instinkt. V úterý 16.7. jsem měla vyřizování s mamkou a pak jsme jely na gynekologii kvůli receptu na léky na tlak. 

    Myslela jsem, že jen dostanu recept a pojedu domů.. mýlila jsem se, sestřička mi změřila tlak, 149/107, doktor se zděsil a okamžitě vypsal žádanku o okamžitou hospitalizaci. Ptala jsem se, jestli bych mohla jít do jiné porodnice, už jsem neměla důvěru k Fakultní nemocnici a chtěla jsem jít na Fifejdy, pan doktor řekl, že bych měla jít na Fakultku a oni by to měli dořešit, navíc stále jsme měli v papírech uvedenou diagnózu Dysgeneze corpus callosum. Neměla jsem to dělat, už v tu chvíli jsem měla poslechnout mateřský instinkt. Doma jsem byla sotva 24 hodin. Jela jsem domů, opětovně sbalila věci a dorazila do Fakultní nemocnice, hrozně se divili, že s takovým tlakem mě pan doktor pustil domů.. 

    "Ubytovala" jsem se na pokoji, dostala jsem dva Dopegyty a měřili tlak, stále se pohyboval okolo 155/100-95.

    Byla jsem na rozpacích, jestli jsem udělala správně, že jsem jela na fakultku, v noci jsem plakala, měla jsem hrozný strach o malého, psala jsem příteli, díky němu jsem se úplně nezhroutila. Stál při mě od začátku těhotenství, při každé špatné zprávě a nervech z výsledků. 

    Ve středu na vizitě paní doktorka se mi snažila vysvětlit, že můj tlak neohrožuje malého a ani už tak špatné průtoky placentou. 

    Nevím proč, ale nevěřila jsem tomu. Napsala jsem známé, která pracuje jako porodní asistentka na Fifejdách, popsala jsem celou anabázi s tlakem a jestli ty dávky Dopegytu a Vasocardinu jsou ok. Odpověď byla, že rozhodně není dobré razantně snížit krevní tlak, jelikož to může snížit průtoky placentou. 

    Doporučila zkusit si promluvit s doktorem z rizikovky, vysvětlit obavy, pokud by to nepomohlo, tak mi poradila podepsat reverz a že by se o nás na Fifejdách postarali. 

    Ve středu již nikdo z doktorů nepřišel, na návštěvu přišla mamka, zkusila mi změřit tlak, jestli nemám "syndrom bílých plášťů", neměla, tlak 149/107. 

    S mamkou jsem se radila co dělat, shodly jsme se, že počkáme na čtvrteční vizitu, že snad přijde atestovaný doktor, nejlépe z rizikovky. Přítel souhlasil, řekl, že již fakultce nevěří, ale že jim dáme ještě šanci.. zbytečně..

    Ve středu jsem dostala nespočet Dopegytu a 3 Vasocardiny, tlak neklesal, naopak mě z těch léků nebylo dobře. 

    Začínala jsem být přesvědčená o tom, že udělám dobře, když podepíšu reverz. 

    Nastal čtvrtek 18.07., ráno přišla vizita, dokonce i doktor z rizikovky, sdělila jsem opět své obavy, odbyl mě, že mi ještě nenasadili správnou medikaci a že mi k Dopegytu a Vasocardinu nasadí ještě další medikaci. To už jsem se zhrozila a oznámila, že chci podepsat reverz. Doktor samozřejmě nebyl nadšen, sdělil mi, že ohrožuji život nejen sobě, ale i malého. To už jsem nevydržela a panu doktorovi řekla, že jediní kdo ohrožují naše životy, tak jsou oni a souhlasila jsem s negativním reverzem.

    Na propouštěcí zprávu jsme čekali přes 2 hodiny, dalo se to čekat, mezitím přišla ještě jedna doktorka, jestli to myslím vážně. 

    Domů jsem s přítelem dorazila po 11 hodině, ten vzápětí musel do práce na odpolední. 

    Mezi dveřmi se rozloučil větou: pa zlato, uvidíme se večer..

    Ani mi to v tu chvíli nedošlo, že mám nastoupit do porodnice na Fifejdy a tudíž se večer doma neuvidíme 🙂

    Dala jsem si sprchu, přerovnala věci v tašce a čekala na mamku, ať mě odveze do porodnice. Dorazily jsme tam krátce před 15hodinou. Příjem proběhl rychle, doktor Jašík o mě věděl díky známé, která všechny informovala. 

    Byli úžasní, v tu chvíli ze mě ten strach spadnul, tlak bohužel ne. Udělali ozvy, ultrazvuk, pan doktor vysvětlil co a jak. Zmínil, že opravdu se nesmí rapidně ten tlak snížit, obzvlášť, když už máme snížené průtoky placenty. 

    Šla jsem na předporodní pokoj, bylo tam 5 lůžek, hned vedle sestřičky, které co hodinu kontrolují rodičky.

    Co půl hodiny mi probíhalo měření tlaku, naprosto jiný přístup, vše mi bylo vysvětleno, co se bude dít. 

    Měla jsem šílený hlad, nepřipouštěla jsem si, že bych večer mohla jít na sál, takže jsem s chutí snědla celý krajíc chleba s rybičkami 😀 

    Zašla jsem si do sprchy a následně začlo měření tlaku. 

    17.18  152/107

    17.30  148/105

    Po mém souhlasu mi dali dva Dopegyty a jeden Vasocardin..

    18.00  137/89

    18.30 149/92

    19.00  169/101

    19.30 177/107

    20.00 178/113

     To už přišel pan doktor, že proběhnou ještě dvě měření a rozhodne se co dál..stále jsem si nepřipouštěla, že by mohl nastat nějaký zvrat. 

    Volal mi přítel, že jede domů z práce a jak to vypadá, tak jsem mu řekla o těch tlacích a že mu kdyžtak zavolám.

    20.30 172/99

    21.00 122/108 dle sestřičky error :-/

    Opětovné a poslední měření v 21.06 171/114, přišel pan doktor s verdiktem, okamžitě jdeme na císařský řez, moje otázka, že jako teď hned, ho pobavila. 

    Rychle jsem "žhavila" telefon, přítel absolutně nechápal co se děje, řekl, že mě miluje a že už volá taxíka. V rychlosti jsem zavolala ještě mamce, že bude dnes počtvrté babičkou a vzápětí jsem podepisovala x papírů k operaci. Ještě jsem vypnula na telefonu zabezpečení otiskem prstu, aby mohla případně sestřička vyfotit malého, tušila jsem, že přítel nestihne dorazit. 

    Dorazil anesteziolog, vše vysvětlil, jeli jsme na sál, byla tam uvolněná atmosféra.

    21.22 zavedl anesteziolog umrtvení spodku, velice nepříjemné, začla jsem se nekontrolovaně třást. 

    Lehla jsem si a už jen koukala co se děje, stále jsem doufala, že to přítel stihne. 

    Najednou byla přede mnou zelená plachta a doktoři začli natírat dezinfekcí břicho, bála jsem se, že něco ucítím. Sestřička a anesteziolog se mnou stále hovořili, jak se cítím a ať jsem v pohodě, že za chvíli už uslyším malého.

    21.33 - čas v kterém se mi navždy změnil život, uslyšela jsem pláč našeho syna, nejkrásnější zvuk a věta od pana doktora: "Maminko, máte krásného chlapečka"

    TOMÁŠEK, 1840g a 41cm, 35+4

    V tu chvíli mi vyhrkly slzy a bylo mi líto, že tuto chvíli nevidí přítel. 

    Malého odnesli zvážit a zkontrolovat, za pár minut mi ho donesli ukázat. 

    Naše největší láska, náš superhrdina, který si vybojoval své místo na tomto světě..

    Viděla jsem ho sice jen pár sekund, ale i to stačilo, abych věděla co znamená mateřská láska.

    Přítel dorazil přesně o 11 minut později, viděl malého už v inkubátoru. 

    Moje operace skončila přesně ve 22hodin, byla jsem převezena na jip. Sestřička mi podala telefon, už jsem tam měla zprávu od přítele, že viděl našeho syna a poslal mi fotky, opět jsem brečela, radostí. 

    Během noci přestala účinkovat anestezie, začla bolest, sestřička mi dala anageltika, tak jsem aspoň na 2 hodiny usnula. Ráno jsem byla převezena na nadstandard oddělení gynekologie, jelikož Tomášek byl na dětské jip, tak abych nebyla na pokoji s nějakou maminkou. 

    Už dopoledne přišel přítel s mamkou, pomohli mi se převléct, byla jsem ráda, že jsem došla do koupelny. 

    Tomáška jsem viděla až v sobotu, dříve jsem nebyla schopná dojít na dětskou jip. 

    Tlak se po porodu stále drží okolo 145/95, takže prozatím jsem na Dopegytu. 

    Tomášek za týden zvládnul neskutečně moc pokroků a jsme na něj pyšní. 

    V pátek byl ještě jeho stav kritický, plíce neměl dostatečně vyvinuté, tak dostal cpap, brečela jsem, když jsem ho viděla na těch hadičkách, ale věděla jsem, že zabojuje a zvládne to. 

    Dnes je to týden, co se naše největší láska narodila, za pár minut to bude přesně týden, já jsem nejpyšnější máma toho nejúžasnějšího chlapečka, udělám pro něj cokoliv, nedovolím, aby mu někdo ublížil, včera nám to vrátil tím,že jsme ho poprvé od porodu viděli vzhůru a dnes se na nás usmál.

    Dnes jsme se dozvěděli, že přibližně za 3-4 dny už Tomášek půjde do normální postýlky a já budu moct nastoupit k němu na novorozenecké oddělení. 

    Je to náš pan Úžasňák :-* 

    Za ty strasti v těhotenství tenhle poklad stál. 

    jankart
    1. črc 2019    Čtené 1247x

    Naše vymodlené miminko a jeho prenatální boj

    Naše pokračování, člověk si myslí, že ten boj si už vybojoval, když vidí ty dvě čárky na testu. 

    Jak jen se člověk mýlí. Těmi dvěmi čárkami boj teprve začíná. 

    V úterý odpoledne 11.12. jsem zjistila, že jsem pravděpodobně těhotná, volala jsem okamžitě své obvodní doktorce, jelikož jsem den předtím dostala antibiotika na zánět na plicích, doporučila mi vysadit antibiotika, pít jen čaj a hlavně ležet. 

    Přítel Patrik byl v tu dobu v práci, nechtěla jsem mu to říct přes telefon, tak jsem netrpělivě čekala doma a uvažovala jak mu to říct. Zavolala jsem mamce, měla neskutečnou radost. Objednala jsem se na gyndu, termín 28.12.

    Už jsme měli nazdobený stromeček,tak jsem to vymyslela tak, že těhotenský test a kryt na telefon, který jsem měla už pár měsíců koupený, tak zabalím jako vánoční dárek. 

    Patrik přišel domů a samozřejmě jako typický chlap si ničeho nevšimnul 😀

    Tak jsem mu nenapádně naznačila, že Ježíšek dorazil krapet dříve 🙂 Nemohl tomu uvěřit, zavolal své mamce.

    Proběhly u nás krásné Vánoce, ten nejkrásnější dárek jsme si nadělili, i když Patrik překvapil a proběhla i žádost o ruku 🙂

    28.12. jsme jeli na gyndu, vše v pořádku, těhotenství potvrzeno, odpovídáme 6tt, zatím bez srdeční akce, další termín návštěvy byl 10.1.2019

    K 1.1. mi byla ukončena neschopenka od obvodní doktorky, nastoupila jsem do práce, nevolnosti jsem měla pouze občas, spíše jsem byla hrozně unavená a směny v práci mi daly zabrat, jelikož jsem byla ve zkušebce, tak jsem v žádném případě nemohla říct, že jsem těhotná.

    10.1. další kontrola na gyndě, již bylo vidět srdíčko, nádherný pohled. Dostala jsem doporučení na I.screening -> tímto začlo..

    18.1. jsem byla na odběrech krve na I.screening a na 6.2. jsme byli objednáni k dr.Špačkovi na prvotrimestrální screening. Mezitím proběhla ještě poradna na gyndě a vystavení nemocenské.

    Plní optimismu jsme šli 6.února na screening, když jsme čekali v čekárně, tak jsme slyšeli nadšené hlasy z ordinace, chvíli potom vyšel vysmátý mladý pár a šli jsme na řadu my. 

    Pan doktor se představil, vysvětlil co a jak, lehla jsem si na lehátko k ultrazvuku. Doktor Špaček se chvíli díval na utz, slyšeli jsme samé hmm.. Po pár minutách nám sdělil, že je nutné přijít o týden později, že miminko je gestačně asi mladší, v tu chvíli jsem měla být 12+3. Člověk si neuvědomuje, že by mohlo být něco špatně. 

    13.2. jsme šli opětovně na screening, v dobré náladě.. Na ultrazvuku se jevilo vše v pořádku, ale krev vyšla špatně, riziko Downův syndrom a Edwardsův syndrom, doporučen odběr z placenty. Dostali jsme čas na rozmyšlenou. 

    Po dlouhých rozhovorech doma jsme se rozhodli nepodstoupit odběr z placenty, ten strach, že nastanou komplikace byl horší než ty možné rizika ze syndromů.

    Domluvili jsme se na gynekologii, že počkáme na II.screening, zatím jsme měli ještě bezproblémové těhotenství až na ten pozitivní I.screening.

    Týdny ubíhaly, my začli nakupovat výbavičku, nejsme ten typ lidí, co to nechávají až na měsíc před porodem. Na začátku března jsme koupili kočárek, byla to úžasná koupě.

    27.3. to začlo.. 19+3 a II.screening, výsledek ventrikulomegalie,ageneze corpus callosum,podezření na Edwardsův syndrom - Downův syndrom vyloučen, doporučeno superkonzilární vyšetření ve fakultní nemocnici. Potvrzen chlapeček.

    Doma nastalo "googlování" co to vůbec znamená, výsledek? Nic dobrého.

    Následující den jsme se vydali na fakultku, tam nastal kolotoč vyšetření, opětovný ultrazvuk, potvrzeno, že nevidí corpus callosum a hraniční ventrikulomegalie. Doporučena genetika, odběr plodové vody a kardio miminka.

    Kardio jsme absolvovali ještě týž den, stejně jako vstupní vyšetření na genetiku. Na kardiu nebylo nic nalezeno, žádná vada srdíčka. Domluven odběr plodové vody další týden a zároveň i magnetická rezonance.

    Víkend jsme prožili v mdlobách, myšlenky co bude, proč my.

    V úterý ráno jsem prvně šla na magnetickou rezonanci, jako klaustrofobik jsem to zrovna příjemně neprožívala. Následně jsme šli na amniocentézu, Patrik nesnáší jehly, takže jsem byla ráda, že s námi byla i mamka, držela mě celou dobu za roku. 

    Ještě během odběru přišly výsledky magnetické rezonance, nebylo vidět corpus callosum, které by mělo být již vyvinuto ve 20tt, pan doktor řekl, ať počítáme s Edwardsovým syndromem a rozmyslíme se co a jak dál. 

    Přišli jsme domů a já se rozplakala, Patrik také, hrozná bezmoc. Prvotní výsledky na syndromy T13, T18 a T21 měly být do 72hodin. Na mobilu jsem si zapnula odpočítavač, byly to nekonečné hodiny, telefon jsem měla neustále u sebe. 

    Ve čtvrtek 4.4. zazvonil telefon, genetika. Vyloučeny syndromy, přesto nad námi visel stín jménem Corpus callosum. Výsledky si mám převzít následující týden, zároveň další kontrola na kardiologii. Na kardiologii potvrzeno, že miminko má srdíčko v pořádku, žádná vada. Šla jsem tedy s dobrou náladou na genetiku pro výsledky, následovala studená sprcha. Paní doktorka a primářka na mě "nastoupily", že bychom měli zvážit ukončení těhotenství, jelikož magnetická rezonance potvrdila agenezi corpus callosum a tudíž nemůže nikdo zaručit, že náš syn bude zdravý, ale ani nemocný či jinak postižený. Jelikož jsem byla už v 23tt, tak se doktorky snažily mě přesvědčit, že syn bude postižený a že mám souhlasit s ukončením, že by to bylo lepší. Nevím kde se ve mě vzala ta bojovnost nebo mateřský instikt, rezolutně jsem ukončení zamítla, že chceme pokračovat v těhotenství a dát šanci našemu synovi, i když doktoři tvrdili opak. 

    Předali mi základní zprávu s tím, že kompletní zpráva přijde do 2 týdnů.

    Následovala návštěva na gynekologii kde měla připomínky i moje doktorka, nechápala proč jsme se rozhodli nechat si syna, že to budeme mít těžké, i následující návštěvy byly v podobném duchu.

    Na konci dubna jsme byli na 3D ultrazvuku, malý byl už nejspíš alergický na jakékoliv vyšetření, jelikož se neustále schovával. 

    Uběhl relativně v poklidu květen, já oslavila "třicítku", přišly závěrečné papíry z genetiky, informace o ageneze corpus callosum a že přijímáme rizika s tím spojenými. Absolvovala prohlídky na gyndě a dostala papír k III.screeningu. Přišly závěrečné papíry z genetiky, informace o ageneze corpus callosum a že přijímáme rizika s tím spojenými.

    Ano, už jen při představě, že nás opět čeká velké vyšetření, tak jsme měli osypky a nervy na pochodu. Opět oprávněně. 

    4.6. jsme přišli k námi už známému doktorovi Špačkovi, začal měřit malého na ultrazvuku, těch 20 minut bylo nekonečných. Nezdála se mu váha, doporučil návštěvu fakultky následující den. Odešli jsme v slzách domů. 

    5.6. jsme dorazili na fakultku, už na nás čekali dokonce dva doktoři. Proběhl ultrazvuk, meření průtoků, pravá strana ok, levá ne, v 29+3 váha 1038g, percentil 4,8, doporučena další kontrola 10.6. v rizikové poradně. V ten den se pro nás nicméně stal zázrak, pro doktory "záhadným" způsobem se objevilo corpus callosum, prostě náš syn není a asi nikdy nebude tabulkový, hemisféry v hlavičce se dovyvinuly později. 

    To, že dáme našemu synovi šanci žít bylo nejlepší rozhodnutí v našem životě.

    10.6. riziková poradna, 30+1, průtoky stále stejné, levý to nezvládá, váha 1228g, náš syn se snažil, percentil se zvýšil na 9,6. Jsme na něj pyšní, je to náš bojovník. Doporučení odpočívat.

    18.6. kontrola na rizikové poradně, 31+1, percentil klesnul na 5,0 váha cca 1315g, otočený hlavičkou dolů, jde to už cítit.

    20.6. poradna, dostala jsem papíry k mateřské, výpis pro rizikovou poradnu. 

    Začlo mi tvrdnout břicho, takže doporučen klidový režim, syn je natlačený dole, do toho skáče tlak, když už tak už 🙂

    24.6. další kontrola na rizikové poradně, další doktor, začínáme poznávat postupně doktory/doktorky fakultky 🙂 32+1 váha cca 1420g, percentil klesnul na 3,2. Malému se to nelíbilo, snažil se schovávat. Pan doktor kontroloval i placentu, již stárne rychleji, je to i díky průtokům. Mám ještě více odpočívat, pokud možno ležet co to jde.

    25.6. jsme si udělali "výlet" na pohotovost, tvrdlo mi 3 hodiny břicho, sprcha nepomohla, paní doktorka z pohotovosti vyšetřila, malý natlačený dost dole, ale zatím otevřená nejsem, mám počítat s tím, že bude chtít na svět jít dříve, asi se na nás těší 🙂

    Prozatím poslední kontrola proběhla dnes, tj. 1.7.

    33+1 váha 1510g, percentil klesnul na 1,8.. nicméně bojujeme dál, teď i já s tlakem, asi i stresem lítá nahoru-dolů.

    Rádi bychom 2v1 vydrželi do 36-37tt, uvidíme. Bojuje náš Tomášek, tak my s ním. 

    Těšíme se na něj, je to naše láska, která si už nyní vybojovala své místo na tomto světě.

    Jméno Tomáš jsme zvolili z důvodu spojení příjmení mého a Patrika, Tomášková - Ručkay, takže Tomáš Ručkay. 

    Držte nám palce, abychom vydrželi co to půjde 2v1 a všem doktorům pak ukázali, že náš syn je opravdu bojovník, za těch několik měsíců jsme s ním prožili nervy i radosti. Pevně doufáme a věříme, že nám to vynahradí.

    jankart
    10. čer 2019    Čtené 1463x

    Cesta za miminkem..

    Než se objevila pomyslná "dálnice" na testu, tak jsme ušli poměrně dlouhý kus cesty. 

    Nechali jsme tomu ze začátku volný průběh, asi jako každý. 

    Uběhlo pár měsíců, tak jsme to začli řešit, to bylo loni v květnu, bydleli jsme v Praze, našla jsem si nového gynekologa a začal kolotoč vyšetření. 

    Pan doktor nás vyslechnul, vyšetřil a zjistil nějaké záněty, dostali jsme plno receptů.

    Doporučil jíst kyselinu listovou, chlorellu a Caltrate. Na doporučení známé jsem začla jíst i homeopatika. 

    Po 2 týdnech jsem šla na kontrolu, záněty byly pryč, doporučeno ještě dobrat antibiotika a dostali jsme papír na spermiogram, noční můra všech mužů, toho mého obzvlášť 🙂

    Po dalším týdnu kontrola, měla jsem zrovna ovulaci, pan doktor byl ale znepokojen, vypadalo to na neprůchodné vejcovody. 

    Mezitím šel přítel na spermiogram, to byl začátek června, přežil to, výsledky do 3 dnů u mého doktora. V tu chvíli nekonečné tři dny, přítel se sesypal, to jsem ho viděla poprvé plakat, měl strach, že je to jeho chyba, že se nám nedaří počít miminko. 

    Když jsem šla pro výsledky, tak jsem měla srdce až v krku, zjištěno, že spermie jsou špatné, malé množství na to, že příteli je 24 let a měl by mít trojnásobek spermií. 

    Teď jak to říct příteli, opět další léky a opětovný spermiogram za 3 měsíce. V lékárně jsem už byla jako doma, vyzvednuty gely testosteronu, které by měly alespoň částečně zlepšit množství a i celkový stav spermií.

    V tu dobu k nám jezdila moje mamka jako psychická podpora, během června u nás byla 4x, pokaždé když mě čekalo nějaké vyšetření, byla se mnou i pro výsledky spermiogramu, sama bych to nezvládla, přítel nemohl z důvodu práce a já se málem sesypala, když pan doktor sdělil, že ať počítáme s umělým oplodněním, že normálně je velice malá šance na početí. Mamka nelenila a jezdila k nám z Ostravy jak mohla, vymýšlela výlety do Drážďan, na Partičku, výstavy..jen abychom přišli na jiné myšlenky. 

    V červenci nabídnul doktor, že mi zprůchodní vejcovody, velice nepříjemný zákrok.

    Dva dny mě ukrutně bolelo břicho, ale věděla jsem, že to dělám pro vytoužené miminko. 

    Během toho měsíce jsme začli uvažovat o tom, že bychom se odstěhovali z Prahy, nastala otázka kam.. Ostrava (mé rodné město) nebo Topoĺčany na Slovensku (rodné město přítele). 

    Začli jsme hledat byty v obou městech a srovnávat ceny nájmů. Po několika dnech padlo rozhodnutí, jdeme do Ostravy.

    Doufali, že tím zaměstnáme hlavu a třeba to vyjde. 

    K doktorovi jsem v Praze už nešla, neustále nás ládoval dalšími a dalšími léky, řekli jsme si, že to budeme případně řešit až v Ostravě. 

    V srpnu jsme našli byt za super peníze a výborná klidná lokalita. Tak začal kolotoč balení, zařizování, do toho jsem vypomáhala v bývalé práci rozvážet ovocné kytice, mňam, ještě teď mi chybí 🙂

    24.9.2018 nastal den D - stěhování a poslední týden v Praze. Ano, pobrečela jsem si, přece jenom 3 roky v Praze nebyly zas tak krátké.

    Od října jsem nastoupila do nového zaměstnání v Ostravě a zároveň šla k nové paní doktorce. 

    Ta se zhrozila, že jsem za poměrně krátkou dobu užívala tolik léků. Doporučeno pokračovat jíst Femibion, homeopatika a napsala první dávku Clostilbegytu. 

    V listopadu jsem dostala menses, ano doufala jsem, že by třeba nastal zázrak.. nenastal.

    Byla jsem druhý měsíc v práci, která mě extra nebavila, ale držela jsem se. Povzbuzovalo mě, že do stejné firmy nastoupil i přítel. 

    A pak nastal prosinec, přijeli rodiče od přítele ze Slovenska, to bylo 8.-9.12., šli jsme na Vánoční trhy, takže svařák, "jégr" a tatarák, samé lahůdky 🙂

    Díky tomuto víkendu jsem onemocněla, bolelo mě na průduškách, v pondělí šla k obvodní a dostala antibiotika, samozřejmě neschopenka.

    V úterý dopoledne jsem se cítila divně, kovová chuť v ústech. První myšlenka byla, že voda je divná 🙂 

    Pak mě napadlo, co kdyby.. co kdyby to vyšlo, začla jsem počítat a vyšlo mi, že mám dva dny zpoždění. Nastalo testování, fotku jsem dala i sem, protože jsem tomu nemohla uvěřit, že by se nám to povedlo a přirozeně 🙂

    Jeden boj skončil a druhý boj začal.. 

    Ano, je to slohovka, třeba si to někdo přečte až do konce 🙂