Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    thea777
    21. čer 2017    Čtené 2005x

    Hořká Francie a mateřství

        Sladká Francie

        Vybaví se všem a každému něco docela jiného. Jednomu Paříž a památky, druhému spousta vinic, dalšímu třeba moře a slunečné dny s krásnými i zdvořilými francouzi. Sama patřím k těm, kteří se mohou těšit opalování u moře s nádhernou krajinou. V takových chvílích souhlasím, že Francie je skladká. Ale i zde je chléb o dvou kůrkách - v tomto případě sladké a hořké.  Proč je Francie i hořká má více důvodů, samozřejmě. Například základat zde rodinu může pro někoho znít až příliš hořce... 

        Spousty nastávajících maminek

        Ano, i já mohu potvrdit, že Francie je skutečně země s vysokou porodností. První šokující věcí pro mě bylo, že opravdu téměř každá maminka kolem 40-ti let tu má děti aspoň tři.

        Můj francouzský přítel má sám tři bratry, v plánu byl i čtvrtý sourozenec, který ovšem nevyšel. Sama proti početným rodinám nemám vůbec nic, naopak. Zato pro Francouze budete za podivína, pokud máte ve 30-ti pouze dvě děti, nedej bože jen jedno! 

        Důvod pochází z historie a také z dnešního sociálního systému. Kdo chce zůstat s dětmi doma, musí si pořídit aspoň 3. Poté si žena s přídavky na děti vystačí velmi dlouhá léta a čím více dětí tím lépe. 

        Nutno však dodat, že tuto výhodu zde využívají spíše cizinci z Afriky a z Arabských zemí. Ti však u čísla 3 zdaleka nekončí. Z nedávné studie vyplnulo, že ,,čistokrevní" francouzi vymírají. Teď už víte proč.  

       Od té doby, co jsem začala žít ve Francii jsem doslova obklopena těhotnými ženami. Moje dvě švagrové otěhotněly zároveň (každá s jiným a jinde samozřejmě 🙂 ) a vzápětí, to začaly být mé francouzské kamarádky v okolí.

         Neminulo to ani naši českou asociaci ve Francii. Zde je dokonce ve stejný moment těhotných 8 českých holek zároveň! Může za to možná jaro nebo že by tu bylo tak dobré klima? Nevím. Ale zatímco ředitelka asociace už se těší na novou třídu dětí do české školy v asociaci, my ostatní, jsme raději přemýšlely, jak ještě zvýšit funkci antikoncepce. Zde totiž člověk nikdy neví...

       Mateřská - česká versus francouzská 

        Ne, nepíšu vám o tom, kdo všechno je těhotný proto, že mám ráda drby. 🙂  Ale proto, že české kamarádky a ty francouzské přistupují ke svému mateřství diametrálně jinak. 

       Protože i já jsem vyrůstala v České republice, vždy pro mě bylo normální, že matka je se svým dítětem první +- tři roky doma. Dělala to tak moje maminka, i babička, tety, kamarádky, než děti šli do školky.

        Proto nezapomenu na šok jednoho večera u nás, v našem starém bytě, kde jsme bydleli. Pozvala jsem dvě těhotné švagrové k nám na večeři a přišla řeč na mateřskou. ,,No, to bude hrozný ty dva měsíce na mateřský doma, už se těším zase do práce." shodly se obě švagrové. Ještě štěstí, že jsem nepřipravovala rybu s kostma, protože mi skutečně zaskočilo. Říkala jsem si, že jsem možná jen špatně rozumněla. Ale nebylo tomu tak. 

    Žena nejenom že po 16 týdnech (do tohoto času se počítají týdny před porodem a po) nic od státu nedostane, ale ani netuší, že někde to jde jinak! Platí se jen mateřská, rodičovská ne.

      Nejsmutnější na tom však je, že pro ni je čas na mateřské něco, co je jen nezbytně nutné a víceméně otravné. Co ji brzdí v její kariéře a seberealizaci. Být doma jen s dítětem je pro ni nesnesitelná představa.

            Když jsem objasnila, jak to funguje u nás, byl pro ně pohled na ženy s dětmi doma něco nemyslitelného. Kam by takhle přišlo jejich sebevědomí, kdybych zůstaly doma a co kariéra? S čím souhlasím je ta kariéra - po třech měsících na mateřské tu s vámi zaměstnavatel rozváže pracovní poměr, pokud se do práce nevrátíte. 

    Znám i pár jiných maminek, které zůstaly se svými dětmi doma i přes tlak společnosti. Ale všechny mají jedno společné. Hádejte co? - Jsou to češky, žíjící ve Francii

        To, co českým ženám připadá samozřejmé, to zde ženy odmítají. Názory všech zdejších žen se shodují: ,,Žena dítěti se svými psychickými stavy doma jen škodí. Přenáší na něj chmury a ponorkovou nemoc a také špatnou náladu z toho, že nemá práci." Proto se tedy nejpozději 3 měsíčního miminka ujímá profesionál. Odložené novorozeně tu tak nikoho nevyvádí z míry. Přinejmenším zvláštní, že? Nebo proti přírodě? 

        Holky na hlídání 

        Pokud někdo z vás už někdy sháněl práci ve Francii či Anglii, napadlo vás někdy, proč zrovna nejvíce tam jezdí mladé holky dělat au-pair? Je tu po nich totiž největší poptávka!

       Po 10 týdnech po porodu odchází (konečně!) žena natěšená do práce, na své kolegyně, pauzu přes oběd a že si může obléci svůj kostým či zástěru.

    Co bude s dítětem ji tolik netrápí. Je přeci v rukou dobře vyškolených lidí (tzn. nounou, au-pair, jesle a další nespočet zařízení). 

        Nikoho tu netrápí ani otázka, jak působí na dítě kolektiv před dovršením 3. roku, nebo že by si měli na sebe s maminkou zvykat. S těmito argumenty jsem zde nepochodila. Prý se takto dítě učí samostatnosti.Proto dítě již od narození spí pouze ve vlastním pokoji, nikdy s matkou v posteli. S myšlenkou, že ve Francii je dítě bráno asi stejně jako pořízení si domácího mazlíčka jsem s argumentováním přestala.

       Zcela běžnou věcí je tu správné načasování sehnání chůvy. Kdysi jsem viděla v obchodu lístek, že maminka shání chůvu na hlídaní pro dítě za 8 měsíců. Ne, nezůstala s dítětem doma déle, než je zvyklostí. Do narození dítěte zbývalo 6 měsíců. Nejsem pověrčivá, ale ve třetím měsíci těhotenství už shánět chůvu mi nepřijde zkrátka šťastné. 

    Seberealizace nade vše - i nad kojení

        Že to tu takto chodí naprosto u všech jsem zjistila i díky své kamarádce, se kterou jsem měla možnost pracovat. Sehnala chůvu ve 4. měsící a v 5. měsíci už měla chůva podepsanou dokonce i pracovní smlouvu!

        V 7. měsíci jsem se od ní dozvěděla, že firma ve které pracuje je pro ní ,,jejím prvním dítětem" a tím vyjádřila myslím nejlépe vztah francouzských žen k mateřství. Když o týden později málem potratila kvůli stresu v práci, doktor ji nechal doma. Už! Pracuje ovšem stále aspoň z domova. Bohužel, toto není jediný případ, který znám. 

        Další věcí, kterou tu ženy odmítají je kojení. Ano, čtete správně. Určitě se najde i pár vyjímek. Pro dnešní generaci ale spíše platí, že tato praktika patřila spíš jejich babičkám a jedná se o přežité ,,zvířecí gesto." Proto se s kojením netrápí, ušetří si takto čas a starosti. ,,A na trhu už je pro ně dnes přeci spousty výrobků, ne?" říkají.

    Závěrem 

        Co je tedy správné a co ne? Do poslední chvíle chodit do práce, odrodit, odpočinout od nejhoršího a zase zpátky do práce? Nebo se svému dítěti věnovat naplno i za cenu vlastní seberealizace a toho ,,být sama sebou" a ne jen mámou? Názor nechám na vás...

        Ne všechny státy mají mateřskou zařízenou jako ženy v ČR. V Anglii si na ní musí dokonce našetřit, Spojené státy americké patří mezi země s nejkratší mateřskou, na kterou vám stát nepřispěje ani dolarem, jen máte garanci, že vám zaměstnavatel podrží 12 týdnů místo. V Austrálii a na Novém Zélandu jsou podobná pravidla a tak ženy pracují až do porodu. A proto si této možnosti, maminky v ČR, važte.

      A co se týče mě? Možná už nyní vím, proč jsou někteří Francouzi tak studení a spoustu jejich dětí tak smutných. Může to být tím chladným vedením k samostnanosti a minimálním kontaktem s matkou? Nebo bytím mezi cizími lidmi už téměř narození?  To už je spíš otázka pro dětského psychologa. 

        A i když určitě existují vyjímky, sladkou Francii bych si v tomhle představovala úplně jinak. A co vy? 

    thea777
    31. kvě 2017    Čtené 374x

    Sama na Vánoce na druhé straně zeměkoule

    Kde domov můj? 

    ,,.. a to jeee, ta kráásnáá zeměěě, země čeeská, domov můůůj, země českáá, domov můj." poslouchám z druhé místnostni známou melodii a zpívám si pro sebe.

        Právě ležím v nové posteli a dívám se z okna na nádhernou letní hvězdnou oblohu. Zítra vstávám brzy do práce, bude 24. prosince. Kluci v obýváku sledují český film Pelíšky, kde právě pan Jiří Kodet hraje na klavír českou hymnu po zprávě o okupaci Československé Republiky.

        To vše slyším přes zeď díky mizerné izolaci domů na Novém Zélandu. Ale možná nejen díky tomu. Vím, že i kluci vedle sedí jako přibití, se stejnými pocity jako já a ani nehlesnou. I spadnout špendlík by tam bylo slyšet. Neubráním se a slza mi stéká po tváři. 

        První Vánoce v zahraničí...

    ... a sama. První vánoce bez maminky a jejího cukroví, bez Popelky, bez Mrazíka a spousty dalších věcí, které mi vždycky přišly tak automatické, tak normální. A teď je všechno jinak.

       Jsem od toho všeho 20 tisíc kilometrů, právě je žhavé léto a bydlím u někoho, koho znám zběžně pár dní. Zato ale s někým, kdo mě zachránil od nesnází, které jsem tu už stačila zažít a proto mu věřím. Tedy, ono mi ani nic jiného než věřit nezbývá. Jsem tu přeci úplně sama mladá holka. 

        Budíček! Hodiny ukazují ten otřesný čas : 5:00 am. Je vůbec legální v takovou hodinu vstávat? Tak tedy vstanu a hledám vypínač, oblečení do práce, vrazím do kufru, který leží u mé postele.

        Včera večer jsem se sem totiž nastěhovala. Za ty tři měsíce, co jsem na Novém Zélandu, je to již počtvrté. 

      S make-upem se nezdržuji, malovat se do temné fabriky asi nemá velký význam. Sedám na kolo a jedu temným ranním městem, směr jízdy vlevo na který si už pomalu zvykám.

        Vánoční den

        Po příjezdu do práce se dozvídám příjemnou zprávu, že končíme už v 9 ráno, jsou přeci Vánoce! Vzápětí mě ale napadne, jestli je to i pro mě příjemná zpráva. Co vlastně budu dělat a kam půjdu?

            V práci vládne vánoční atmosféra, všichni se objímají a dávají si dárky, na hlavách santovské čepice. Atmosféra se dotýká všech - kromě mě. Podívám se na hodiny. Teď asi máma s tátou zdobí vánoční stromek, v televizi hrají pohádky - v Čechách je 23. prosince večer...

         I když je práce velmi fyzicky náročná, dneska bych tu ráda zůstala déle. Protože když z ní odcházím, padá na mě nepříjemná deprese ze samoty a vánoční náladu určitě necítím. Co teď? Opřená o zábradlí zkouším kontaktovat spolubydlícího, ale je stále v práci. Vracím se tedy do nového ,,domova." 

        Cestou vidím obchod, zastavuji se a jdu si koupit svého společníka na vánoční den - láhev bílého vína. Novozélandské víno je tak výborné, kam se hrabou vína francouzská a když jsou ty Vánoce, tak proč nenačít flašku již dopoledne? Možná tím ale jen omlouvám, že v něm dnes chci utápět ty nepříjemné pocity.

        Cestou nemohu najít dům, chci zavolat a ... vybije se mi mobil. Sakra! Zachrání mě kolemjdoucí, který mi ukáže adresu na mapě. Díky za ochotné obyvatele této země, hned se cítím lépe a popřejeme si Veselé Vánoce! Dorazím do nového obydlí, ale tam mě čeká druhá strana obyvatel. Ano, bohužel ani na Novém Zélandu nežijí jen dobří lidé...

        Odvrácená strana ráje

            Bydlíme tu totiž ještě s jedním maorem. I když jejich ochota k cizincům je proslulá, přeci jen, jejich divoká krev se někdy projevuje i špatně. (Ostatně doporučuji film: Kdysi byli bojovníky) 

        Zatím jsme se moc neseznámili. Co ale vím, že má nádhernou malou dceru. Dnes je tu i s její maminkou, se svou ženou, ale jestli bývalou či současnou nevím, protože tu spolu nebydlí.

        Zavřu se v pokoji, otevírám flašku a zapínám počítač - dalšího společníka. Něco se mi ale stalo s časem v počítači, mobil vybitý a tak vůbec nemám ponětí, kolik je vlastně hodin. Prakticky nemám kontakt se světem. Chci se podívat na hodiny v kuchyni a zjistit heslo od WiFi, ale v tu chvíli slyším agresivní hádku.

        Nerozumím, mluví maorsky. Ona křičí, on křičí. Za chvíli slyším běh - utíká před ním s křikem. Padají rány a ne malé. Vzápětí pláč - jeho ženy a té malé holčičky. To vše se odehrává v pokoji naproti tomu mému. Mám strach. Popadnu kufr a barykáduju jím dveře pokoje, protože zamknout je nemohu. Pro jistotu si na kufr i sednu a zacpávám uši. Tohle je tu ta odvrácená strana ráje. Tak tedy Šťastné a Veselé! 

        Večer vánoční 

        Ležím zase ve své nové posteli a někdo mnou cloumá. Probouzím se. ,,Heeej, vstávej, dostali jsme dneska večer pozvání na Vánoce, na salát atd. Přece sis nemyslela, že tu zůstaneš sama! Nikdo nechce být na Vánoce sám!" říká mi můj spolubydlící, který přišel z práce. 

        Dívám se na něj s jedním okem otevřeným. Ano, flaška vína, kterou jsem schrupla téměř na lačno poté, co hádka ustala jaksi unaví. Když se ujistím, že se mi to nezdá, vyskočím radostí a oblékám se. Ty lidi sice neznáme pořádně ani jeden, ale jsou to češi, bude salát, cukroví, jen o tom kaprovi pochybuji.

        Cestou mu vyprávím o ranní hádce a rvačce. Dozvídám, že je to na denním pořádku a slíbí, že se Maora pokusí z domu vyhodit. Neutají přede mnou však to, že z něj sám má strach. Nedivím se... 

        ,,Veselé Vánoce z druhé strany zeměkoule, mami !" 

        Dorazíme na místo, krásný dům, příjemní lidé, směs národností, ale česká převažuje. Holky připravují stůl, smaží ryby a všichni se bavíme jako staří přátelé. Neuvěřitelné!

        Dostanu i nabídku zatelefonovat si se svou rodinou na skypeu.

    Volám jim a přejeme si Veselé Vánoce - já z druhé strany zeměkoule za letního večera, oni za vánočního zimního rána. Loučíme se sentimentem, ale s úsměvem. O svém vánočním dni však pomlčím, nechci přidělávat své rodině starosti a už vůbec ne na Vánoce! Přeci jen, už první takové odloučení je pro nás svým způsobem zvláštní a obtížné.

       Vánoční večeře

    ... aneb nepomlouvej den před večerem, ani před tím vánočním. 

        Bavíme se s Klárou, která mi dodává odvahy, jakoby věděla, co se mi dneska honilo hlavou: ,,I já mám ty dny a pocity, kdy mi chybí moje rodina a je to obtížné, ale zapiš si jedno: Nevzdávej to!"

        Cítím zvláštní nový příliv energie. Ano, můj začátek na Novém Zélandu nebyl zrovna šťastný. Byl plný stěhování a příhod, které by se hodily do románů a k tomu to dnešní ráno... ale třeba s příchodem dalšího roku vše začne lépe, no ne? 

        Večeříme pod palmou na zahradě, za světla, za přítomnosti příjemného letního tepla. Kapra samozřejmě nemáme, místo toho jíme obalenou rybu, kterou kluci ulovili z oceánu. Ani nevím jméno, ale chutná výborně, stejně jako salát.

        Po večeři pouštíme Tři oříšky pro Popelku. Ostatním překládáme anglicky a některé věty jsou i pro nás oříškem. Poté následuje letní a vánoční oslava venku s muzikou. Tancujeme bosi na zahradě pod noční oblouhou, přiťukáváme si na zdraví, na Veselé Vánoce a objímáme se.

        Těžko věřit, že se známe jen pár hodin. Bude to asi tím, že nás všechny spojuje jedna věc. Jsme tu menšina a každý má svou rodinu daleko desetitisíce kilometrů a takto si vytváříme svoji další novou rodinu, kterou nejspíš také jednou opustíme. Až skončí víza, nebo až se rozjedeme každý zase někam jinam, či se vrátíme do své rodné země.

        Vánoce, které mi změnily život 

        Ráno to vypadalo, že Vánoce  na Novém Zélandu budou tragédie. Ale i za minutu se může vás život obrátit naruby.

        Ten večer jsem zažila prozatím nejlepší Vánoce ve svém životě, stejně tak jako následující vánoční svátky, Silvestr a narozeniny, na které budu vzpomínat do konce života.

        Ten Vánoční večer jsem se rozhodla žít okamžikem, nevzdat se a splnit si své sny. Ne snad proto, že bych byla na Novém Zélandu a opustila Českou Republiku, ale proto, že jsem změnila své myšlení. A věřte nebo ne, od toho večera se můj život úplně změnil a začal můj další nový životní příběh.

    thea777
    26. dub 2017    Čtené 2034x

    Stěhování s dětmi do zahraničí

         Na dnešní interview jsem si pozvala paní Báru žijící tisíce kilometrů od České republiky, ve které se narodila ona i její 2 děti. Bára je naprosto úžasná a odvážná bytost. Jednoho dne sbalila rodině kufry a rozhodli se změnit svůj život v zahraničí. Jaké to pro ně bylo opustit svůj dosavadní život a začít žít úplně jinde?  Jak to snášely děti a co jim to přineslo a vzalo? Přemýšlíte, že byste se ráda s dětmi odstěhovala do zahraničí, ale nemáte odvahu? Pak je tu pro vás dnešní článek... 

    Báro, na úvod bych tě čtenářům ráda představila. Pověz nám o sobě, co jsi dělala, než ses přestěhovala do zahraničí a co tě vedlo k rozhodnutí odjet se svou rodinou do zahraničí? 

        Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že si jednou založím svou firmu. Chtěla jsem svým podnikáním lidem pomoci, ne na tom bezpodmínečně vydělávat velké peníze. Sen se mi splnil, poté jsem se zamilovala a založila rodinu. Můj profesní život však upadal s tím, jak jsem se soustředila na rodinu a dostala jsem se do dluhů. Jednou mého manžela napadlo, že peníze by bylo nejrychlejší vydělat v zahraničí. Ale rozdělit se jako rodina se nám nelíbilo ani jednomu. Nezbývalo než tedy odjet všichni společně. 

         Nezdálo se ti takové rozhodnutí nebezpečné?

        Jasně, že jo. Přímo šílené. (smích) Ale věděla jsem, že to bude buď a nebo. Bylo to stejné jako riziko podnikání. Buď vyhraješ nebo zkrachuješ. Navíc jsem nikdy předtím v zahraničí nežila, ani pořádně nemluvila žádnou řečí, neměla žádný pořádný kapitál do začátku. Můj dnešní názor je, že do zahraničí s dětmi či bez nich nemůže odjet někdo, kdo pro to nemá potřebnou odvahu. A to je právě to, proč tolik lidí v životě nikdy nevycestuje, i když o tom sní. Myslím, že je to škoda. Protože odvážnému přeci štěstí přeje. 

        Jak ale vzali toto rozhodnutí tvoje děti?

        Synovi bylo skoro 6 let a dceři 3 roky, takže pro tu malou to nebyl takový zásah, jako pro syna. Ano, byl zmatený a bylo těžké my vysvětlit situaci, ujistili jsme ho, že své kamarády bude moct často vídat a že si najde ještě k tomu nové a každý den bude moci vidět moře. To ho uchvátilo, protože miloval lodě už odmala. Nevěděl, co ho čeká, ale popravdě nevěděli jsme to ani my a museli jsme před dětmi působit sebejistě. Ano, nebylo to jednoduché.

            Jaké byly začátky?

        Přesně, jak se říká: nejhorší. Popravdě, než jsem odjela, nevěděla jsem do čeho opravdu jdu. Realita byla daleko složitější. Všechny ty papíry, zůstat bez přátel, bez babiček. Hledala jsem práci a pracovala tzv. od píky, domů chodila  vyčerpaná, starala se o děti a po večerech jsem s nimi dělala domácí úkoly a tím se s nimi učila i cizí jazyk. Mnohokrát jsem to chtěla vzdát, ale nakonec to byly právě děti, které se rychle zadaptovaly a které mě stále držely v naději a mnohým věcem mě naučily. Nikdy předtím bych tomuhle nevěřila. 

        Ale  pro ně samotné to bylo zezačátku také těžké.

    Nejhorší je asi první půlrok, než zjistíš, kde co je. Pokud neumíš dobře jazyk, tak se připrav na zoufalé situace např. u doktora, kdy potřebuješ vysvětlit, co je tvému dítěti, ale nemáš dostatečnou slovní zásobu. S malým dítětem se nedostaneš ani nikam moc ven, takže možnost naučit se jazyk je asi stejná, jako když se učíš doma za pecí. Jiné je to ve chvíli, kdy ti dítě začne chodit do školky, můžeš začít chodit do školy {jako já}, udělat si kurzy, vyjít mezi lidi. Pak se ale připrav, že ani to dítko to nebude mít jednoduchý…Dodnes si vzpomínam, jak malá seděla zoufale v poličce na věci a plakala, když jsem ji dala první den do školky. Neuměla jazyk, byla hozena do vody. Byla zoufalá, když nikomu nerozumněla. 

      Dva měsíce jen seděly a koukaly, bylo to těžké a byla to chvíle, kdy jsem si připadala jako nejen špatná máma, ale i člověk. Jediné na co jsem myslela bylo, že to bylo špatné rozhodnutí. 

        Na druhou stranu již po půl roce ale uměli mluvit plynule, našli si nové kamarády a doslova mi rostli před očima, mám na mysli vyspělost duševní. 

        Co vaší rodině přestěhování do zahraničí s dětmi dalo a co vzalo? 

        Více bylo určitě věcí, které nám to dalo. Těžké začátky stmelily naši rodinu ještě více dohromady. Nejen my, ale hlavně děti mají rozšířené obzory, mluví i více jazyky a to je k nezaplacení! Díky této zkušenosti si troufám tvrdit, že jsou daleko více vyspělejší, než jejich vrstevníci v ČR. Dalo mi to i poznání toho, že člověk se nesmí nikdy bát a když překoná překážky, výsledek stojí za to. 

        Co nám to vzalo? Určitě staré kamarády nás i našich dětí, naše životy už jsou velmi rozdílné. Naše děti, když přijedou na prázdniny k babičkám už jsou zkrátka někde jinde, než děti, které nikdy nebyli u moře a znají jen sídliště a paneláky. Ale na druhou stranu, jsou to stále děti, i když už budou za chvíli v pubertě, dokážou se stále přizpůsobit a pár kamarádů na prázdniny v ČR mají stále, takže v tom nevidím takový problém. Co mě spíš mrzí je, že nemůžou chodit k babičkám, kdy se jim zachce. To je na tom asi ta největší daň. 

        Co by jsi po své zkušenosti vzkázala svým čtenářkám? 

      Všem čtenářkám, kteréhokoliv věku, které mají děti a sní o odstěhování do zahraničí i s nimi, bych ráda tímto dodala odvahu. To je totiž to jediné, co potřebujete. I přes těžkosti v začátcích mi věřte, že jednou budete za své rozhodnutí rády. Nemůžu vám radit, co máte dělat či jak se rozhodnout, je to život váš a vaší rodiny. Hlavní je, když jsou vaše děti šťastné a vy s nimi, pak je úplně jedno, kde žijete. Podle naší zkušenosti jsme ale přestěhováním do zahraničí udělali to nejlepší, co jsme mohli a to pro celou naši rodinu.  Už jsme si našli svůj životní styl, umíme jazyk a víme jedno: do ČR se vracíme rádi, ale už jen na prázdniny. A tohle všechno mě přesvědčuje stále o tom, že to stálo za to!