Sladká Francie
Vybaví se všem a každému něco docela jiného. Jednomu Paříž a památky, druhému spousta vinic, dalšímu třeba moře a slunečné dny s krásnými i zdvořilými francouzi. Sama patřím k těm, kteří se mohou těšit opalování u moře s nádhernou krajinou. V takových chvílích souhlasím, že Francie je skladká. Ale i zde je chléb o dvou kůrkách - v tomto případě sladké a hořké. Proč je Francie i hořká má více důvodů, samozřejmě. Například základat zde rodinu může pro někoho znít až příliš hořce...
Spousty nastávajících maminek
Ano, i já mohu potvrdit, že Francie je skutečně země s vysokou porodností. První šokující věcí pro mě bylo, že opravdu téměř každá maminka kolem 40-ti let tu má děti aspoň tři.
Můj francouzský přítel má sám tři bratry, v plánu byl i čtvrtý sourozenec, který ovšem nevyšel. Sama proti početným rodinám nemám vůbec nic, naopak. Zato pro Francouze budete za podivína, pokud máte ve 30-ti pouze dvě děti, nedej bože jen jedno!
Důvod pochází z historie a také z dnešního sociálního systému. Kdo chce zůstat s dětmi doma, musí si pořídit aspoň 3. Poté si žena s přídavky na děti vystačí velmi dlouhá léta a čím více dětí tím lépe.
Nutno však dodat, že tuto výhodu zde využívají spíše cizinci z Afriky a z Arabských zemí. Ti však u čísla 3 zdaleka nekončí. Z nedávné studie vyplnulo, že ,,čistokrevní" francouzi vymírají. Teď už víte proč.
Od té doby, co jsem začala žít ve Francii jsem doslova obklopena těhotnými ženami. Moje dvě švagrové otěhotněly zároveň (každá s jiným a jinde samozřejmě 🙂 ) a vzápětí, to začaly být mé francouzské kamarádky v okolí.
Neminulo to ani naši českou asociaci ve Francii. Zde je dokonce ve stejný moment těhotných 8 českých holek zároveň! Může za to možná jaro nebo že by tu bylo tak dobré klima? Nevím. Ale zatímco ředitelka asociace už se těší na novou třídu dětí do české školy v asociaci, my ostatní, jsme raději přemýšlely, jak ještě zvýšit funkci antikoncepce. Zde totiž člověk nikdy neví...
Mateřská - česká versus francouzská
Ne, nepíšu vám o tom, kdo všechno je těhotný proto, že mám ráda drby. 🙂 Ale proto, že české kamarádky a ty francouzské přistupují ke svému mateřství diametrálně jinak.
Protože i já jsem vyrůstala v České republice, vždy pro mě bylo normální, že matka je se svým dítětem první +- tři roky doma. Dělala to tak moje maminka, i babička, tety, kamarádky, než děti šli do školky.
Proto nezapomenu na šok jednoho večera u nás, v našem starém bytě, kde jsme bydleli. Pozvala jsem dvě těhotné švagrové k nám na večeři a přišla řeč na mateřskou. ,,No, to bude hrozný ty dva měsíce na mateřský doma, už se těším zase do práce." shodly se obě švagrové. Ještě štěstí, že jsem nepřipravovala rybu s kostma, protože mi skutečně zaskočilo. Říkala jsem si, že jsem možná jen špatně rozumněla. Ale nebylo tomu tak.
Žena nejenom že po 16 týdnech (do tohoto času se počítají týdny před porodem a po) nic od státu nedostane, ale ani netuší, že někde to jde jinak! Platí se jen mateřská, rodičovská ne.
Nejsmutnější na tom však je, že pro ni je čas na mateřské něco, co je jen nezbytně nutné a víceméně otravné. Co ji brzdí v její kariéře a seberealizaci. Být doma jen s dítětem je pro ni nesnesitelná představa.
Když jsem objasnila, jak to funguje u nás, byl pro ně pohled na ženy s dětmi doma něco nemyslitelného. Kam by takhle přišlo jejich sebevědomí, kdybych zůstaly doma a co kariéra? S čím souhlasím je ta kariéra - po třech měsících na mateřské tu s vámi zaměstnavatel rozváže pracovní poměr, pokud se do práce nevrátíte.
Znám i pár jiných maminek, které zůstaly se svými dětmi doma i přes tlak společnosti. Ale všechny mají jedno společné. Hádejte co? - Jsou to češky, žíjící ve Francii.
To, co českým ženám připadá samozřejmé, to zde ženy odmítají. Názory všech zdejších žen se shodují: ,,Žena dítěti se svými psychickými stavy doma jen škodí. Přenáší na něj chmury a ponorkovou nemoc a také špatnou náladu z toho, že nemá práci." Proto se tedy nejpozději 3 měsíčního miminka ujímá profesionál. Odložené novorozeně tu tak nikoho nevyvádí z míry. Přinejmenším zvláštní, že? Nebo proti přírodě?
Holky na hlídání
Pokud někdo z vás už někdy sháněl práci ve Francii či Anglii, napadlo vás někdy, proč zrovna nejvíce tam jezdí mladé holky dělat au-pair? Je tu po nich totiž největší poptávka!
Po 10 týdnech po porodu odchází (konečně!) žena natěšená do práce, na své kolegyně, pauzu přes oběd a že si může obléci svůj kostým či zástěru.
Co bude s dítětem ji tolik netrápí. Je přeci v rukou dobře vyškolených lidí (tzn. nounou, au-pair, jesle a další nespočet zařízení).
Nikoho tu netrápí ani otázka, jak působí na dítě kolektiv před dovršením 3. roku, nebo že by si měli na sebe s maminkou zvykat. S těmito argumenty jsem zde nepochodila. Prý se takto dítě učí samostatnosti.Proto dítě již od narození spí pouze ve vlastním pokoji, nikdy s matkou v posteli. S myšlenkou, že ve Francii je dítě bráno asi stejně jako pořízení si domácího mazlíčka jsem s argumentováním přestala.
Zcela běžnou věcí je tu správné načasování sehnání chůvy. Kdysi jsem viděla v obchodu lístek, že maminka shání chůvu na hlídaní pro dítě za 8 měsíců. Ne, nezůstala s dítětem doma déle, než je zvyklostí. Do narození dítěte zbývalo 6 měsíců. Nejsem pověrčivá, ale ve třetím měsíci těhotenství už shánět chůvu mi nepřijde zkrátka šťastné.
Seberealizace nade vše - i nad kojení
Že to tu takto chodí naprosto u všech jsem zjistila i díky své kamarádce, se kterou jsem měla možnost pracovat. Sehnala chůvu ve 4. měsící a v 5. měsíci už měla chůva podepsanou dokonce i pracovní smlouvu!
V 7. měsíci jsem se od ní dozvěděla, že firma ve které pracuje je pro ní ,,jejím prvním dítětem" a tím vyjádřila myslím nejlépe vztah francouzských žen k mateřství. Když o týden později málem potratila kvůli stresu v práci, doktor ji nechal doma. Už! Pracuje ovšem stále aspoň z domova. Bohužel, toto není jediný případ, který znám.
Další věcí, kterou tu ženy odmítají je kojení. Ano, čtete správně. Určitě se najde i pár vyjímek. Pro dnešní generaci ale spíše platí, že tato praktika patřila spíš jejich babičkám a jedná se o přežité ,,zvířecí gesto." Proto se s kojením netrápí, ušetří si takto čas a starosti. ,,A na trhu už je pro ně dnes přeci spousty výrobků, ne?" říkají.
Závěrem
Co je tedy správné a co ne? Do poslední chvíle chodit do práce, odrodit, odpočinout od nejhoršího a zase zpátky do práce? Nebo se svému dítěti věnovat naplno i za cenu vlastní seberealizace a toho ,,být sama sebou" a ne jen mámou? Názor nechám na vás...
Ne všechny státy mají mateřskou zařízenou jako ženy v ČR. V Anglii si na ní musí dokonce našetřit, Spojené státy americké patří mezi země s nejkratší mateřskou, na kterou vám stát nepřispěje ani dolarem, jen máte garanci, že vám zaměstnavatel podrží 12 týdnů místo. V Austrálii a na Novém Zélandu jsou podobná pravidla a tak ženy pracují až do porodu. A proto si této možnosti, maminky v ČR, važte.
A co se týče mě? Možná už nyní vím, proč jsou někteří Francouzi tak studení a spoustu jejich dětí tak smutných. Může to být tím chladným vedením k samostnanosti a minimálním kontaktem s matkou? Nebo bytím mezi cizími lidmi už téměř narození? To už je spíš otázka pro dětského psychologa.
A i když určitě existují vyjímky, sladkou Francii bych si v tomhle představovala úplně jinak. A co vy?
Jako takovej extrem, jak pises ty, to tam asi zas az tak nebude.. ale mam kolegyni v praci, Francouzku, ktera mi zrovna minuly tyden rikala (po tom, co jsem ji rikala, ze jsme museli koupit vetsi postel kvuli tomu, ze nas dvoulety syn k nam chodi v noci spat), ze oni meli dovoleno chodit k rodicum do postele jenom v nedeli rano, za odmenu, a ze se na to vzdycky celej tyden tesili. a ze uz odmala spali vsichni sourozenci ve svych pokojich. na druhou stranu, ja si taky nepamatuju, ze by si nas nasi brali k sobe do postele...