Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    zuziiiiicek
    26. dub 2021    Čtené 1035x

    A tak do naší rodiny přibyl ještě Mikulášek...

    Neumím psát krátce a chci aby článek sloužil i jako památka pro nás, tak jsem se trošku rozepsala. 😊

    Takže to chce kafíčko a klídeček na čtení 😁

    Po narození druhé dcerky v roce 2015 jsme byli rozhodnutí k radikálnímu kroku, aby jsem už nemohla znovu otěhotnět... Tři děti - to už by přece jen bylo moc. 

    A teď jsem šťastná, že jsme se k tomuto kroku nakonec nerozhoupali... Postupem času se totiž náš názor na to, mít ještě dítě, úplně změnil. 

    Na otázky a rejpave poznámky z okolí typu "až budete mít to třetí" jsme ze začátku s Peťem (manžel) svorně reagovali, že to už v žádném případě nehrozí. 😁

    Čas běžel, holky rostly a dělaly nám radost. 

    Začal rok 2020, Peťa dostal v zaměstnání lepší pozici, Adrianka s Valinkou se občas zeptaly jestli ještě budeme mít někdy miminko a já si uvědomila, že o tom s Peťem mluvíme čím dál častěji.

    Až jsme se nakonec shodli na tom, že mít ještě jednoho prcka by jsme zvládli a že by to vlastně bylo fajn. 🥰

    Holkám už bylo 7 a 5 let, byly hodně samostatné a já přemýšlela, že bych si to miminko mohla tentokrát i víc užít. Přece jen u prvního dítěte člověk víceméně jen zjišťuje co a jak a provází to určitá nejistota. Valinku jsem pak měla když Adriance nebyly ještě ani dva roky, takže to byl kolotoč kolem obou... 

    A teď... ta představa, že mám už dvě děti, které s námi budou prožívat těhotenství, těšit se na miminko a všechny tři potom vidět spolu... ❤️

    V červenci 2020 jsme si tedy řekli, že tomu necháme volný průběh a buď se to podaří nebo ne. A ono to vyšlo hned "napoprvé" 🙈😁

    Koncem července jsem už často měla žaludek na vodě, nezvracela jsem, ale nebylo mi dobře. Mě teda vůbec nenapadlo to přisuzovat těhotenství, spíš jsem myslela, že mě trápí zažívání. Když jsem se zmínila Peťovi tak se smál a říkal "no však to je jasný, to je Big Bang!" 😂😂😂😂

    Smála jsem se taky a kroutila hlavou, že to asi těžko... Tomu se nedalo věřit, že by to vyšlo takhle hned.😊

    Ale... nedalo mi to a 2.8., tři dny před očekávanou menstruací, jsem zkusila test. 

    A byl tam slabý duch🤩

    No nemohla jsem tomu uvěřit, všelijak jsem ten test nakláněla, šla jsem i na lepší světlo... Fakt tam byl 🤩

    Když se Peťa s holkama vrátili ze zahrádky, šla jsem za ním do koupelny, aby to holky neslyšely a říkám mu se slzama v očích: "Ty jo, ono ti to asi fakt vyšlo!" 😊

    Samozřejmě nechápal a ptal se co. 

    " No bude nás pět!!" a ukázala jsem mu test.

    Oba jsme se culili jak jelimani a Peťa po chvilce ještě dodal "Vždyť jsem to říkaaal" 🤣

    Byl to úžasný pocit, byli jsme tak šťastní a nejradši by jsme to i hned řekli holkám, ale dohodli jsme se, že počkáme až to bude trošku jistý, až to budeme mít potvrzený od doktorky. 

    Test jsem si pak dělala ještě i další dny... V den, kdy měla přijít MS už ty čárky byly jasný. ❤️

    Čekání na první kontrolu bylo jako pokaždé nekonečný. Dočkali jsme se koncem srpna. Srdeční akce potvrzena, dostala jsem fotku fazolky a s tou jsem pelášila nadšená do parku, kde na mě čekali Peťa s holkama. 

    Dala jsem holkám do ruky fotku utz a zeptala jsem se, jestli ví, co to je. Nevěděly. 

    Ukázala jsem na fazolku a řekla jsem jim, že  to je fotka z mýho břicha... Řekla jsem: "Protože se máme rádi a protože jste si to moc přály tak čekáme miminko" 🥰

    No zase mám slzy v očích když si vzpomenu na jejich reakci, jak byly šťastný, jak juchaly, hladily mi břicho a tulily se k němu 🥰 A to jim vydrželo celé těhotenství... 

    Chtěly vědět skoro každý týden jak už miminko povyrostlo, kolik měří, jestli už se hýbe, tulily se, mluvily na břicho, čekaly s ručičkama na kopance a pohyby, opakovaly jak moc se těší až tu bráška bude s náma, o všechno se zajímaly... Ze všeho se radovaly spolu s náma... I z každýho oblečku, z každé věci co jsme pro malyho pořídili...

    To je to co jsem si přála zažít a na co z celyho těhotenství budu vzpomínat asi nejraději.. Holky brášku jednoduše milovaly úplně od začátku ❤️

    A rodina na obou stranách byla taky úžasná, všichni měli takovou bezprostřední radost když jsme jim to oznámili, že jsme to takovýhle vlastně ani nečekali... 

    Pohlaví jsme prozradili hned jak jsme ho věděli, jen jméno jsme si nechávali jako překvapení. 😊

    Těhotenství bylo bezproblémové, těšili jsme se na každou kontrolu a když nám kolem toho 20tt byl potvrzen prý na 150 % zdravý chlapeček, byli jsme nadšení. 💙 Peťa vždycky říkal, že on umí beztak dělat jen holky, tak bude mít tři dcery jako král. I já jsem si to myslela, takže o to větší to překvapení bylo. 😁

    Mikulášek krásně rostl a už tak od půlky těhotenství byl při každým přeměření o týden větší. 💪 Byl taky už celkem brzo otočený hlavičkou dolů a hodně naléhal takže poslední cca dva, tři měsíce pro mě byly co se týká pohybu utrpení. Špatně se mi sedělo, leželo, dýchalo, chodilo 😅 a s každým dalším týdnem to bylo horší.. 

    Navíc jsem mívala často poslíčky, vždycky to byly dlouhé bolesti v podbřišku a v kříži, takže výlety a větší procházky už se bohužel musely obejít beze mě. 

    Na kontrole na konci 36tt byl odhad rovný 3 kg a paní doktorka už doporučila postupně dlouhé procházky, pití maliniku, atd... Měla jsem z té kontroly velkou radost. Přestala jsem používat výtah (bydlíme ve 3.patre), chodila s Peťem a holkama na procházky, pila malinik, užívala jsem si každý večer dlouhou horkou sprchu... 

    Termín porodu byl podle UTZ 10.4.2021🤩 (podle MS 14.4.) Peťa tipoval, že to bude velikonoční beránek 😁

    I v rodině se uzavíraly sázky na datum narození a tipovali se i jména 😅

    Ve čtvrtek 1.4. (konec 39tt) jsem byla na první kontrole v porodnici. Nález - hlavička už sice naléhá, ale jinak se zatím nic nechystá. Ultrazvuk - pan doktor říká, že to bude chlapák s dlouhýma nohama, váhový odhad už teď 3.700g...🙈💪😅

     Napadlo mě jen, že uf a že už by to ten porod asi chtělo. 😁 A věřila jsem, že na další kontrolu už nepůjdu. 

    A ono jo...o týden později ve čtvrtek 8.4. na kontrole jen naměřili ozvy a zkontrolovali nález. Vše stejné jako předchozí týden, miminku se daří dobře, přijďte tentokrát už v úterý a budeme se domlouvat co dál. Ach jo, zklamání... Poslíčci ten poslední týden už nabrali na síle, tak jsem doufala v nějaký posun... 

    Den před termínem, v pátek 9.4. jsme odvezli dcerky k babičce a dědovi na celý víkend. Pro mě a Peťu velká úleva, uklidnila jsem se, že teď to může přijít ve dne, v noci a nebudeme muset řešit hlídání. Navíc jsem ten relax, kdy mě nikdo nepotřebuje už potřebovala. Holky se moc těšily, že až se zase vrátí domů, tak už tu na ně bude Miky čekat. A jak se loučily s břichem ❤️ to bylo krásný.... 

    Sobota 10.4. (termín podle UTZ)... Dopoledne jsem si už nachystala komplet věci do postýlky i do ohrádky v obýváku. Říkala jsem si, že teď už můžu, dýl jak týden už se na to snad prášit nebude. 😁

    Užívali jsme si s Peťem klídek, odpočívali, povídali si, objednali jsme si dobrý oběd a odpoledne se vydali na zmrzku a delší procházku. Všichni si tak moc přáli, aby tenhle den klapnul a Mikymu se chtělo na svět. No po procházce mi začalo tak tvrdnout břicho, že jsme cestou domů už museli párkrát i zastavit. Začali jsme se i těšit. Doma jsem skákala na balónu a měřila to tvrdnutí... Přicházelo nepravidelně po 7,6,7,5,10 minutách. Šla jsem si dát horkou sprchu, byla z toho vana, vylezla jsem spařená jak vepřík a tvrdnutí zmizelo. 

    Zůstalo jen bolení podbřišku a zad, ale nic pravidelnýho, navíc to už bylo poslední týdny na denním pořádku. Napadlo mě, že jsem to vlastně věděla, že by to bylo moc ideální kdyby se malej narodil zrovna tento víkend když jsou holky na hlídání a že to určitě nevyjde. No co už... 

    Adrianka prohlásila, že domů nepojede dokud se Miky nenarodí 🙈😁 a tak to vlastně bylo... Babička s dědem si je tam nechaly ještě i na pondělí, úterý.... 

    V úterý 13.4. jsem šla na další kontrolu do porodnice. Toto datum se líbilo mě, protože Vali je narozena 13.5. a Peťa 13.6 tak jsem doufala, že dneska to klapne....dobře by se mi to pamatovalo. 😁

    Výsledek kontroly byl, že se zatím vůbec nic neděje, na porod se nic nechystá. Poprosila jsem paní doktorku o Hamiltona, ale říkala, že ani ten nejde pořádně provést, protože by aspoň ten čípek musel být kratší... 

    Nicméně se o to aspoň pokusila a Mikyho "popostrčila" 😊

    Holky byly pořád u babičky a my se s Peťem v to úterý odpoledne vydali na velkej nákup, ten jsem ještě chtěla stihnout ať nemusíme případně ty první dny po porodu řešit nákupy. Už v obchodě sem tam přišla nepříjemná bolest, ale už jsem se tomu smála, že takhle ten náš mimiňáč "vyhrožuje" už dlouho a nikdy z toho nic není. 😊

    Doma jsme byli kolem čtvrté a to už přicházelo tvrdnutí břicha pravidelněji.

    Šla jsem si dát horkou vanu a potom jsem skákala na balónu.

    Bolesti se mi zdály postupně silnější a silnější, ale pořád nepřicházely nijak pravidelně... Pořád to bylo třeba 15 minut, 10, 8, 13....

    O půl deváté večer už měření kontrakcí vypadalo líp a začínala jsem si být jistá, že se to konečně rozbíhá. 

    Domlouvala jsem Mikymu, že jestli chceme ale stihnout tohle pěkný datum tak se s tím nesmíme tak crcat... 😁

    Dala jsem si další horkou vanu a po ní už začaly být bolesti silnější a intervaly se zkrátily. 

    Každý mě sice strašil, že potřetí to bude fičák, ale já s odjezdem do porodnice váhala, nechtěla jsem tam být zase celou noc jako poprvé. Doufala jsem, že to bude aspoň jako podruhé, kdy jsme v osm dojeli do porodnice a o půl desáté byla Vali venku. 😁

    Jooo prd... 

    Zhruba o půl jedenácté večer jsme se nakonec přece jen rozhodli, že jedeme... 

    Bolesti byly po 3,4 minutách. 

    No začali jsme se balit, odchod do auta, cesta do porodnice a bolesti skoro zmizely... Do porodnice jsme dorazili v jedenáct a já během té půlhodiny na cestě měla jen dvě kontrakce. Peťa mi ještě v autě říkal, že jsem nějaká klidná 😁 No tak přinejhorším nás pošlou zase domů no... 

    Začínala jsem si připadat trapně, že to fakt jako napotřetí nepoznám? 🙈

    V porodnici jsem řekla tak jak bylo a porodní asistentka (PA) naštěstí správně odhadla situaci. Připojili mě na monitor, Peťu poslali pro věci a začal příjem. 

    Skoro třičtvrtě hodiny na monitoru a jen dvě kontrakce 🙈 

    Měli jsme štěstí a dali nás zase na ten největší sál, kde jsem porodila i holky... Všechny naše děti se vlastně narodily ve stejné místnosti 😁

    Jakmile jsme tam zůstali s Peťem sami, byla zhruba půlnoc... Tak bolesti zase začaly přicházet po 3-5 minutách. Musela jsem se už vždycky zastavit, opřít, prodýchávat, bolelo to čím dál víc... A Peťa poctivě měřil intervaly. Nálada mezi kontrakcema byla ještě faaaaajn. 

    Mezi bolestma jsem se snažila chodit nebo skákat na balónu, Peťa unavenej v křesle, bylo nám už jasný, že tohle bude asi zase dlouhá noc. PA chodila pravidelně kontrolovat ozvy a Peťa říkal, že to je vlastně poprvé co slyší bít Mikyho srdíčko 🥰💙 

    Nj, doba covidova... 

    Kolem třetí hodiny ráno už jsem u kontrakcí i hučela, pořád jsem se ale snažila soustředit na to dýchání. Potřebovala jsem pokaždé klečet na žíněnce u postele. Když přišla PA tak jsem prosila ať na mě mrkne, že potřebuju slyšet, že to postupuje... 

    Byla skvělá, po celou dobu porodu mě její slova podporovaly, věděla co má říct, aby mi nevzala "vítr z plachet". 

    Hlavička naléhala už níž, ale otevřená jsem byla tak na 5 prstů. Napadlo mě jen, že kurňa, to je teprve půlka cesty. 

    Bolesti už byly hodně silný, ale pořád jsem mezi nima měla sílu si povídat s Peťem. 

    Říkal, že třeba už to horší nebude, třeba až přijde za chvilku zase PA tak bude hotovo a už se půjde rodit... 

    Sotva to dořekl, přišla takovaaa šílenaaa bolest 😖 Donutila mě si zařvat, přitlačit a v tu chvilku mi praskla voda... Bylo 3:15 ráno. 

    Věděla jsem, že po prasknutí vody už to nabere grády a zároveň jsem se modlila, aby další taková bolest, jako byla teď, už nepřišla. 😣

    A pak už to začínám mít trošku v mlze... 

    Tyhle bolesti přicházely už co 2-3 minuty, pořád jsem se snažila u nich dýchat, pořád jsem se snažila myslet na malýho aby měl kyslík, ale nešlo mi nekřičet, nešlo mi nepřitlačovat... Tělo to dělalo samo. S Peťem už jsem moc nekomumikovala, v pauzách jsem byla jak v tranzu a snažila se soustředit na to, že až přijde další bolest tak ji musím zase vydržet a zase budu blíž k cíli... Ležela jsem pak už jen na boku na posteli a nemohla se pohnout... Při kontrakcích jsem vší silou drtila opěrky na posteli... Ještě, že mi Peťa nenabídl ruku, tutově by o ni přišel.

     Ale vnímala jsem ho, věděla jsem, že tam je a moc mi to pomáhalo... Hladil mě, podával mi vodu když jsem měla sucho v puse, povzbuzoval mě... ❤️ Bolesti ale fakt příšerný, nevěděla jsem jestli se mi dřív rozskočí záda nebo podbřišek... Myslím si, že vydržím hodně, ale v tu chvilku už jsem měla pocit, že žádnou další kontrakci nezvládnu a zároveň jsem věděla, že musím... Myslela jsem na to, že i ten náš prďolka se snaží a bolestivě se dere na svět... Kvůli němu jsem musela vydržet. Mnohem větší bolest ale měla teprve přijít.... 

    Kolem páté ráno přišla zase PA mě zkontrolovat... prosila jsem ať mi řekne, že už je hotovo. Řekla, že jsem otevřená, ale že mi musí pomoct a když vydržím tak při kontrakci ať tlačím a ona, že se pokusí přetáhnout malymu přes hlavičku lem (branku?), která nám tam jediná už zavazela. Nakoplo mě to, viděla jsem světlo na konci tunelu, ale bolest tak pekelná, že snad ani horší být nemůže 😔 Tlačila jsem, křičela, PA mě povzbuzovala, že už to bude...Tuším, že takto proběhly asi dvě nebo tři kontrakce... Najednou si PA začala chystat věci, v místnosti přibývali lidi a já tlačila jak o život. Jak někdo říká, že tlačení už byla po těch kontrakcich předtím úleva, tak u mě opak... V duchu jsem se modlila ať už je malej venku, to se nedalo... 

    Stejně tak jak po hlavičce většinou tělíčko už samo vyklouzne... Ani to se mi nepoštěstilo. 🙈

    "Hlavička je venku, ještě pořádně zaberte!" 

    Nešlo to, zase ta šílená bolest, tlačila jsem jak o život... 

    A pak konečně...Ten krásnej pláč, dostala jsem na břicho to teploučký, umatlaný tělíčko.... Byl to fakt kluk... My máme fakt syna... A tak krásně voněl! Jak na mě ležel, tak už ani neplakal, spíš tak brblal a koukal. 

    Už jsem ho nechtěla dát z ruky a jen si ho užívat a pusinkovat... 

    Ale nešlo to... Moje tělo začalo vylučovat placentu. U druhýho porodu jsem ani nevěděla o tom, že odešla. Teď začaly znova přicházet ty bolestivý kontrakce. Nemohla jsem se na malýho vůbec soustředit, Peťa se sestřičkou ho teda šli zatím změřit a zvážit. Vrátil se a pyšně mi říká:

    "Tak mámo, 4420 gramů a 55 cm!!" 

    Vyvalila jsem oči, že cože, toliiik? 

    Usmála jsem se, byla jsem šťastná, hrdá... Ale nešlo si to užít.

     Bolest byla zase čím dál větší a v kuse, žádná pauza, placenta se nechtěla odloučit... Zase, stejně jako poprvé. 😔

    Doufala jsem, že toto už nikdy nezažiju. 

    Ale bylo to horší jak poprvé... Bolestí jsem nic moc nevnímala. Pak už jsem i brečela a prosila ať mi pomůžou, ať mě třeba uspí a vyndají ji, že už nemůžu... 

    Sestřička říkala, že si Mikuláška zatím odnesou a dají ho zahřát, souhlasila jsem a bylo mi líto, že nejsem schopná si ho vzít k sobě. 

    Dostala jsem do žíly nějakej lék proti bolesti, na bolest to skoro nezabralo jen mě to oblblo, připadala jsem si jak po flámu. 

    Odebrali mi krev a už to i vypadalo, že se schyluje k narkóze. PA mě povzbuzovala ať do toho zkusím ještě dát všechno a pořádně zatlačit, že to určitě zvládneme bez uspání. 

    Řekla jsem si, že prostě musím, měla jsem strach. Zatla jsem zuby a začala tlačit jako snad nikdy v životě, tekly mi slzy, řvala jsem nahlas jako tygr, čím víc jsem tlačila, tím víc to bolelo. Ale už jsem nemohla povolit, už jsem to chtěla mít za sebou...

    A pak najednou úleva... PA, doktorka a i ty další sestřičky nebo kdo to byl vyjekly radostí, že se to povedlo a mám to konečně za sebou. Bylo skoro šest ráno, třičtvrtě hodiny šílených bolestí navíc. Ztratila jsem hodně krve. Odpadla jsem jako švestka. Cítila jsem hroznou úlevu, třásla jsem se, ale byla jsem spokojená, že to mám za sebou. 

    Doktorka si začala chystat šití a nemohla uvěřit tomu, že nebylo co šít. 

    Nebyl nástřih a nebyla jsem ani natržená. 

    Se sestřičkou mě pochválily, že jsem porodila takovýho macka a bez poranění. 

    Hlavou se mi jen prohnalo, že to taky dalo ku*va zabrat. 🙈😅

    Doktorka, sestřičky, PA odešly... 

    Zase jsem začala vnímat Peťu... Byl tam, celou tu dobu stál vedle mě a měl strach, velikej. Hladil mě, pusinkoval a bylo na něm vidět jak moc se mu ulevilo. Volala jsem pak dědečkům a babičce, v slzách, ještě oblblá jsem jim oznamovala, že už je Mikulášek na světě a Peťa nemohl mluvit... Jen tam pochodoval a brečel... Za těch víc jak 13 let, co jsem s ním, jsem ho neviděla takhle brečet.... Jsem mu vděčná, že tam byl a že to zvládl se mnou ❤️

    Mikuláš Strouhal se narodil ve středu 14.4.2021 v 5:12 ráno. Jeho míry 4420 g a 55 cm. 💙

    Později jsem se dozvěděla, že váhový odhad při příjmu byl 3840 gramů. 🙈😁

    Zpětně si říkám, že je neuvěřitelný, kam až lidský tělo dokáže zajít a co dokáže vydržet. 

    A že vlastně to, že jsme já i Mikulášek v pořádku, bez poranění a zdraví je vlastně to nejvíc. 🥰 

    Mikulášek je zlatý miminko a všichni jsme šťastní, že je konečně s náma. Adrianka s Valinkou se nás nemohly dočkat a tak když si nás konečně vezli z porodnice domů, začala Adrianka štěstím plakat. Pořád opakovala jak je bráška krásnej a jak je šťastná, že už jsme všichni spolu. Rozbrečela nás všechny. 

    A takhle si představuju štěstí... Už jsme kompletní ❤️❤️❤️❤️❤️

    zuziiiiicek
    27. čer 2015    Čtené 0x

    A jak přišla na svět Valerinka?....aneb můj porod za odměnu🙂

    Po narození Adrianky jsme s manželem oba byli názoru, že jedno dítě stačí.

    Jak šel čas, tak se náš názor změnil na "možná jednou bude druhý".

    Ale Valinka se rozhodla, že chce mezi nás teď a ne až za pár let 😀

    V dubnu 2014 jsem vysadila antikoncepci. Ale vůbec ne, abych otěhotněla, ale proto, že mi dělala v těle neplechu.

    V pauzách kdy se antikoncepce nebere mi už tři měsíce po sobě nepřišla menstruace.

    Jedna hodná maminka mi poradila bylinky na srovnání cyklu a já, i když jsem na bylinky nikdy moc nevěřila, jsem to zkusila s tím, že lepší než do sebe začít cpát hned nějakou chemii.

    A ono to zabralo...od toho dubna přicházela MS každý měsíc přesně po 28 dnech.

    Od antikoncepce jsem si chtěla dát pauzu s tím, že než vyberu jinou, tak si budeme dávat pozor.... no...člověk míní a snaží se, ale příroda si to stejně udělá po svým 😀

    Konec srpna 2014

    Adriance je rok a skoro tři měsíce...

    A já už mám tři dny zpoždění... hlavou se mi honilo tooolik věcí....co když jsem těhotná? chci už druhý mimčo? ono už by asi bylo stejně jedno co chci 😀 Není Adrianka ještě moc malá? Zvládneme to? Kdy si udělat test? Asi ještě počkám...

    Nic nebylo jistý tak jsem to zatím tajila před manželem i rodinou...

    Další den už jsem to nevydržela a udělala jsem si test.... a byl tam duch a byl to pro mě celkem šok, vůbec jsem to nečekala.

    Byl sotva vidět, ale viděla jsem ho já i manžel, kterýmu jsem se hned pochlubila 🙂

    Zrovna tapetoval Adriance pokojíček na typicky holčičí barvy, kde samozřejmě převládala naše oblíbená barva - růžová 🙂

    Došla jsem do toho pokoje se slzama v očích, Peťa seděl na zemi a říká: "tak co?"

    "No vypadá to, že budeme mít druhý miminko..."

    Peťa vykulil oči, podíval se po pokojíčku a s úsměvem říká: "Ty vogo, já to tady nebudu zase přetapetovávat na modro!"

    Rozesmálo mě to a říkala jsem mu, že je to padesát na padesát jestli bude nebo nebude muset 😀

    Moc mě překvapil. Pořád říkal, že druhý dítě by zatím nechtěl a po tom, co jsem mu to řekla, byl šťastnej jak blecha.

    Pořád se usmíval, začal plánovat všechno možný a že prý už by se nejradši někomu pochlubil.

    A já? Já jsem na sebe byla naštvaná za ty první pocity, který mě ovládly - zase budu mít velkej břuch, bojím se porodu a budu zase kojit a do toho se starat o Adrianku... Byla jsem hrozně zmatená, druhý miminko jsem si přála, ale asi ne tak brzy... na druhou stranu bych paradoxně byla už zklamaná, kdyby se těhotenství nepotvrdilo, protože jsem se do toho druhýho malýho prcka začala zamilovávat... 🙂

    Termín podle menstruace jsem měla 5.5.2015 (tak krásný datum!!🙂) a podle ultrazvuku v 13. týdnu to bylo 6.5.2015.

    Ve 20. týdnu nám potřetí byla potvrzena holčička, takže se mohl Peťa radovat, že pokojík přetapetovávat nemusí 😀 😀 😀

    A já jsem byla strašně šťastná, druhou holčičku jsem si moc přála.... 🙂

    Celý těhotenství bylo bez problému. Jen mě první asi tři, čtyři měsíce trápila šílená únava a to bylo k nevydržení když už doma jednoho prcka máte a nemůžete si zdřímnou kdykoliv si vaše tělo zamane. 🙂 No a v osmým měsíci to potom byly hrozné bolesti zad, chodila jsem jako kačer 😀

    Stejně jako u Adrianky jsem měla tušení, že prcek vyleze dřív než v termínu (poprvý mi to nevyšlo, tak mi to mělo napovědět, že ani teď mi tušení nevyjde 😀)

    Termín porodu se blížil a čekání bylo nekonečný...kdy to přijde, v noci, ráno, odpoledne? Jak to začne, praskne voda, poznám ty bolesti?

    Člověk by řekl, že když už má jeden porod za sebou tak si bude podruhé sám sebou jistější, ale opak je pravdou... nedalo se na to nemyslet, navíc se mě každou chvilku někdo ptal, volal, psal jestli UŽ? Ještě jsi tady? Ještě nerodíš? Tak kdy už to bude?....takže se mi nejednu noc i zdálo, že už rodím 😀

    A ráno zklamání, že jsem ještě celá 😀 😀

    No a najednou bylo po termínu....

    Úterý 12.5.2015...jsem po další kontrole v porodnici, náladu mám na bodu mrazu, protože jsem se opět dozvěděla, že se ještě nic neděje a pokud si to malá nerozmyslí, tak v pátek ráno nástup na příjem a vyvolávání... :-/ 

    Před porodnicí jsem si i zaslzela, měla jsem už toho čekání plný brejle, zdálo se to nekonečný...

    Už pár večerů mě trápilo tvrdnutí břicha a bolesti, tak jsem doufala, že se to někam hnulo a pan doktor mi vzal vítr z plachet...

    A ona si to Valinka asi hezky připravovala, protože hned další den se rozhodla přijít na svět a nijak se s tím necrcala 😀

    Středa 13.5.2015 (Adrianka má narozky 10.6. a Peťa 13.6.)

    V předchozích dnech jsem zkoušela opakovaně babské rady na vyhnání miminka jako jsou dlouhý procházky, teplá vana, sprcha, chození do schodů, ze schodů, sníst hodně pomerančů, dát si dvojku vína, cucla jsem i pivo 😀 A nic.... proto jsem dnes sáhla po další "zaručený" radě a tou bylo mytí oken. 

    Hned dopoledne jsem se na to vrhla... no zvládla jsem jen dětský pokoj a obývák...strašně mě to unavilo...ono s tím velkým břichem a 18 kilama navrch to bylo přece jen obtížnější než normálně 😀

    Odpoledne jsme vyrazili na procházku. Bylo kolem čtvrté když jsem zaznamenala silnější tvrdnutí břicha, který trvalo chvilku a odeznělo. 

    Ale zjistila jsem, že to přichází pravidelně po deseti minutách a každý další tvrdnutí je o něco nepříjemnější.

    Peťa se mě ptal co pořád koukám na hodinky 🙂 Tak jsem mu říkala, že se možná něco děje už...

    No stavili jsme se v obchodě, nakoupili, co jsme chtěli a že se vydáme ještě na zmrzku...

    Už jsem si ji ani nevychutnávala, protože interval se zkrátil na 7 minut a pokaždé mě to donutilo zastavit a dýchat..

    Tak jsem raději zavelela, že půjdeme pomalu domů...

    Adriance se moc nechtělo...zastavovala se u každýho stromu, kamínku, klacíku 😀 

    Domů jsme dorazili kolem šesté... a jak se zaklaply dveře, tak najednou interval 5 minut a už to bolelo tak, že jsem dýchala a skučela nahlas...

    Adrianku měla hlídat moje mamka, která to sem má 100 km, takže jsem si chtěla být jistá, že rodím, než ji sem zavoláme... zavolala jsem jí teda, že se něco děje, ať je připravená, že pojedeme do porodnice ať se na mě mrknou a dáme vědět.... no jako nevím čím jsem si pořád nebyla jistá 😀 😀

    Vysprchovala jsem se, dobalila tašky a vyrazili jsme všichni směr porodnice...

    20 km Peťa zmáknul asi za 12 minut, protože v autě se interval zkrátil na 3 minuty a kontrakce jsem měla za cestu asi čtyři. Při bolestech jsem si už trošku zařvala....kontrakce v autě, kdy to člověk nemůže pořádně rozchodit nebo si aspoň stoupnout, nejsou nic příjemnýho...

    cca 20:00

    Do kecafonu na porodních sálech jsem oznámila, že jsem ASI přijela rodit 😀

    Porodní asistentka když viděla Peťu s Adriankou v náručí, tak se ptala jestli chce být u porodu...tak jsme řekli, že jo, že musí ještě dcerku odvézt na hlídání, ale že jsme prvně chtěli vědět jestli je to fakt ono...

    Tak se usmála a řekla, že to je ONO a že to jsou už kontrakce k porodu a že jestli to chce tatínek stihnout tak už by měl vyrazit 😀

    Peťa rychle ještě vypsal papír, kde uvedl jaký jsme vybrali jména pro holčičku a chlapečka a rozloučili jsme se.

    Porodní asistentka (PA) mě položila a připojila na monitor, otevřená jsem prý na 3cm...

    Kousek ode mě byl počítač a běhal tam spořič s časem a pamatuju si, že jsem se dívala, že je 20:38 a já ještě pořád ležím na monitoru....proklínala jsem PA, že mě tam nechává ležet tak dlouho...zlatý kontrakce v autě, vleže to bylo ještě horší.

    Do toho furt PA úplně klidným hlasem že ať se nehýbu, ať zhluboka a pomalu dýchám a ne tak krátce a rychle nebo se mi zamotá hlava a miminku tam nepouštím kyslík.... grrrr 😀 dobře míněné rady, ale v tu chvilku jsem si říkala, ať si je strčí za klobouk 😀

    Přesto jsem její slova měla v hlavě a snažila jsem se řídit tím co mi říkala.

    Asi ve třičtvrtě na devět mě konečně odpojila a vzala mě na porodní sál. Ať si prý dám teplou sprchu a zahopsám na balonu a že se na mě za chvilku přijde podívat... při kontrakci ať se prý vždycky zastavím a snažím se mít nohy od sebe, že se bude miminku líp sestupovat...

    Sprchu jsem vydržela chvilku, nebylo mi tam dobře, kontrakce co 2-3 minuty...

    Zkusila jsem ten balon, sedla jsem na něj a hopsala, mezi kontrakcema to bylo super...na ty dvě minuty to byl relax, měla jsem zavřený oči, hopsala, hladila jsem si břicho a mluvila na malou, že ať mě moc dlouho netrápí a jde za náma, že už jsme se na ni načekali dost tak ať se s tím nepáře  😀

    Najednou kontrakce jak prase, vyskočila jsem z balonu na nohy, chytla jsem se lana, který tam viselo ze stropu...snažila jsem se myslet na slova PA, nohy od sebe...ale mě se tou bolestí kroutily do X....dýchat zhluboka a pomalu....snažila jsem se co to šlo, ale musela jsem si už i pořádně zařvat....

    A potom zase úleva, odpadla jsem na balon a zase chvilku relaxovala...další kontrakce snad ještě horší, zase jsem vystřelila na nohy, řvala jsem, cítila jsem hroznej tlak a najednou mi praskla voda...

    Prodělala jsem takhle asi ještě dvě kontrakce a modlila jsem se aby už přišla PA mrknout co se děje, protože už mě to při kontrakcích i nutilo tlačit...

    Po chvíli přišla, řekla mi ať si lehnu, že se mrkne...."jéééé jdeme rodit, vše je připraveno!"

    Nemohla jsem tomu uvěřit... "faaakt?" usmála jsem se...

    Jiná PA se mě ptá: "A kde je tatínek?"

    "No on jel odvézt dcerku na hlídání a přijede zpátky" funím...

    PA: "no tak to už asi nestihne 🙂"

    "Tak maminko...až bude přicházet kontrakce tak se hodně zhluboka nadechněte, bradu na prsa, zavřete oči a až přijde tak tlačte ze všech sil..."

    Kontrakce byla tu, opět ten šílenej tlak, kterej jsem myslela, že mě rozerve..tlačila jsem ze všech sil..

    "Ještě, ještě, vydržte, taaaak, šikovná...."

    Kontrakce byla pryč, odpočívala jsem...

    "Jste šikulka.... a zkusíme to ještě jednou ano? Zase zhluboka nadechnout, zavřít oči a tlačte....."

    božeeeeeeeeeeeee, jááááá tlačíííííííííííííííííííííím.....cítím silnou řezavou bolest...

    "Paráda maminko, hlavička je venku...ještě jendou se do toho opřete a máte to za sebou..."

    nááááádech.....tlačíííím a zase ten šíííílenej tlak. jaaaau, bolíííííí tooooo.....

    A najednou úleva.....

    Na prsou mi přistálo to krásný růžovoučký, teploučký, ušmudlaný miminečko....naše druhá holčička Valerinka...a hlásila se hrdě k světu 🙂 🙂

    Pořád jsem na ni musela koukat, byla tak nádherná!!

    Přestřihli pupeční šňůru a odnesli ji na měření a vážení...

    Najednou slyším "Aaaa tatínek je tady 🙂"

    Zmohla jsem se jen na "No to brzo" a usmála jsem se 🙂

    Děsila jsem se ještě porodu placenty po zkušenostech z prvního porodu, ale ta po chvíli odešla taky sama, bez problémů...

    Nemohla jsem uvěřit tomu, že už to mám za sebou, že to bylo tak rychlý!! Nebyla jsem natržená ani nastřižená.... byla jsem tak šťastná!

    Zpátky už mi Valinku nesl Peťa. Smáli jsme se tomu, že nepřiběhl ani za pět dvanáct, ale pět minut po dvanácté 😀

    Valinka se narodila 13.5.2015 ve 21:27 hodin s mírami 3440 gramů a 51 centimetrů. 🙂

    A stejně jak byl porod za odměnu, tak je i Valinka jako miminko za odměnu. Je hodná, usměvavá, spí celou noc....

    A já děkuju, že si k nám Valinka našla cestu, protože mít DĚTI je nádherný!!!

    Moc ty naše holky milujeme!!!! ♥♥♥♥♥♥

    zuziiiiicek
    25. čer 2013    Čtené 0x

    ♥Jak Adrianka na svět přišla♥

    Manžel vždycky říkal, že by nejdřív chtěl aby jsme měli vlastní bydlení než budeme mít miminko.Příroda ho vyslyšela.🙂 Otěhotěla jsem první noc v našem novém bytě – 14.9.2012 - skoro rok po vysazení antikoncepce.🙂

    28.9.2012 – narozky mojeho taťky.🙂Od července měřím bazální teplotu. Dnes jsem 29DC a teplota se od 24DC drží nahoře (pod 37 stupni).Celý den mi to vrtá hlavou až nevydržím a večer si dělám test. Po předepsaných třech minutách je na testu pořád jen jedna čárka.Hlavou mi probleskne: „no jasně, jak jinak ☹“, test hodím do koše a jdu spát.

    29.9.2012 - Je sobota a vstávám do práce. Měřím teplotu a ta zase o chlup vyskočila nahoru. Zase mi to vrtá hlavou.Hrabu se v koši a hledám test ze včerejška. Ani jsem v tu chvilku nevěděla proč. Když ho najdu, čučím jak blázen!!!Je tam slabounká druhá čárka!!! Hned si dělám druhej test. Na něm druhá čárka naskočí hned, i když taky jen slabounce.Letím na lepší světlo a všelijak oba testy nakláním a zkoumám jestli se mi to nezdá. NEZDÁÁ!!!

    Musím si sednout. Usmívám se jako blázen a teče mi slza.Petr ještě spí. Dneska do práce nejde. Mám chuť za ním vlítnout a říct mu to.Ale musím do práce, bude lepší to nechat na večer až se vrátím.Celou cestu do práce a celej den v práci jsem jak ve snu. Nic se mi nechce dělat.Jen sedím v kanclu a pořád dokola vytahuju z tašky ty dva těhotenský testy a dívám se na ně.Nikomu v okolí to nechci říkat, Petr se to musí dozvědět první a pak se dohodneme, kdy tu novinu pustíme dál.Ale jsem té radosti tak plná! Tak testy fotím mobilem a nahrávám je na stránky modrykonik.cz se zprávou:

     „Holky mám ducha!!! Mám ho tam!!!!! Konečně ho tam maaaaam!!!!!!!!!! „ 

    Jsem pořád jak na obláčku a mám co dělat abych se neprozradila před holkama v práci.Moc se těším domů za Peťem! Po práci letím do Tesca, koupím tam malinký bodyčko s medvídkem Pú a dárkovou krabičku.Doma do ní naskládám bodyčko, mini botičky, co jsem si jen tak koupila už dřív a do nich zastrčím těhotenský testy.A jdu tu krabičku předat Peťovi.🙂

    Když ji otevřel tak měl najednou úsměv od ucha k uchu a ptal se co to je. Pak uviděl testy a řekl: "Ty jseš těhotná?"Přes slzy jsem nemohla mluvit tak jsem jen kývala. Sklopil hlavu a když se na mě zase podíval tak slzel a mooooc se usmíval. Pak mě objal a oba jsme slzeli. Bylo to strašně krásný!🙂

    Na začátku těhotenství mě trápilo motání hlavy a omdlívala jsem. Proto jsem koncem listopadu nastoupila na PN.Jinak bylo celý těhotenství vše v pořádku. Těšili jsme se na každou kontrolu, abychom viděli jak se fazolka mění a jestli je vše tak jak má.Termíny jsmě měli: 7.6.2013 podle poslední MS, 8.6.2013 podle dne početí a 9.6.2013 podle UTZ ve 13tt.Já měla celou dobu tušení, že prcek vykoukne už v květnu – prdlačky!🙂

    9.6.2013

    Byla neděle, venku krásně svítilo sluníčko. Vstala jsem dřív než manžel.Pobolívalo mě břicho jako na MS, ale to bylo poslední dny častý, takže jsem tomu nepřikládala váhu, i když jsem doufala, že už se něco děje.Vyžehlila jsem si svoje umytý vlasy (pořád jsem doufala, že mě porod nechytne když budu mít zrovna neumytou hlavu, blbka😀)Sedla jsem si na balkoně na balon, slunila se a hopsala.🙂 Další z mých pokusů jak Adrianku popohnat se asi tentokrát neminul účinkem.🙂Celý den jsme s manželem víceméně vegetili. Uvařila jsem psům žrádlo a nám švestkový knedlíky (mňam🙂).Když jsem to dodělala, lehla jsem si v obýváku k telce.

    cca 17:00 

     Najednou se mi hrozně akutně zachtělo na malou.Vyskočila jsem z gauče, ale než jsem doběhla na záchod už to ze mě teklo. Říkala jsem si „ježiši, já už snad ani neudržím moč!“😀Ale zdálo se mi, že toho teče nějak moc na to, že jsem záchod navštěvovala každou chvilku.No oblíkla jsem se a než jsem došla zpátky do obýváku, už jsem měla zase mokro.Pořád mi ale nějak nedocházelo, že by to mohla být plodovka.😀 Chodila jsem po bytě a každou chvilku odtekla troška.Tak říkám manželovi: „Asi mi praskla voda.“ Manžel se culil. „Jako fakt?“ „No nevím to jistě, ale pořád ze mě něco teče, tak co by to bylo?“A už jsem sedala k notebooku abych se poradila kde jinde, než na „koníkovi“🙂Pak jsem si šla dát sprchu a po ní už jsem začínala mít bolesti. No...bolesti...spíš šimrání!😀Přicházely jednou po 8mi minutách, pak po 5ti, pak třeba po 7mi. Zkontrolovala a dobalila jsem tašky do porodnice.Manžel už vysprchovanej stepoval kdy už pojedem. „Ještě se najím, mám na ty švestkový knedlíky chuť a kdoví kdy pak budu jíst!“🙂))

    cca 19:45

    Přijeli jsme do porodnice. PA zkontrolovala vložku a potvrdila plodovku a že už tam teda zůstanu.Usmáli jsme se s Peťem na sebe, že už je to konečně tady!🙂PA se zeptala jestli už mám kontrakce. Tak jsem s úsměvem odpověděla, že bolesti mám, ale přichází nepravidelně.PA: „No až to budou ty bolesti co potřebujeme k porodu, tak se smát nebudete!“ Nooo...měla recht😀

    cca 20:45

    Ubytovala jsem se na pokoji a Peťu poslali domů, že je ještě čas.Jakmile odjel, tak bolesti začaly nabírat na síle.Už jsem musela prodýchávat a přicházely co tři minuty.

    22:00

    Už jsem skučela nahlas, bolelo to dost!! PA přišla jestli už je to opravdu tak nesnesitelný.Tak jsem jí odpověděla, že si připadám jak hysterka, ale že už to fakt hodně bolí.Zkontrolovala mě a prý nic moc, pořád na dva prsty.Tak moc se mi chtělo spáááát. Věděla jsem, že to bude dlouhá noc a hrozně moc jsem si chtěla odpočinout, ale každý tři minuty jsem z té postele vyskočila.

    23:00

    Přišla PA, že už se teda přesuneme na porodní sál, že mi dá čípek, kterej by mi měl v kombinaci s horkou vanou ulevit a trochu to popohnat. (v porodním plánu jsem měla, že se chci vyhnout epidurálu a jsem ráda, že mi ho za celou dobu nikdo nenabídl, protože bych po něm jistojistě hrábla!🙂)A že si můžu zavolat manžela.Dřepěla jsem v té veliké vaně, sprchovala si záda a po každé kontrakci koukala na dveře kdy už přijde Petr.

    cca 23:45

    Přijel naštěstí zrovna když jsem měla „pauzu“. Viděla jsem jeho obavy v očích.Řekla jsem mu, že to hrozně bolí a ať se připraví, že za chvilku začnu dost řvát.Víc jsem nestihla a začala se kroutit v další kontrakci.Když to přestalo, podívala jsem se na něj, unaveně jsem se usmála a říkám „hrozný co?“.Peťa mě chytil za ruku. Tu jsem mu pak drtila celou noc.Říkal, že jednu chvilu jsem mu ruku stiskla tak blbě, že mu šly klouby prstů skoro přes sebe a že se bolestí málem po*cal😀Ale neuhnul a držel. Taky říkal, že když přijel a já měla ty první kontrakce, tak že měl slzy v očích když mě tak viděl.Že si najednou uvědomil, že neměl vůbec představu jaký to bude a na tohle nebyl připravenej....No, bolesti a moje únava pak už byly takový, že si vybavuju jen útržky.

    00:00

    Přišla PA, vylezla jsem z vany na křeslo, otevřená prý na šest.Peťa se mě zeptal na kolik to musí být abych mohla rodit. Řekla jsem mu, že na deset.Nezapomenu, jak dal otevřený dlaně vedle sebe, aby se podíval kolik to je. Přišlo mi to v tu chvilku děsně moc!😀Otvírala jsem se co hodina, to dva prsty, tak jsme si s Peťem říkali, že ve dvě ráno už by mohla být malá na světě.🙂Pak vím, že jsem klečela hrozně dlouho na žíněnce, opřená o křeslo, Peťa vedle mě seděl na balóně a držel mě za ruku.Kontrakce byly šííílený! Snažila jsem se soustředit na to, že s každou kontrakcí jich mám před sebou o jednu míň a Adrianku o něco blíž.Ale při kontrakci nešlo myslet na nic, jen na to, že mě to asi rozerve. Mezi nima jsem usínala.PA: „Nekřičte a snažte se zhluboka dýchat, miminko potřebuje kyslík!“ Když mě ten křik tak pomáhal!Při kontrakcích jsem vnímala jen Peťův hlas: „ Otevři pusu!! Dýchej!! Taaak, jseš šikovná! Dýchej!“Hrozně mi to pomáhalo a asi i Adriance! Bez něj bych na to dýchání zapomínala, chtěla jsem jen křičet!A každý natáčení monitoru pro mě byl děs!!

    cca 1:30

    Osm prstů. Ale nezacházela mi branka. Vzpomínám si, že pak už dorazila doktorka.Musela jsem ležet v křesle a při každé kontrakci prvně rychle dýchat a pak tlačit, zatímco ona se mi vrtala tam dole a snažila se pomoct té brance.To bylo nekonečný, hrozný muka, museli mě slyšet až v Brně!Pořád jsem se ptala jestli už půjdeme tlačit miminko.Pak už si vybavuju jen maraton bolesti, dýchání a silné potřeby hodně tlačit.Čekala jsem pořád, kdy už mi řeknou, že už jdeme na to.Petr dostal do ruky kyslík a měl mi ho přikládat mezi kontrakcema. Nebo při kontrakcích?...už nevím...každopádně ho zapomínal oddělávat.🙂)

    cca 4:00

    Chuť tlačit se prodlužovala, PA s doktorkou mě povzbuzovaly ať nepřestávám.Pochopila jsem, že už jsem blízko a tlačila tak, že jsem myslela, že mi exploduje hlava.Najednou přestal ten tlak dole, uviděla jsem jak ze mě rychle něco vytáhli a padla mi hlava úlevou.Slyším „Tatínku pojďte si rychle přestřihnout šňůru!“Pak jsem ucítila teplo na břiše, zvedla jsem hlavu a tam leželo to nejkrásnější miminko na světě!„Ona nepláče, neměla by plakat?“ Slyšela jsem jak v ní chrčí. A pak se rozplakala. Nádhernej zvuk!PA: „Jak se bude jmenovat?“ Já: „Adrianka. Je to holčička ne?“ Smích. „jééé my jsme se ani nepodívali....jj je to holčička!“

    ADRIANKA se narodila 10.6.2013 ve 4:10 ráno s mírami 51 cm a 3280g!

    Myslela jsem ,že už to mám za sebou, ale nechtěla se mi odloučit placenta.Přicházely mírný kontrakce a při nich se ji snažila doktorka vytáhnout. Opět šílená bolest.Už jsem nespolupracovala, vzpírala jsem se. Nešlo to, až moc to bolelo.☹Tak prý budu muset pod narkózu. A dali Petrovi na vypsání papíry.Vzpomínám si, že mi řekl „tak se přece snaž!! Nechci aby tě uspali!“ a to jeho zoufalství v očích.V duchu jsem si říkala jestli si dělá srandu, že se přece snažím, ale už to nevydržím.Říkal mi pak, že se o mě hrozně bál, že jsem byla hrozně unavená a bál se aby mě z té narkózy probrali.Únava a vyčerpání už dělali svoje.Pak přišla další kontrakce, tlačila jsem, prohýbala se v zádech, tlačila nohy k sobě, křičeli na mě ať je dám od sebe, doktorka mi snad rvala vnitřnosti a pak najednou úúúúúleva....Slzy mi tekly po tvářích, ale oddychla jsem si, když jsem viděla, že doktorka už tu potvoru placentu drží v rukách.Všelijak ji zkoumala a říkala, že snad je celá, že budeme muset pak udělat ještě UTZ. Už mi to bylo šumák.Měla jsem u sebe to naše malý miminko, povídala si s Peťem a šití už ani nevnímala.

    No za deset dní jsem jela do nemocnice s tím, že mám bolesti.V děloze mi zůstal kousek placenty a způsobil zánět, takže jsem pod tu narkózu nakonec přece jen musela.☹

    Přes to všechno jsem hrozně ráda, že jsem rodila ve Vyškově a můžu jen doporučit!Všichni byli moc milí a chápaví, od porodních asistentek na sálech, přes sestřičky na oddělení šestinedělí a novorozeneckém až po doktory!

    Teď ležím doma v posteli, sepisuju svůj příběh a u prsa mi usíná ten maličkej zázrak – naše dcera.