Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
zuziiiiicek
26. dub 2021
632 

A tak do naší rodiny přibyl ještě Mikulášek...

Neumím psát krátce a chci aby článek sloužil i jako památka pro nás, tak jsem se trošku rozepsala. 😊

Takže to chce kafíčko a klídeček na čtení 😁

Po narození druhé dcerky v roce 2015 jsme byli rozhodnutí k radikálnímu kroku, aby jsem už nemohla znovu otěhotnět... Tři děti - to už by přece jen bylo moc. 

A teď jsem šťastná, že jsme se k tomuto kroku nakonec nerozhoupali... Postupem času se totiž náš názor na to, mít ještě dítě, úplně změnil. 

Na otázky a rejpave poznámky z okolí typu "až budete mít to třetí" jsme ze začátku s Peťem (manžel) svorně reagovali, že to už v žádném případě nehrozí. 😁

Čas běžel, holky rostly a dělaly nám radost. 

Začal rok 2020, Peťa dostal v zaměstnání lepší pozici, Adrianka s Valinkou se občas zeptaly jestli ještě budeme mít někdy miminko a já si uvědomila, že o tom s Peťem mluvíme čím dál častěji.

Až jsme se nakonec shodli na tom, že mít ještě jednoho prcka by jsme zvládli a že by to vlastně bylo fajn. 🥰

Holkám už bylo 7 a 5 let, byly hodně samostatné a já přemýšlela, že bych si to miminko mohla tentokrát i víc užít. Přece jen u prvního dítěte člověk víceméně jen zjišťuje co a jak a provází to určitá nejistota. Valinku jsem pak měla když Adriance nebyly ještě ani dva roky, takže to byl kolotoč kolem obou... 

A teď... ta představa, že mám už dvě děti, které s námi budou prožívat těhotenství, těšit se na miminko a všechny tři potom vidět spolu... ❤️

V červenci 2020 jsme si tedy řekli, že tomu necháme volný průběh a buď se to podaří nebo ne. A ono to vyšlo hned "napoprvé" 🙈😁

Koncem července jsem už často měla žaludek na vodě, nezvracela jsem, ale nebylo mi dobře. Mě teda vůbec nenapadlo to přisuzovat těhotenství, spíš jsem myslela, že mě trápí zažívání. Když jsem se zmínila Peťovi tak se smál a říkal "no však to je jasný, to je Big Bang!" 😂😂😂😂

Smála jsem se taky a kroutila hlavou, že to asi těžko... Tomu se nedalo věřit, že by to vyšlo takhle hned.😊

Ale... nedalo mi to a 2.8., tři dny před očekávanou menstruací, jsem zkusila test. 

A byl tam slabý duch🤩

No nemohla jsem tomu uvěřit, všelijak jsem ten test nakláněla, šla jsem i na lepší světlo... Fakt tam byl 🤩

Když se Peťa s holkama vrátili ze zahrádky, šla jsem za ním do koupelny, aby to holky neslyšely a říkám mu se slzama v očích: "Ty jo, ono ti to asi fakt vyšlo!" 😊

Samozřejmě nechápal a ptal se co. 

" No bude nás pět!!" a ukázala jsem mu test.

Oba jsme se culili jak jelimani a Peťa po chvilce ještě dodal "Vždyť jsem to říkaaal" 🤣

Byl to úžasný pocit, byli jsme tak šťastní a nejradši by jsme to i hned řekli holkám, ale dohodli jsme se, že počkáme až to bude trošku jistý, až to budeme mít potvrzený od doktorky. 

Test jsem si pak dělala ještě i další dny... V den, kdy měla přijít MS už ty čárky byly jasný. ❤️

Čekání na první kontrolu bylo jako pokaždé nekonečný. Dočkali jsme se koncem srpna. Srdeční akce potvrzena, dostala jsem fotku fazolky a s tou jsem pelášila nadšená do parku, kde na mě čekali Peťa s holkama. 

Dala jsem holkám do ruky fotku utz a zeptala jsem se, jestli ví, co to je. Nevěděly. 

Ukázala jsem na fazolku a řekla jsem jim, že  to je fotka z mýho břicha... Řekla jsem: "Protože se máme rádi a protože jste si to moc přály tak čekáme miminko" 🥰

No zase mám slzy v očích když si vzpomenu na jejich reakci, jak byly šťastný, jak juchaly, hladily mi břicho a tulily se k němu 🥰 A to jim vydrželo celé těhotenství... 

Chtěly vědět skoro každý týden jak už miminko povyrostlo, kolik měří, jestli už se hýbe, tulily se, mluvily na břicho, čekaly s ručičkama na kopance a pohyby, opakovaly jak moc se těší až tu bráška bude s náma, o všechno se zajímaly... Ze všeho se radovaly spolu s náma... I z každýho oblečku, z každé věci co jsme pro malyho pořídili...

To je to co jsem si přála zažít a na co z celyho těhotenství budu vzpomínat asi nejraději.. Holky brášku jednoduše milovaly úplně od začátku ❤️

A rodina na obou stranách byla taky úžasná, všichni měli takovou bezprostřední radost když jsme jim to oznámili, že jsme to takovýhle vlastně ani nečekali... 

Pohlaví jsme prozradili hned jak jsme ho věděli, jen jméno jsme si nechávali jako překvapení. 😊

Těhotenství bylo bezproblémové, těšili jsme se na každou kontrolu a když nám kolem toho 20tt byl potvrzen prý na 150 % zdravý chlapeček, byli jsme nadšení. 💙 Peťa vždycky říkal, že on umí beztak dělat jen holky, tak bude mít tři dcery jako král. I já jsem si to myslela, takže o to větší to překvapení bylo. 😁

Mikulášek krásně rostl a už tak od půlky těhotenství byl při každým přeměření o týden větší. 💪 Byl taky už celkem brzo otočený hlavičkou dolů a hodně naléhal takže poslední cca dva, tři měsíce pro mě byly co se týká pohybu utrpení. Špatně se mi sedělo, leželo, dýchalo, chodilo 😅 a s každým dalším týdnem to bylo horší.. 

Navíc jsem mívala často poslíčky, vždycky to byly dlouhé bolesti v podbřišku a v kříži, takže výlety a větší procházky už se bohužel musely obejít beze mě. 

Na kontrole na konci 36tt byl odhad rovný 3 kg a paní doktorka už doporučila postupně dlouhé procházky, pití maliniku, atd... Měla jsem z té kontroly velkou radost. Přestala jsem používat výtah (bydlíme ve 3.patre), chodila s Peťem a holkama na procházky, pila malinik, užívala jsem si každý večer dlouhou horkou sprchu... 

Termín porodu byl podle UTZ 10.4.2021🤩 (podle MS 14.4.) Peťa tipoval, že to bude velikonoční beránek 😁

I v rodině se uzavíraly sázky na datum narození a tipovali se i jména 😅

Ve čtvrtek 1.4. (konec 39tt) jsem byla na první kontrole v porodnici. Nález - hlavička už sice naléhá, ale jinak se zatím nic nechystá. Ultrazvuk - pan doktor říká, že to bude chlapák s dlouhýma nohama, váhový odhad už teď 3.700g...🙈💪😅

 Napadlo mě jen, že uf a že už by to ten porod asi chtělo. 😁 A věřila jsem, že na další kontrolu už nepůjdu. 

A ono jo...o týden později ve čtvrtek 8.4. na kontrole jen naměřili ozvy a zkontrolovali nález. Vše stejné jako předchozí týden, miminku se daří dobře, přijďte tentokrát už v úterý a budeme se domlouvat co dál. Ach jo, zklamání... Poslíčci ten poslední týden už nabrali na síle, tak jsem doufala v nějaký posun... 

Den před termínem, v pátek 9.4. jsme odvezli dcerky k babičce a dědovi na celý víkend. Pro mě a Peťu velká úleva, uklidnila jsem se, že teď to může přijít ve dne, v noci a nebudeme muset řešit hlídání. Navíc jsem ten relax, kdy mě nikdo nepotřebuje už potřebovala. Holky se moc těšily, že až se zase vrátí domů, tak už tu na ně bude Miky čekat. A jak se loučily s břichem ❤️ to bylo krásný.... 

Sobota 10.4. (termín podle UTZ)... Dopoledne jsem si už nachystala komplet věci do postýlky i do ohrádky v obýváku. Říkala jsem si, že teď už můžu, dýl jak týden už se na to snad prášit nebude. 😁

Užívali jsme si s Peťem klídek, odpočívali, povídali si, objednali jsme si dobrý oběd a odpoledne se vydali na zmrzku a delší procházku. Všichni si tak moc přáli, aby tenhle den klapnul a Mikymu se chtělo na svět. No po procházce mi začalo tak tvrdnout břicho, že jsme cestou domů už museli párkrát i zastavit. Začali jsme se i těšit. Doma jsem skákala na balónu a měřila to tvrdnutí... Přicházelo nepravidelně po 7,6,7,5,10 minutách. Šla jsem si dát horkou sprchu, byla z toho vana, vylezla jsem spařená jak vepřík a tvrdnutí zmizelo. 

Zůstalo jen bolení podbřišku a zad, ale nic pravidelnýho, navíc to už bylo poslední týdny na denním pořádku. Napadlo mě, že jsem to vlastně věděla, že by to bylo moc ideální kdyby se malej narodil zrovna tento víkend když jsou holky na hlídání a že to určitě nevyjde. No co už... 

Adrianka prohlásila, že domů nepojede dokud se Miky nenarodí 🙈😁 a tak to vlastně bylo... Babička s dědem si je tam nechaly ještě i na pondělí, úterý.... 

V úterý 13.4. jsem šla na další kontrolu do porodnice. Toto datum se líbilo mě, protože Vali je narozena 13.5. a Peťa 13.6 tak jsem doufala, že dneska to klapne....dobře by se mi to pamatovalo. 😁

Výsledek kontroly byl, že se zatím vůbec nic neděje, na porod se nic nechystá. Poprosila jsem paní doktorku o Hamiltona, ale říkala, že ani ten nejde pořádně provést, protože by aspoň ten čípek musel být kratší... 

Nicméně se o to aspoň pokusila a Mikyho "popostrčila" 😊

Holky byly pořád u babičky a my se s Peťem v to úterý odpoledne vydali na velkej nákup, ten jsem ještě chtěla stihnout ať nemusíme případně ty první dny po porodu řešit nákupy. Už v obchodě sem tam přišla nepříjemná bolest, ale už jsem se tomu smála, že takhle ten náš mimiňáč "vyhrožuje" už dlouho a nikdy z toho nic není. 😊

Doma jsme byli kolem čtvrté a to už přicházelo tvrdnutí břicha pravidelněji.

Šla jsem si dát horkou vanu a potom jsem skákala na balónu.

Bolesti se mi zdály postupně silnější a silnější, ale pořád nepřicházely nijak pravidelně... Pořád to bylo třeba 15 minut, 10, 8, 13....

O půl deváté večer už měření kontrakcí vypadalo líp a začínala jsem si být jistá, že se to konečně rozbíhá. 

Domlouvala jsem Mikymu, že jestli chceme ale stihnout tohle pěkný datum tak se s tím nesmíme tak crcat... 😁

Dala jsem si další horkou vanu a po ní už začaly být bolesti silnější a intervaly se zkrátily. 

Každý mě sice strašil, že potřetí to bude fičák, ale já s odjezdem do porodnice váhala, nechtěla jsem tam být zase celou noc jako poprvé. Doufala jsem, že to bude aspoň jako podruhé, kdy jsme v osm dojeli do porodnice a o půl desáté byla Vali venku. 😁

Jooo prd... 

Zhruba o půl jedenácté večer jsme se nakonec přece jen rozhodli, že jedeme... 

Bolesti byly po 3,4 minutách. 

No začali jsme se balit, odchod do auta, cesta do porodnice a bolesti skoro zmizely... Do porodnice jsme dorazili v jedenáct a já během té půlhodiny na cestě měla jen dvě kontrakce. Peťa mi ještě v autě říkal, že jsem nějaká klidná 😁 No tak přinejhorším nás pošlou zase domů no... 

Začínala jsem si připadat trapně, že to fakt jako napotřetí nepoznám? 🙈

V porodnici jsem řekla tak jak bylo a porodní asistentka (PA) naštěstí správně odhadla situaci. Připojili mě na monitor, Peťu poslali pro věci a začal příjem. 

Skoro třičtvrtě hodiny na monitoru a jen dvě kontrakce 🙈 

Měli jsme štěstí a dali nás zase na ten největší sál, kde jsem porodila i holky... Všechny naše děti se vlastně narodily ve stejné místnosti 😁

Jakmile jsme tam zůstali s Peťem sami, byla zhruba půlnoc... Tak bolesti zase začaly přicházet po 3-5 minutách. Musela jsem se už vždycky zastavit, opřít, prodýchávat, bolelo to čím dál víc... A Peťa poctivě měřil intervaly. Nálada mezi kontrakcema byla ještě faaaaajn. 

Mezi bolestma jsem se snažila chodit nebo skákat na balónu, Peťa unavenej v křesle, bylo nám už jasný, že tohle bude asi zase dlouhá noc. PA chodila pravidelně kontrolovat ozvy a Peťa říkal, že to je vlastně poprvé co slyší bít Mikyho srdíčko 🥰💙 

Nj, doba covidova... 

Kolem třetí hodiny ráno už jsem u kontrakcí i hučela, pořád jsem se ale snažila soustředit na to dýchání. Potřebovala jsem pokaždé klečet na žíněnce u postele. Když přišla PA tak jsem prosila ať na mě mrkne, že potřebuju slyšet, že to postupuje... 

Byla skvělá, po celou dobu porodu mě její slova podporovaly, věděla co má říct, aby mi nevzala "vítr z plachet". 

Hlavička naléhala už níž, ale otevřená jsem byla tak na 5 prstů. Napadlo mě jen, že kurňa, to je teprve půlka cesty. 

Bolesti už byly hodně silný, ale pořád jsem mezi nima měla sílu si povídat s Peťem. 

Říkal, že třeba už to horší nebude, třeba až přijde za chvilku zase PA tak bude hotovo a už se půjde rodit... 

Sotva to dořekl, přišla takovaaa šílenaaa bolest 😖 Donutila mě si zařvat, přitlačit a v tu chvilku mi praskla voda... Bylo 3:15 ráno. 

Věděla jsem, že po prasknutí vody už to nabere grády a zároveň jsem se modlila, aby další taková bolest, jako byla teď, už nepřišla. 😣

A pak už to začínám mít trošku v mlze... 

Tyhle bolesti přicházely už co 2-3 minuty, pořád jsem se snažila u nich dýchat, pořád jsem se snažila myslet na malýho aby měl kyslík, ale nešlo mi nekřičet, nešlo mi nepřitlačovat... Tělo to dělalo samo. S Peťem už jsem moc nekomumikovala, v pauzách jsem byla jak v tranzu a snažila se soustředit na to, že až přijde další bolest tak ji musím zase vydržet a zase budu blíž k cíli... Ležela jsem pak už jen na boku na posteli a nemohla se pohnout... Při kontrakcích jsem vší silou drtila opěrky na posteli... Ještě, že mi Peťa nenabídl ruku, tutově by o ni přišel.

 Ale vnímala jsem ho, věděla jsem, že tam je a moc mi to pomáhalo... Hladil mě, podával mi vodu když jsem měla sucho v puse, povzbuzoval mě... ❤️ Bolesti ale fakt příšerný, nevěděla jsem jestli se mi dřív rozskočí záda nebo podbřišek... Myslím si, že vydržím hodně, ale v tu chvilku už jsem měla pocit, že žádnou další kontrakci nezvládnu a zároveň jsem věděla, že musím... Myslela jsem na to, že i ten náš prďolka se snaží a bolestivě se dere na svět... Kvůli němu jsem musela vydržet. Mnohem větší bolest ale měla teprve přijít.... 

Kolem páté ráno přišla zase PA mě zkontrolovat... prosila jsem ať mi řekne, že už je hotovo. Řekla, že jsem otevřená, ale že mi musí pomoct a když vydržím tak při kontrakci ať tlačím a ona, že se pokusí přetáhnout malymu přes hlavičku lem (branku?), která nám tam jediná už zavazela. Nakoplo mě to, viděla jsem světlo na konci tunelu, ale bolest tak pekelná, že snad ani horší být nemůže 😔 Tlačila jsem, křičela, PA mě povzbuzovala, že už to bude...Tuším, že takto proběhly asi dvě nebo tři kontrakce... Najednou si PA začala chystat věci, v místnosti přibývali lidi a já tlačila jak o život. Jak někdo říká, že tlačení už byla po těch kontrakcich předtím úleva, tak u mě opak... V duchu jsem se modlila ať už je malej venku, to se nedalo... 

Stejně tak jak po hlavičce většinou tělíčko už samo vyklouzne... Ani to se mi nepoštěstilo. 🙈

"Hlavička je venku, ještě pořádně zaberte!" 

Nešlo to, zase ta šílená bolest, tlačila jsem jak o život... 

A pak konečně...Ten krásnej pláč, dostala jsem na břicho to teploučký, umatlaný tělíčko.... Byl to fakt kluk... My máme fakt syna... A tak krásně voněl! Jak na mě ležel, tak už ani neplakal, spíš tak brblal a koukal. 

Už jsem ho nechtěla dát z ruky a jen si ho užívat a pusinkovat... 

Ale nešlo to... Moje tělo začalo vylučovat placentu. U druhýho porodu jsem ani nevěděla o tom, že odešla. Teď začaly znova přicházet ty bolestivý kontrakce. Nemohla jsem se na malýho vůbec soustředit, Peťa se sestřičkou ho teda šli zatím změřit a zvážit. Vrátil se a pyšně mi říká:

"Tak mámo, 4420 gramů a 55 cm!!" 

Vyvalila jsem oči, že cože, toliiik? 

Usmála jsem se, byla jsem šťastná, hrdá... Ale nešlo si to užít.

 Bolest byla zase čím dál větší a v kuse, žádná pauza, placenta se nechtěla odloučit... Zase, stejně jako poprvé. 😔

Doufala jsem, že toto už nikdy nezažiju. 

Ale bylo to horší jak poprvé... Bolestí jsem nic moc nevnímala. Pak už jsem i brečela a prosila ať mi pomůžou, ať mě třeba uspí a vyndají ji, že už nemůžu... 

Sestřička říkala, že si Mikuláška zatím odnesou a dají ho zahřát, souhlasila jsem a bylo mi líto, že nejsem schopná si ho vzít k sobě. 

Dostala jsem do žíly nějakej lék proti bolesti, na bolest to skoro nezabralo jen mě to oblblo, připadala jsem si jak po flámu. 

Odebrali mi krev a už to i vypadalo, že se schyluje k narkóze. PA mě povzbuzovala ať do toho zkusím ještě dát všechno a pořádně zatlačit, že to určitě zvládneme bez uspání. 

Řekla jsem si, že prostě musím, měla jsem strach. Zatla jsem zuby a začala tlačit jako snad nikdy v životě, tekly mi slzy, řvala jsem nahlas jako tygr, čím víc jsem tlačila, tím víc to bolelo. Ale už jsem nemohla povolit, už jsem to chtěla mít za sebou...

A pak najednou úleva... PA, doktorka a i ty další sestřičky nebo kdo to byl vyjekly radostí, že se to povedlo a mám to konečně za sebou. Bylo skoro šest ráno, třičtvrtě hodiny šílených bolestí navíc. Ztratila jsem hodně krve. Odpadla jsem jako švestka. Cítila jsem hroznou úlevu, třásla jsem se, ale byla jsem spokojená, že to mám za sebou. 

Doktorka si začala chystat šití a nemohla uvěřit tomu, že nebylo co šít. 

Nebyl nástřih a nebyla jsem ani natržená. 

Se sestřičkou mě pochválily, že jsem porodila takovýho macka a bez poranění. 

Hlavou se mi jen prohnalo, že to taky dalo ku*va zabrat. 🙈😅

Doktorka, sestřičky, PA odešly... 

Zase jsem začala vnímat Peťu... Byl tam, celou tu dobu stál vedle mě a měl strach, velikej. Hladil mě, pusinkoval a bylo na něm vidět jak moc se mu ulevilo. Volala jsem pak dědečkům a babičce, v slzách, ještě oblblá jsem jim oznamovala, že už je Mikulášek na světě a Peťa nemohl mluvit... Jen tam pochodoval a brečel... Za těch víc jak 13 let, co jsem s ním, jsem ho neviděla takhle brečet.... Jsem mu vděčná, že tam byl a že to zvládl se mnou ❤️

Mikuláš Strouhal se narodil ve středu 14.4.2021 v 5:12 ráno. Jeho míry 4420 g a 55 cm. 💙

Později jsem se dozvěděla, že váhový odhad při příjmu byl 3840 gramů. 🙈😁

Zpětně si říkám, že je neuvěřitelný, kam až lidský tělo dokáže zajít a co dokáže vydržet. 

A že vlastně to, že jsme já i Mikulášek v pořádku, bez poranění a zdraví je vlastně to nejvíc. 🥰 

Mikulášek je zlatý miminko a všichni jsme šťastní, že je konečně s náma. Adrianka s Valinkou se nás nemohly dočkat a tak když si nás konečně vezli z porodnice domů, začala Adrianka štěstím plakat. Pořád opakovala jak je bráška krásnej a jak je šťastná, že už jsme všichni spolu. Rozbrečela nás všechny. 

A takhle si představuju štěstí... Už jsme kompletní ❤️❤️❤️❤️❤️

Zuzi, četla jsem jedním dechem. Ještě si pamatuju, když jsme čekali naše první holky. Strašně moc to letí. Užívejte si to. Jsi úžasná, jak jsi to zvládla a máš nádhernou rodinu. Buďte hlavně zdraví ❤️

27. dub 2021

Krasné. Takovy maciček 🤩🥰 a holčičky jak jsou nadšené ☺️.
At se máte krásně 🙂

27. dub 2021

Krasna rodinka 😍

27. dub 2021

Krásné, přečetla jsem jedním dechem....buďte všichni hlavně zdraví❤ a mějte se hezky....

27. dub 2021

Nadherny....🙂

27. dub 2021

Moc gratuluji! Hodně štěstí 🍀❤️Taky máme doma Mikuláše 😊

27. dub 2021

Krásný příběh ❤️

27. dub 2021

Vypadáte opravdu šťastně, to je krása 😍 chlapeček je nádherný...a reakce holčiček dojemná, jsou zlaté ❤ a co že všichni tipovali jména na M? 😃 dali jste jim nápovědu? Postýlka od nás vypadá moc pěkně takhle v modré 😊

27. dub 2021

Moc krásně napsané...až jsem si pobrečela 😭

1. kvě 2021

Však on tam ty 4 musel mít čtyři, nádhera 😘

4. kvě 2021

Začni psát komentář...

Odešli