Potrat, po potratu, okolí

Tento článek píšu hlavně pro holky, které mají čerstvou zkušenost a neví co dál...

První dny pro mně byli neskutečně těžké. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla dokázat vrátit do každodenního života. Nedokázala jsem vyjít z domu a jít mezi lidi. Pro mně to byl pocit selhání a nenávisti vlastního těla, že nedokázalo moje miminko ochránit. S nenávistí k sobě samé se potýkám už dlouho. Od chvíle co jsem se dozvěděla, že nejsem schopna počít dítě přirozenou cestou. Jenže ta nenávist, která nastala po potratu, byla mnohonásobně větší. Byla jsem absolutně vyřízená, styděla jsem se... V mém okolí otěhotnělo tolik žen, či už přirozeně nebo po IVF. Ale všechna jejich těhotenství prosperovala a to moje najednou skončilo... Neviděla jsem v té chvíli žádné východisko z této situace. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Byla jsem hloupá a spolehla jsem se na okolí...Na rodinu...přátele...známé... čekala jsem pochopení, podporu, útěchu... A to byla chyba...Věřte mi, vždy se najdou lidé, kteří to nebudou chápat. Lidé, kteří se na vás s ty-jsi-se-zbláznila výrazem podívají a nebudou rozumět co po nich chcete. Dnes už vím, že člověk, který si tím neprošel, ač je to sebevětší přítel, tohle nikdy nemůže pochopit. Obrovským překvapením pro mně bylo, že mi všichni říkali, abych byla ráda, že jsem potratila tak brzo (8tt). Jako kdyby to ještě nebylo dítě. Copak to jde, chápat to takhle? Přece ve chvíli, kdy se před váma objeví 2. čárka na těhotenském testu, v té chvíli se stanate matkou. Od té chvíle víte, že pod srdcem nosíte své dítě. Nemluvě o tom, když to malé tlukoucí srdíčko vidíte na ultrazvuku. Už víte, že nejcitlivějším sluchem, nejcitlivějším přístrojem je z vás slyšet 2 tlukoucí srdce. Tohle nikdo nechtěl pochopit. Měla jsem obrovský vztek. Po nějaké době jsem pochopila, že jsem v tom sama... Moje srdce, teď už osamotě bijící v mé hrudi, bylo rozbité na milion kousků. Moje duše si vzala dovolenou a odletěla někam, kde o ní někdo stojí. Zůstala jsem jednoduše sama, nepochopená a uvnitř umírající. S manželem jsme se hádali, chtěla jsem být jen a jen sama. Vyhledala jsem tedy odbornou pomoc. Terapeut mi ale rozsvítil před očima. Řekl že nechápe, jak bych po 3 týdnech chtěla být v pohodě a netruchlit. Vysvětlil mi, že musím sama sobě dovolit být smutná a plakat. Udělala jsem to. Plakala jsem, plakala a plakala... Celý den... Když už nebylo slz, které by mi mohli téct po tváři, ulevilo se mi. Přestala jsem všem vysvětlovat své pocity, přestala jsem se hájit. Bylo to k ničemu. Jen já jsem uvnitř sebe dokázala pochopit co cítim. Jen já jsem mohla pochopit, co jsem ztratila. Jen já jsem věděla jaké štěstí pro mně moje miminko znamenalo. Je mi úplně jedno v jakém stádiu vývoje bylo. Bylo, je a navždy bude to moje dítě. Ano, i já jsem poslouchala věty typu: "Příroda ví co dělá!" "Mělo to tak být, miminko asi nebylo v pořádku!" "Nemůžeš se tím trápit věčně, jdi dál!" "Příště to vyjde!" K čertu s těmato rádobi radama !!! Žádná z nich mi bolest nezmírnila, jen se mi víc chtělo řvát, brečet a kříčet do světa, že mi, pro smilování boží, zemřelo dítě. Můj miláček ze mně navždy udělal maminku a já moje miminko navždy budu milovat. 

Na závěr chci jenom napsat... Nechte to být...nepřemlouvejte své okolí, že máte právo na to, být nešťastná a truchlit. Nevysvětlujte své pocity pořád dokola. Prostě se na všechny kolem vykašlete, dělejte a ciťte se jak potřebujete. Ale hlavně...Rozlučte se... Protože máte s kým... A co je ještě důležitější...Odpusťte... Sobě. Svému tělu, že to nezvládlo. A ano, odpusťte i svému okolí. Nikdy bych nikomu nic zlého nepřála...A tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda, že nevědí jak mi je, protože si tím neprošli. A to je dobře, že si tím neprošli. Za to jsem moc ráda. A nezapomeňte si udělat radost! Máte na to právo. Kdy víc, než-li teď? To, čím jste si prošli, JE tragédie. Prostě si teď utvořte své sobecké období ;) Nikdy to nepřestane bolet, tím jsem si jistá. Časem tu bolest jen odložíme do úzadí a tak se stane snesitelnou. 

Nezbývá než napsat: Hodně sil ! 🙂