Kdyby byla každá noc a každé ráno takové, jak dneska, budu ráda. Malá se vzbudila 2x za noc, nakrmila se, do hodiny už jsem ležela v posteli, všechno v pohodě. Kolem 7ráno se přebalila, nakrmila, vysáli sme šušínky, dokrmili a o půl 9 už sem mohla jít zkulturnit a nakrmit sebe. Teď spinká a všechno je v pohodě. Narozdíl od minulé noci, kdy se madam rozhodla, že nebude spat vůbec.

Je to strašně náročné. Víc, než sem počítala. Mám pocit, že jsem na všechno sama. Přitom vím, že to není pravda. Tatínek vstává v noci ohřívat mlíčko, ikdyž to po něm přes týden nechcu, protože vstává do práce. Pomáhá mě přes den, malou si vezme k sobě a já si můžu jít na hoďku, dvě lehnout. Vím, že se o ni postará. Dokonce přebaluje, když není posraná 

Přesto mám pocit, že jsem na všechno sama, že on nic nedělá a že to prostě nezvládám. Že to dlouhodobě ani nejde zvládat. Někdy toho mám plné zuby do takové míry, že bych ju dala prvnímu, kdo si o ni řekne. Stejně by ju po první noci nejspíš vrátil. Přitom je vlastně hodná. To, že semtam proplače celou noc je normální. A vím, že se to brzo spraví a otočí k lepímu. Jenže je to prostě jiné. Je to šíleně psychicky náročné. Konečně malou uspím a ona se posere a poblinká, takže ju musím přesléct, čím se probudí a deme nanovo. Taky musím dost improvizovat, protože je jí 3/4 věcí velikých, takže peru ostošest, abych ju měla do čeho vůbec obléct, když je to kolikrát 3x za hodinu.

Nedávno jsem v noci s malou na rukách řvala, jak hroch, malá poblinkaná a já jsem to chtěla prostě vzdat. Nebyt V, který prostě řekl, ať se vzpamatuju, že ju v tom nemožem nechat a je potřeba ju přeslést, tak asi probrečím s promočeným mimčem zbytek noci. Tu noc jsem na chvilinku začala přemýšlet kde je nejbližší babybox, až to nebudu zvládat, abych věděla kam jet. Do teď si tu myšlenku vyčítám. V je mě velkou oporou a když se Zuzinka usměje, tak se mě derou do očí slzy tím kladným způsobem. Dojímá mě, jaká je to šikovná holčička. Dokonce si začíná zvykat čekat, než se jí zehřeje mlíčko a nutně neřve jak tur.

A to je další věc. Tak ráda bych ju nakrmila hned, jak si řekne, jenže musíme obě čekat, až se jí zehřeje flaša, protože ze začátku kojení zrovna nešlo, musela se dokrmovat a teď už prso odmítá uplně. Odsávám, dostane i moje mléko vedle sunaru, ale přece jenom je to další věc, která to všechno nové jenom zhoršuje. Člověk chodí půl hodiny po baráku a zpívá "Malý pavouček lezl na okap", pak u té písničky i usínám, protože začínám byt tak zblblá, až se divím.

Někdy mám pocit, že to vlastně ani nechcu. Že sem to zkusila a stačilo. Zjistila sem, že ještě nejsu připravená na takový závazek starat se o miminko a byt mu 24/7 k ruce, kdykoliv to potřebuje. Mám pocit, že sem se unáhlila a chtěla bych to vrátit až do dubna s tím, že v květnu spolu s V rači ani nebudem. Jenže už to nejde. Princezně jsou dva týdny a už to nejde vrátit. Už možu akorát počkat, až to nejhorí období přejde.
Taky mám pocit, že bych ju měla mět rači, než mám. Měla bych k ní cítit něco víc. Kdesi jsem četla, že tatínci žárlí na miminka, protože se jim baba už tak nevěnuje. Mě příjde, že žárlím spíš já, protože na sebe už nemáme skoro žádný čas. Na chvilku se přitulím a malá najednou potřebuje..... cokoliv. Chce nás rozdělit, nedopřeje mě chvilku jenom s tím chlapem.

A když si pomyslím, že některé páry se snaží o miminko a dali by cokoliv za to, aby celou  noc nespali, protože jejich dcerka nespí, tak se cítím provinile. Oni sice neví, co by je čekalo. Neumí si to ani představit, jenže oni ani nemají možnost to zjistit. Měla bych byt vděčná, že mám tu možnost, tu výsadu vědět jak šíleně náročné to je. A nevážím si toho. Je to vůči těm, kteří nemůžou mít děti nefér. Je to ode mě sobecké, že si toho nevážím.
Ale vlastně si toho vážím. Nikdy bych Zuzanku nedala pryč, neublížila bych jí, nic takového. Rozkrájela bych se pro ni a každý den mě dojímá, když vidím, jak jí chutná, jak se směje a ty její xichtíky. Jsem vděčná za to, že ju mám. Ikdyž je to náročné víc, než sem si dokázala představit.

Ale už teď bych nejaraději někdy utekla a nechala malou tatínkovi, ať se stará, jak umí. A vím, že to neudělám, protože je to přece moje dcerka a pak si vyčítám, že mě vůbec něco takového napadlo... a kolotoč se roztáčí a je to celé začarovaný kruh, kdy se modlím, aby se rači ani nebudila na jídlo, protože se bojím, že pak už neusne. A když se delší dobu nebudí, tak bych ji nejraději vzbudila sama, ať nezačne shozovat nebo tak něco....

Jinak jsme byli v úterý v poradně a malá přibrala za nějaké dva týdny 400g, doktor nás pochválil, sestřička taky (příjde mě, že je zároveň lakt. poradkyně), všechno je v pořádku a i se všemi neduhy máme normální zdravé miminko. Musíme akorát počkat nějaké dva tři měsíce, než se to celé ustálí. A co se mojí psichyky týká, tak musím přežit šestinedělí, pak se prý hormony dají do pořádku... už aby to bylo. Však jsme pomalu v půlce.

Byla jsem před týdnem na kontrole a doktor mi naordinoval přísný klid na lůžku. TAk jsem si udělala prázdniny u nás, protože doma by mě nutilo pořád něco dělat. Ségra je po operaci s kolenem, takže mě hlídá jak ostříž. Jediné, co můžu, je dat ráno psovi a umyt po sobě hrnek od kafé. Tím to asi tak hasne. Jinak se můžu jenom poflakovat. Jenže mě už to nebaví. Včera strýc schovával dřevo a měla jsem sto chutí se obléct a jít mu s těma kládama jít pomáhat. Nebo jít pomoct mojmu fajnovat komoru. Prostě cokoliv fyzicky namáhavějšího, než vyjít schody. Přitom jsme se šli asi na 15min projít a byla jsem úplně vyřízená. Z toho klidu mě začíná hrabat. Ale když dělám něco víc, tak mě to pak štva jednou tolik, protože jsem pak neschopná si dojít na záchod. No prostě hrůza.. taký rozdíl mezi černou a bílou jsem ještě nezažila. A šedá je přitom v nedohlednu. Příští týden jdu na kontrolu, tak uvidím, jak to vypadá. Jestli se to nijak zvlᚍ nezhorší, tak jdu dom. Komora prý bude už hotová, takže mě nebude moc co nutit a já se aspoň nezblázním. Už bych nejraději rodila ať je to za mnou. Mám pocit, že malá každým dnem roste ale břicho už ne. Takže ju cítím všady a už mě to nebaví. Někdy to vypadá, že kdybych kýchla, tak vypadne. Vím, že je dobré počkat a neriskovat a tak. Ale už mě ten klid leze na mozek. Prostě mám potřebu něco dělat a přitom valstně nesmím....
Tolik k pochodu myšlenek.

Zdá se, že se to pomalu blíží. Termín je sice ještě daleko (16.-20.2.), ale vypadá to, že Zuzlce se chce na svět dřív. Už minulou středu, když jsem byla u doktora, tak mě oznámil že mám počítat s tím, že pujde ven dřív, než předpokládáme. No doma se začínáme sázet na termín, kdy malá vyleze. Ségra tipuje 27.1 ., já 25.1. a tatínek 2.2. Ono krásný termín si vybral, otázka, jak se rozhodne naše dítě. Holčičky se prej strojí a je běžné, že se holky přenáší. Ale na druhou stranu - jestli bude po mamince (a koneckonců i po tatínkovi), tak tomu strojení moc nedá a bude se cpat ven čí dřív tím líp.
Ikdyž jí pořád říkáme, že je brzo, že ještě musí počkat a (jak říká tatínek) ještě není hotová komora, kam pujde stůl, místo kterého půjde postýlka.

Pár dní zpátky mě tak šíleně bolelo tříslo, že jsem byla ráda, když jsem šla na záchod a zpátky do postele. Při každém pohybu mě to vystřelovalo do stehna a přes pipku do druhého třísla. No hrom. A teď jsme chtěli dělat tu komoru. Takže to vlastně dělal jenom můj. Musel pořád běhat sem a tam, protože jsem mu nebyla schopná ani nic podávat. Ale včera už mě bylo dobře. Je mě jasné, že se tělo připravuje, roztahuje, uvolňuje..... ale hýbala jsem se se slzičkama v očích a vzívala všechny svaté i sprosté. Dneska v noci jsem myslela, že už to přišlo. Zničeho nic břicho jak šutr, křeče v celém spodku.... pak se to uklidnilo a za chvilku zase. Asi tak pětkrát do hodiny. Už jsem chtěla počítat intervaly, ale jak jsem vzala mobil do ruky, tak to všechno přešlo, ustalo. Ráno se mě zas ozvalo tříslo, ale teď je mě docela dobře. Ta noc mě docela vyděsila, fakt jsem myslela, že už je to tady a budu muset zbudit svého, že jedeme.

Takže dneska chcu zabalit, aspoň to, co už můžu. Co nevidět dostane mamka benefity do lékárny, tak se dokoupí takové ty hygienické věci pro mě a nějaké ty věci pro malou. Nějakou tu základní lékárničku a tak. Ale co jde, to už začnu balit. Nebo ta snad pujde ven už v půli ledna.

Jinak je Zuzinka v pořádku. Až moc. Podle ultrazvuku roste jak má, hlavičkou už je dole asi měsíc, takže ta je připravená. Příjde mě, že je teď aktivnější, než dřív, a rozhodně silnější, nebo to kolikrát až bolí, když se tam začne vlnit. A nejaraději má můj pupek, za co jí strašně děkuju... ať si hraje se svojím, no ne? A že se umí vydouvat. To jsou hrby, kolikrát. Včera se mě nadrala pod žebro a spokojeně se tam hrbila. Ale to, že mě musel přesléct můj a já jsem byla ráda, že se hnu a nadechnu, to už bylo madam jedno. No horší, jak naražené žebra - a to jsem už měla.

Takže to vypadá, že se to pomalu ale jistě blíží a dnešní noc mě docela vyděsila. Vždyť přece jenom je ještě brzo. Aspoň ten měsíc ještě musí vydržet, ať je v pořádku a můžeme jet spolu dom a neskončí v inkubátoru, že je ještě maličká. To bych nechtěla. Je sice pravda, že už bych nejrači rodila a měla to za sebou, ale přece jenom, raději ať tam ještě je. No uvidíme, jak to bude, ale bojím se teď dělat cokolik víc, ať si to ještě nerozjedu. Poslové na denním pořádku a jak říkám, dneska v noci to bylo zajímavé.

Můžu s radostí konstatovat, že se pomalu ale jistě blížím ke konci. Ostatně Vánoce jsou co nevidět, ty hned následuje Sylvestr. A jak se přehoupne nový rok, bude tady únor a Zuzanka vykukne na svět. Alespoň podle plánu.

Všady se dozvídám, že těhotenství je nejšťastnější období snad pro celou rodinu. Až na těhotnou. Ta si nejspíš užije asi tak dva, tři měsíce v půli toho celého. Když jde všechno jak má. Druhý trimestr je nejlepší. Bylo mě dobře, navíc léto pomalu končilo, takže už nebyly takové nesnesitelné horka a mohla jsem cokoliv. Mohla jsem sníst, co jsem chtěla, mohla jsem dělat, co jsem chtěla, bylo mě dobře a žádné břicho mě nezavazalo. Jediná špatná věc byla ta, že se nám zvýšily náklady na jídlo, protože najednou mě nedělalo problém doslova sežrat celou pizzu naposezení. Sama. Ale zase jsem si našla brigádu, takže se to krapet vyrovnalo.

Za to teď, si připadám, jak v prvním trimestru, jak na úplném začátku toho všeho. Ráno se mě zvedá žaludek - zase. Zametu tři místnosti a jsem vyčerpaná - zase. V noci toho moc nenaspím a když už konečně usnu, tak se musím vzbudit, protože potřebuju na záchod - zase. Nesním toho moc najednou, takže jím pořád ale po pidi porcích - zase. Do toho mě zavazí pupek, jak hrom, pálí mě žáha, bolí záda, vyteká mě z bradavek cosi, jako průhledné mléko a to nejlíp v noci, takže mě pak vzbudí mokré tričko, které studí. Pyžama měním jak na běžícím páse, podprdy to samé. Sice mám vložky do podprsenky, ale vzhledem nepoměru ceny a kusů, s nimi šetřím, protože fakt nehodálm dávat přez 300 za 50ks, které mě nevystačí ani na měsíc. Můj chlap nevykradl banku - ikdyž přemýšlím, že by to nebyl marný nápad. Dítě mě kope do žeber a žaludku, od kterého se odrazí a namáčkne se hlavičkou na močák. Dokonce se tomu prckovi podařilo nějak mě zacpat čůrací trubicu, takže jsem seděla na záchodě splným močákem a ne a ne se vyčůrat.
Měla jsem za to, že změna nálad se mě netýká a jen si to pomylsím, tak se u mě objeví nějaká těhotenská depka, či co. Průser je, že když už se rozbrečím, tak to nejde zastavit. A když si, blbec, vyberu dobrodružný rodinný film, kde se zvířátka první loučí a pak vítají se svými majiteli, tak pak probrečím celou noc. Díky tomu ráno nevidím přes napuchlé oči. Navíc mě dokáže vytočit (a samozřejmě rozbrečet) každá poznámka na mé tlusté břicho, silné stehna a beďary na xichtě, které se tam z ničeho nic ukázaly snad po pěti letech.

Jsem protivná, náladová a vlastně mě to štve, ale nic s tím neudělám. Navíc se blíží vánoce a já mám doma binec, protože mě úklid zabere týden místo půl dne. Jenže než se dostanu na konec, můžu jít zase od začátku. Jo, já vím - mám doma chlapa, který mě pomůže, ale.... už jste viděli chlapa věšet záclony? Nejraději bych ho z té židle shodila a pověsila si to sama.

Třetí trimestr je něco, jako první trimestr s tím, že je horší. Plně si uvědomujete, co se to tenkrát stalo, což se o prvních třech měsících říct nedá. Člověk je náladový, nejraději by to mimino už ze sebe dostal a přitom se modlí, aby tam ještě nějou dobu zostalo, ať je zdravé. Nějaké kopance, které člověku příjdou super a je to zážitek a vůbec bomba, tak vás to najednou štve a byli by ste nejraději, kdyby se aspoň na dva dny neozvalo. A když se nějakou dobu neozve, tak panikaříte, jestli vůbec ještě žije, že vás dlouho nic nebolelo. Své těhotenství si přestávám užívat, leze mě na nervy a těším se až bude konec. Už to nechcu a nebaví mě to a to celé mě leze na nervy... a přitom jsem tak ráda, že se to děje.

Neuvěříte, co mě dneska nenapadlo. Udělat KPZku pro novopoečeného tatínka. Dala bych mu to buď jak porodím, tak než pojedem s malou dom, nebo pověřím někoho, kdo mu to pak dá. Ostatně stejně pojede pro kočárek, ať je doma, než dorazíme my dvě 🙂

Napadlo mě, že by tam našel kolíček na nos, gumové rukavice, takou tu minifalštičku nějaké dobré "halůzkové", číslo na psychiatra.... 😀

Mělo by to byt vtipné a na oko praktické, ale taky tak nějak dojemné. Napadlo mě, že bych mu mohla taky napsat dopis, který jakoby napíše Zuzanka. Něco v tom smyslu "Milý tatínku, tak už jsem konečně na světě, a abys to zvládl, tak ...bla...bla...bla... Tvoje Zuzanka"

V kočárku, co jsme kupovali od jedné maminky jsem našla ještě jednu plenku. Tak bych to tam taky přibalila. A udělala třeba takové jakoby balíčky a v každém by byly potřebné věci. Třeba v balíčku na přebalování by byla ta plenka s kolíčkem na nos a rukavicema 😀 Nebo v balíčku Na nervy by byl panák, prášek antidepresiv (jako!!), v Balíčku na spaní špunty do uší....

Bonusový balíček by mohl obsahovat poukaz na sex nebo propustku do hospody...

Mohla bych oběhat nejbližší rodinu a aby mu každý napsal nějakou tu více či méně povzbudivou větu nebo tak.

Myslím, že je to fajn nápad, jenom to dat do nějaké normální formy a celé to zrealizovat.

Co nevidět se dozvíme pohlaví a máme vymyšlené jméno jenom pro klučinu. Tam to šlo lehko, shodli jsme se poměrně rychle. Jenže na holku ne a ne se domluvit. Co se líbilo jednomu se nelíbí druhému a naopak. A tak to za nás rozhřešil třetí člověk, ten, na kterém nejvíc záleží.
Včera jsem si sedla k seznamu jmen a doufala, že nám něco padne do oka. Musím říct, že některá jména jsou tak zvláštní, že se divím, jak to mohlo projít na matrice. Samozřejmě "pomáhal" můj, který do toho mého čtení skákal z různýma jménama. A tak vyslovil jméno, díky němu se prcek začal ozívat. Celý den byl klid a najednou kopal. Z počátku jsem si říkala "fajn, kope, žije..." a četlo se dál. Ale to jméno mě nedalo a párkrát jsem ho ještě řekla, růzé variace toho jména a pokaždé se mrňous ozval. Dočetla jsem seznam všech možných i nemožných jmen a když jsem zase došla na TO jméno, zase kopanec...
No a protože hodně věřím na znamení a toto bylo jasné znamení, tak je to jasné.. jestli budeme mít holčičku, bude to naše Zuzanka 🙂

Ještě před týdnem jsem byla spokojená, nadšená a prostě happy. Jenže teď, prakticky z minuty na minutu mě popadla nálada, které se happy rozhodně říkat nedá. Najednou mám pocit, že nic nebudu zvládat, že je ještě čas mět děti, že jsme to uspěchali, mohli jsme ještě rok, dva počkat... v úterý mě jen tak napadlo dat si štamprlu až dvě. Jediné, co mě zadrželo bylo to, že můj by byl asi pořádně nas-aný a mě by bylo špatně. Ale to, že bych snad měla někoho ohrozit, to mě ani nenapadlo. Z úterý na středu jsem vlastně vůbec nespala a hlavou mě běžely myšlenky typu "kdyby se teď něco stalo, tak vlastně budu ráda, bude mě to jedno". Mám pocit, že mě už teď kazí všechno. Kvůli němu mě nevzali ani na blbou brigádu, protože kdo by chtěl těhotnou. Kvůli němu už možu zapomět na anglii, výlet do Černobylu... dneska jsme seděli v čekárně u zubařa a došla tam baba s dvěma děckama. Vážně nechápu, jak mohla byt tak klidná, když tam dělali burgr - moje dítě bude týrané, protože to budu bit hlava nehlava. Tohle po mě nemože nikdo chtět, nebudu dorbý rodič, nemožu mět děti ještě ne. Absolutně to nezvládnu, je strašně brzo chtět děcka. A vlastně je mě uplně jedno, že takto přemýšlím. Jediné, co si vyčítám je to, že jsem svojému dovolila, aby ho nevytáhl, když sme byli spolem. Kdybych nebyla blbá, tak mu prostě nedovolím to udělat. To, že chcu děti neznamená, že je to dobrý nápad. Včerejšek jsem probrečela, protože jsem zjistila, že ho valstně nechcu. Jenže už je jaksi pozdě, že. Pevně doufám, že to přejde, protože nemožu mět děti, které už teď nemám ráda.
Prej změna nálad. To není nálada, to je přesvědčení.

Moje dítě se už teď příčí veškerým pravidlům. Je zatím schované a na cestu do světa se teprve pilně připravuje. Ale už teď má svoji hlavu.

Všude se dočítám, jak je důležitá správná životospráva - pravidelný spánek, zdravá strava...
Prcek na to má ale svůj názor. Na co pravidelně spát, když může usnout ve dvě v noci, a od šesti už jenom dřímat? Do půl hodiny vstanem úplně, protože mě bolí záda. Na co jíst pestrou zdravou stravu plnou zeleniny a ovoce, když přece hambáč s hranolkama a tatarkou je lepší? A tu oblohu může sníst třeba králík.

Dokonce si ze mě dělá srandu. Kolikrát má na něco strašnou chuť. V dobré vůli mu vyhovím, abych to před špunta postavila a on se rozhodl, že už to nechce. Honem honem mě nutí utíkat na záchod, abych si sedla a vlastně se mě ani nechtělo. Chce s tátou hrát karty, a až tátu konečně přemluvím, tak se rozhodne, že ho to vlastně nebaví. Chce se dívat na komedii, aby ji probrečel. Za to dívat se na horor, to je strašna sranda.

Z mého dítěte je už teď pořádný samorost a to je velké, asi jak avokádo. I když podle mého břicha spíš jak kopačák. Ono je totiž strašná sranda zlobit maminku, která pořádně neví, co se sebou. Jakoby mě snad připravoval na dobu, až bude tady s nama. Myslím, že si ještě s prcekm pořádně užijem 🙂