Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
agneszka88
4. led 2021
498 

Když jsem se stala maminkou...

Otevřel se mi úplně nový svět. Svět, kde je snad každé téma kontroverzní, kde dělám všechno špatně a všichni kolem ví mnohem líp, jak bych se měla o své děti starat a jak je vychovávat. Dlouho jsem s tím bojovala, protože jsem od malička hodně pokorná a každý názor beru jako možný a že je třeba se nad ním zamyslet.

Při vší pokoře a zcela upřímně přiznávám, že před prvním dítětem jsem také měla své předsudky a některé chování jsem naprosto odsuzovala a nechápala. Osud mi postavil do cesty mou první dceru. Byla velmi náročná, plačtivá a manžel mi tou dobou moc nepomáhal. Vlastně vůbec. Spíš si stěžoval, že kvůli neutuchajícímu řevu je unavenej, nevyspalej a nemá vůbec čas na své koníčky. A já neměla čas ani na pořádnou sprchu. Zažila jsem skutečně absolutní ztrátu svobody. Nemoct jít na záchod, když potřebuju, umýt se, vyčistit zuby, spát, odpočívat, když jsem byla nemocná. I s horečkou skoro 39 jsem musela tu cácorku nosit v šátku a v noci kojit každou hodinu. Nikdo mi nepomohl. Sáhla jsem si na úplné psychické i fyzické dno. Ale díky tomu jsem pochopila, že není mateřství jako mateřství, že neexistuje žádné dogma. Každé dítě je jiné a i každá matka je jiná. A že je obrovský rozdíl, jestli máte miminko klidné nebo uplakané. Jestli kojíte 2x za noc nebo 10x. A hlavně, jestli vám někdo pomáhá nebo jste na to sama. Přestala jsem vnímat ženy, co křičí nebo dokonce plácnou svoje dítě, jako zlé a jejich děti za chudáčky. Ale naopak je vidím s velkým soucitem a pochopením. A chce se mi nabízet jim, že chvíli pohlídám, ať si dají koupel a kafe.

Lidi mi velmi často říkali, co dělám špatně (všechno) a jak to mám dělat správně. že své děti rozmazluju a můžu si za to sama, že je ta první tak náročná. že zbytečně nadělám, jedno dítě je přeci taková pohoda, co budu dělat až budu mít 2. No teď mám 3 (4, 2 a 2 měsíce) a rozhodně je mi 1000x líp, než když byla Sam malá. Naučila jsem se přijímat pomoc, požádat o ní a manžel šel hodně do sebe a hlavně jsou mé další 2 děti klidné. Ani jedno netrpí na záchvaty pláče a dá se na chvíli položit. Spí i v hnízdečku, ne jen v šátku. Není to výchovou, zkušenostmi, jiným přístupem. Ony se už klidné narodily. Na rozdíl od Sam. Je to ale právě Sam, která mi poskytla největší zrcadlo a pohled do mne samotné. Ona je mou největší životní učitelkou a výhrou.

Pochopila jsem, že výchova je něco jako kompromis mezi potřebami rodičů a potřebami dítěte. A tak jako je každé dítě jiné, je i každý rodič jiný. Proto máme všichni ty hranice někde jinde a vychováváme svou vlastní metodou. Inspirujeme se u jiných, ale stejně nakonec dáme na svou intuici. Dovolím si zde jako příklad můj 2 letý vztah z dnes již bývalou kamarádkou.

Má stejně starou holčičku, jako je naše Sam. Ve spoustě věcí jsme se shodly (kojení na požádání, šátek, přirozené porody, kontaktní rodičovství, volná výchova - Nevýchova). Jenže i tak jsme se strašně moc lišily. To zásadní bylo, že podle mě se malé děti (do 2 - 3 let) nemají nechávat řešit problémy mezi sebou, ale rodiče jim mají ukazovat a učit je, jak se problémy řeší. Že si nesmí krást hračky, škrábat, kousat,... Podle ní se děti mají nechat a zakročit jen, kdyby šlo do tuhého. Tenhle rozdíl se ale ukázal jako velký problém. Protože zatím co se Sam učila, že se něco nedělá, kamarádka jí to dělala. Rvala jí hračky z ruky, drápala nehty a nikdy nebyla okřiknutá. Na rozdíl od Sam. Byly tam i dost posunuté hranice. Zatímco já bych Sam nenechala dělat nic, co by mě samotné vadilo (jezdit v restauraci na odrážedle), kamarádka to mohla. Bylo mi to líto, ale respektovala jsem, že ony to mají jinak. Do dne, kdy Sam kamarádku pokousala.

Co se stalo? Sam si hrála s hračkou, kamarádka jí tu hračku začala brát. Sam na ní zakřičela. Nepomohlo to. Tak si hračku odnesla jinam, ale kamarádka si za ní došla a zase jí to brala. V tu chvíli se sebral můj muž a šel to řešit. Pozdě. Vynadáno dostala jen Sam. Po 2 dnech to její maminka se mnou začala řešit po zprávách. A já se Sam poprvé zastala. Má velká chyba, že jsem to udělala tak pozdě. Nemám ráda konflikty a nikdy dřív jsem se jí zastat nedovedla. Tady mi přetekl pohár trpělivosti a řekla jsem, že podle mě ale neudělala nic tak hrozného. Když tomu chtěla zabránit, měla v prvé řadě naučit dceru, že se hračky neberou. Vyslechla jsem si, že jsem zakomplexovaná, jako matka si nevěřím, zapšklá a jednou se na mě všichni ti, co mě mají ještě rádi, vykašlou. Pak mě zablokovala a od té doby mě ignoruje. Ano mrzí mě to. I dnes po 2 letech je mi líto, že to takhle dopadlo. Protože ani jedna nejsme špatná, jen máme jiný přístup a mohly jsme zkusit najít kompromis. 

Vím to. Protože Sam od září už chodí do školky. Měla jsem pohovor s její třídní učitelkou a to co mi říkala, to mě doslova hřálo u srdce a povznášelo. Sam je přesně taková, jakou jsem jí chtěla mít. Problémy s dětmi umí řešit bez konfliktu, nežaluje, nebere hračky, ale slušně požádá a respektuje i "ne". Když jí ale někdo ubližuje, nenechá si to líbit. A nepochybuju o tom, že i její bývalá kamarádka je skvělá přesně taková, jaká je a její maminka je na ní maximálně pyšná. Jsou přesně takoví, jací chtějí být.

To je důvod, proč píšu tenhle článek. Že mít jiný přístup neznamená, že je špatný, je špatný pro někoho jiného, ale pro mě je ten jediný správný.

Se Sam jsem zkoušela hledat hodně inspirace, protože jsem si často nevěděla rady. Ale stejně jsem vždy skončila u vlastní intuice. Například mi bylo vyčítáno, že na ní mluvím moc složitě. Doporučení mluvit na ní jako pračlověk. Zkusila jsem to a bylo to pro mě tak nepřirozené, divné, že to ani nemohlo mít efekt. Vůbec jsem nevěřila tomu, co říkám. Naopak jsem se cítila jak blbec a vůbec ne ve své kůži.

Když mě dítě něčím štve, mám mu to popsat. To jsem nemohla, jak jsem o tom mluvila, jako bych si to začala víc připouštět a ještě víc mě ta situace deptala.

Nikdy nebít dítě. Sam ve 2 letech měla hrozný hysteráky, takové ty zacyklené. Jednou jedinkrát jsem se chytla za ruce, že jí nepraštim. Řvala přes 3 hodiny a ten cyklus jí přerušilo to, že se počůrala. Přišlo mi to jako týrání. Protože jsem věděla, že jí stačilo jednou plácnout, ona přepla ze záchvatu do lítostivého pláče a to jsem věděla, že máme vyhráno. Vzala jsem jí do náruče, omluvila se jí za to plácnutí a vysvětlila, že jsem nevěděla co mám dělat. Jenže za 5 minut bylo po záchvatu a pak byla pohodička, hry. Druhou dceru jsem nikdy úmyslně nepraštila. Protože jí jsem nepotřebovala nic přerušovat. Prostě funguje jinak.

Je super číst jiné názory, zkušenosti a hledat inspiraci. Každý podnět nás posouvá dál a dělá z nás nejen lepší rodiče, ale i lepší lidi. Proto i se mnou nemusíte souhlasit a je to tak v pořádku. Je to jen další zkušenost jedné maminky. 🙂

Taky jsem takhle přišla o dvě kamáradky u prvního. Ono k té toleranci člověk asi dospívá až s počtem dětí 😊

5. led 2021

Přesně tímto si jako prvorodička teď procházím. Každý má pocit, že on ví lépe, jak mám dítě obléci, jak ho nerozmazlit, co dělat a co nedělat, a to i přesto, že o radu nikdo nežádá. Člověk rodině pošle fotku, jak malý roste a už dostává záplavu rad 🙄. A samozřejmě já to nemůžu vědět, když zkušenosti nemám, že 😁

6. led 2021

@tanaku Skoro si říkám, že buď člověk tolerance schopný je a nebo ne. Pak je jedno kolik má dětí :D. Mám kamarádku, má jedno 2 leté. Scházíme se už rok a půl. Její výchova je úplně jiná, než moje. Ale nikdy jsme neměly konflikt. Já nekecám do výchovy jí, ona nekecá do výchovy mě. Občas probereme, jak to máme, ale plně se respektujem, když máme na něco jiný názor. Fakt za rok a půl ani jedna chvíle, kdy by to byť jen trochu zaskřípalo.

6. led 2021

@siera1 To je velmi typické. Držím palce a přeji pevné nervy. Ono Vám to za chvíli už bude jedno. Člověk se tak nějak otrká :D

6. led 2021

@agneszka88 U mě to tak bylo opravdu s počtem dětí, kdy jsem poznávála, že každé dítě je jiné a potřebuje jiný přístup. I ta kamarádka mi teď napsala, že to, co tenkrát nechápala, má dneska doma v bledě modrém.
Taky mám kamárádku, co píšeš, vídáme se od narození prvního a taky nikdy žádný konflikt. Ale zase naše děti byly vcelku podobného ražení.
Ta kamarádka se kterou to nedopadlo měla doma extrémně náročné miminko a nějak se nedokázala přenést, že naše bylo klidné. Ale jak už má druhé, tak zase dokážeme najít společnou řeč bez rýpání.
Takže já u sebe a počtem dětí vývoj pozoruji. Ale asi pokud je člověk tolerantní od přírody, tak to roli nehraje. Ale pak zase asi neztrácí kamarády.

6. led 2021

Proč by měla být chyba, že jste se zastala dcery? Jinak super článek 👍 věřím, že až budu mít druhé dítě, tak to taky pochopím 🙂

6. led 2021

@lenatko91 Možná jsem se špatně vyjádřila. Chyba byla, že jsem se jí zastala až tak pozdě. Měla jsem se jí zastávat celou dobu, nenastavily bychom si hranice tak nefér a možná bychom byly stále kamarádky.

6. led 2021

@tanaku Rozumím, některé věci si člověk nedovede představit, dokud je sám nezažije.

6. led 2021

Začni psát komentář...

Odešli