Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    akmitaf
    20. zář 2017    Čtené 1795x

    Sbohem můj malý princi

    Jaro pomalu odcházelo a atmosféra doma by se dala krájet. Už pár měsíců nám to doma docela solidně skřípe. Nějak nemůžeme najít společnou řeč. Ke konci května po jedné obzvláště vydařené výměně mi manžel řekl, že už další dítě nechce. Nejprve to beru jako poslední kapku, ale po pár dnech musím uznat, že má vlastně pravdu. Nemůžeme do této situace přivést dalšího malého tvorečka. Začínám tedy řešit můj návrat do práce.

    Najednou se mi tak nějak i uleví. Doma se atmosféra kupodivu lepší a huráááá začínají prázdniny. Poslední, co trávím bezstarostně sama s holkama a tak si je teda užijeme. Hned na začátku měsíce nás čeká dovča na Slovensko. Po dlouhé době si s manželem rozumíme a dokonce si jeho přítomnost vysloveně užívám. Holky jsou nadšené.

    Jeden večer se nám podaří obě příšerky uspat v rozumnou dobu a tak máme taky čas sami na sebe. Vše si v klidu vyříkáme, tulíme se a konečně je tu dávno ztracená pohoda. Noc zakončíme krásným tuleníčkem. V noci mám sen, že se nám narodí chlapeček. Hned ráno se tomu společně zasmějeme. Od toho dne je vše tak jako dříve, milujeme se, je nám krásně.

    Prázdniny šíleně letí a je tu srpen a s ním odjezd na další dovču. No jo, ale něco není úplně v pořádku.  Tři dny před odjezdem mi dochází, že se nedostavila MS. Na tajňačku si kupuji testík a večer po uspání holek hned zkouším. Ani né po minutě koukám na dvě čárky. Nastává hrozný zmatek. Co teď? Co naše dohoda? Nechci narušit náš konečně fungující vztah zrovna teď, když nám to tak krásně klape. Nakonec se rozhodnu, že to manželovi řeknu po dovče. Druhý den po večeři za mnou manžel přijde a sám se ptá, co se děje. Chvíli váhám, ale pak mu podám testík. Je naprosto nadšený – objímá mne. Jsem neuvěřitelně šťastná.

    Od prvního okamžiku cítím, že to bude chlapeček. Kupodivu tentokrát i manžel nemluví jinak než v mužském rodě. Ani nevím proč, ale nechci nikomu nic říkat. Tak si to tak tajíme a jsme ti nejšťastnější na světě. Cítím se docela dobře, jen bych prospala celý den.

    A máme tu 12 tt a s ním nadcházející genetiku. Vůbec to neumím vysvětlit, ale genetika mne neděsí. V pondělí ráno jdu ke své Dr pro průkazku a výsledky krve. Mile mne pozdraví – vše mi vyplní a nabídne mi, že mrkneme alespoň na ultrazvuk. Mám dost času, tak souhlasím

    Hned na první pohled vidím, že je něco špatně. Miminko se nehýbe a co víc – nikde nevidím blikat srdíčko. Dr mlčí a pořád někde jezdí. Požádá mne o ultrazvuk spodem – souhlasím – cítím, že už není co ztratit. Ultrazvuk končí – obě mlčíme, v tichosti se oblíkám. Dr mi říká, že pro mne nemá dobré zprávy. Miminko je mrtvé. Vypisuje mi zprávu pro nemocnici. Nemůžu myslet – hučí mi v uších. Nakonec se zmůžu jen na sdělení, že do nemocnice zatím nejdu, chci potratit přirozeně – doma. Dr se hrozí – miminko je mrtvé už alespoň 2 týdny. Dle ní mohu každou chvíli očekávat zánět dělohy.

    Vracím se domů – chci jen spát. Manžel dojede z práce a já se hroutím. Najednou chápu, proč jsem to nechtěla ani za nic nikomu říct. Opravdu jsem to tušila. A teď přichází ta nejhorší část. Musím se s miminkem – mým malým princem rozloučit. Nebyl nám přán, ale milovat ho budeme na vždy. V tichosti se loučím – času mám spoustu. Piju kontryhel a maliník a doufám, že vše zvládneme doma sami a budeme tak mít i možnost jeje pohřbít. Tlak okolí sílí.

    Je to přesně týden, co jsem se dozvěděla, že jsme přišli o malého prince. Cítím, že už to nebude dlouho trvat a odejde navždy. Už do rána mi není na 2x. Kolem 18 vím, že jsou vlny pravidelné – nejsou zatím dost silné, ale jsou tu. Naštěstí jsou holky dnes hodně unavené a usínají u pohádky už před 20 hod. Sejdu dolů a tulím se k manželovi – ležet už ale nemohu – sílí to, sílí.

    Přesunuji se do koupelny, kde si dopřeji vařící koupel s vůní růží. Přichází úleva. Přála jsem si ve vaně zůstat až do konce, bohužel mi to není dovoleno. Agi se asi po hodině budí a v žádném případě se nespokojí s tatínkem. Musím tedy ven – rychle se obléknout a letět za naší plačkou. Začíná se kojit a zase usíná. Vlny jsou už docela nesnesitelné. Hodím pod sebe rychle připravenou podložku a jdu do kleku. Zase se mi uleví – houpu se dozadu a dopředu – docela mne to uklidňuje. Najednou cítím lupnutí.

    Ne v posteli to nejde – spí tu holky, to není možné. Rychle mizím na záchod – bohužel odchází vše možné – nic nepoznávám a je toho mnoho. Najednou je všude spousta krve, ale já cítím úlevu. Chvíli tam tak sedím a zdá se mi, že je lépe. V tichosti mířím opět do vany.  Vana je skvělá, jen se mi zdá, že odchází opravdu hodně krve. Po chvíli se obléknu do čistého a zdá se mi, že je mi dobře. Jsem teda hodně unavená, jdu zkusit usnout. Usínám hned jak padnu do peřin.

    Kolem 2 hodiny se budím – dost se děsím. Všude je krev a já cítím zase hrozné vlny. No jo – asi to neodešlo vše – letím na záchod. Opět ze mne odchází ohromné množství krve a různé kusy. Už jsem docela zničená. Opět mířím do koupelny a provádím očistu. Další vlna a zase odchází vše možné, ale najednou je konec. Byla to asi pomyslná poslední kapka. Ještě chvíli se sprchuji, ale vím, že tím to už skončilo.

    Do rána už jen lehce špiním. Jsem ráda, že jsem si tím prošla doma. Přineslo mi to určitou úlevu. Bolest v srdci ještě trvá – zatím nezmizela, ale jsem vděčná, že se mé tělo dokázalo vypořádat s touto ztrátou samo.

    Na začátku jsem si neuměla představit, že by nás bylo pět a dne pláču, protože jsem jen čtyři.

                      S bohem můj milovaný malý princi nikdy nezapomenu