Vím, že můj článek nikdy neskončí ve "vybrali jsme", ale stejně ho napíšu. Třeba to někdo cítí jako já...

Zvlášť teď před Vánoci jsou všichni nabádáni k toleranci a k všeobjímající lásce, nic proti tomu. Ale co vlastně znamená být tolerantní? Je to "jen" Žij a nech žít? Nebo něco víc? A co mi tolerance přináší, co mi bere?

Začnu tím, co mi tolerance dává - pocit, že jsem ten "slušný a dobrý člověk". Nebo dostatečně flegmatický člověk. A někdy si připadám i jako blbec - znáte to - pro dobrotu na žebrotu.

A co mi tolerance bere? Přiznávám, že často je pro mne tolerance stresující záležitost, bere mi klid a pohodu, necítím se dobře. A někdy si připadám spíš využitáa společensky zmanipulovaná, než jako "dobrý člověk".

Jestli maminky látkujou, používají jednorázovky (dokonce i Pampersky, které mi nevoní i čisté), kojí nebo nekojí, krmí děti tím a nebo oním, jestli dávají dudlík nebo ne, jestli šátkují nebo ne, píšou s chybami nebo ne... to je mi jedno a nemám problém tolerovat jakoukoliv kombinaci výše popsaného, pokud svůj postoj ty mamky nevnucují mně.

Na druhou stranu s obtížemi toleruju hlučné děti v MHD (a to včetně mého, takže se snažím uklidňovat a tišit), maminky, které mají ve všem pravdu a které se povyšují (protože mají starší, mladší nebo více dětí než já, více peněz a tak). Dále těžce toleruju (někdy jdu i do konfliktu), když se snaží maminky vydobýt pro své děti větší práva, než přenechají mému dítěti, vydobýt si přednost třeba v nástupu do MHD a pak zaberou celou plošinu pro kočárky.