Celé těhotenství bylo fajn, kromě tvrdnutí břicha, na které jsem si ale postupně zvykla a nijak ho dál neřešila, a asi 3 týdny trvající bolesti v okolí pupku (dnes už vím, že to bylo rezestupem břišních svalu), bylo vše opravdu v pohodě. Přibrala jsem necelých 10kg, měla jsem poměrně malé bříško, ani přesto mě princezna v břiše nijak extra bolestivě nekopala. V pohodě jsem zvládala každodenní několikakilometrové procházky se psem, do práce jsem chodila nejdýl co zákon umožňuje, netrpěla jsem na otoky, autem jezdila do posledních dní před porodem, chodila si s kamarádkami na kávičky, atp. Jednoduše mohu říct, že jsem si těhotenství užívala, taky asi proto to tak neskutečně uteklo a já ani nevím jak, byla jsem najednou v 9. měsíci. Jsem velká citlivka a poměrně bolestín a vždycky vidím vše jen v těch nejhorších scénářích (přítel mi říká, že jsem jeho malá "katastrofa" 🙂, a tak hned, když jsem zjistila, že jsem těhotná, mě napadlo jediné, že já přece nemužu zvládnou něco tak strašnýho jako je porod! Nakonec ale asi zapracovaly hormony a já překvapila sama sebe a z porodu jsem se blížícím se termínem nijak nehroutila, tak nějak jsem to přijala Co taky dělat, že? Navíc začala strašná tepla a já si už i říkala, že by už klidně holčička mohla na svět, ať se mi v tom břiše neuvaří. Ale nic se nedělo, žádná zátka, žádní poslíčci, ono snad i to tvrdnutí přestalo. 🙂 V sobotu 18.7. 2015 jsem poprvé ucítila nějaký takový jiný pocit v břiše s mírnými pravidelnými bolestmi. Ještě jsem si psala s kamarádkou a psala ji, že teda asi konečně aspoň ti poslíčci že dorazili. Bylo teplo a přítel měl ten den v plánu, že se ješte zajede projet na kanoji. Nechtěla jsem plašit a tak jsem mu nic neřekla a v klidu ho poslala, ať jde. A začalo to být trošku podezřelé, bolesti lehce zesilovaly, byly v dlouhých intervalech, ale naprsto pravidelných. No ale já přece mám rodit až za týden! A tak jsem zustala celkem v klidu. Zpětně ale vím, že už v tuto chvíli jsem věděla, že to už bude ono, žádní poslíčci. Přítel se vrátil večer, kolem 9 hodiny. To už jsem si slušně prodýchávala, intervaly kolem 9 minut. Přítel neřešil, řekla jsem mu, že mi jen tvrdne břicho a jeho snad ani nenapadlo, že by to už mohl být porod. Na vysvětlenou. Muj chlap je takový ten tabulkový a diářový typ. Něco si zapíše do kalendáře a když pak změním z nějakého duvodu plány, je z toho nervózní. Takže nějaký porod o týden dřív, to prostě v jeho hlavě vubec nepřicházelo v úvahu, on má přece v diáři 26.7.2015! A já ho v tom ještě raději nechala. Chtěla jsem jet do porodnice, kterou máme asi 1 km od bytu, co nejpozději a nechtěla jsem, aby začal plašit zbytečně brzy. Šel si večer sednout k PC a já si v obýváku pochodovala. Intervaly byly stále kolem 9 minut a tak jsem to kolem 1 v noci zabalila a šla si zkusit lehnout. To jsem ale dlouho nevydržela. Ve 2 jsem už byla opět v obýváku a pokračovala v pochodovacím maratonu. Intervaly bolestí se začaly krásně ukázkově zkracovat - 8 minut, 7, 6, kolem 4. ráno jsem byla na 5 minutách a tyto vydržely cca 2 hodiny. Když jsem se kolem 6 ráno dostala na interval po 4 minutách a bolesti byly už vážně dost silné (to jsem si v tu chvíli fakt myslela, teď už vím, že to ještě nic nebylo), šla jsem konečně vzbudit přítele, že teda asi je to tady. Chvíli koukal, neodpustil si poznámku, že přece máme termín až za týden :D Poslala jsem ho ještě vyvenčit psa, osprchovala jsem se, mezi vydýcháváním jsem příteli ještě nachystala snídani, sobě maliníkový čaj, a že potom vyrazíme. KOntrakce byly na 3,5 minutách, naprosto pravidelné. Až jsem si řikala, jak to jde hladce.

Během snídaně mi přítel zapisoval intervaly, které byly stále ukázkově pravidelné po 3,5 minutách. Já nesnídala, vlastně jsem už „radši“ nejedla od sobotní pozdní snídaně. Jenže, pak jsem dopila maliníkový čaj a ejhle, najednou interval skočil zpět na 8 minut! V tváři chlapa jasný výraz „vždyť jsem říkal, že termín máme až za týden“ 🙂 A já byla mimo, nechápala jsem, co se děje. Zpětně už vím, že zřejmně zapracovala psychika, byl tu ten okamžik, kdy jsme měli vzít tašku a vyrazit, já začala být nervózní a moje tělo to vyřešilo po svém.

A tak jsme si to dali znovu. Intervaly se opět zkracovaly, i když na 6 minutách zustal interval několik hodin. Kolem jedné hodiny se dostal na 5 minut a já už začala být nervózní, že to trvá už dost dlouho, bála jsem se o malou. A tak i přes své puvodní předsevzetí, že dřív jak na 3 minutách nepojedeme, jsem se začala pomaličku opět chystat.

Do porodnice jsme šli bez tašky (zustala v autě), muj chlap stále uplně nevěřil, což tedy zpětně moc nechápu, protože to už jsem se vážně hodně slušně svíjela a než jsme došli na příjem, musela jsem se mu několikrát pověsit na krk. V neděli, v době návštěvních hodin nemocnice. No potkali jsme hodně soucítících pohledu žen a vyplašených pohledu starších pánu J

Na přijmu byla milá PA. Natočila mi křivku, zjistila, že miminku se daří dobře. Mně se ulevilo a mohla bych jít bývala zase klidně  trpět domu. Po vnitřním vyšetření mi ale oznámila, že porod začíná a že už zustaneme. Tak za prvé, věděla jsem, že to přijde, ale ještě se mi nechtělo být v nemocnici. A za druhé, oznámit mi po mých už v bolestech prochozených 15 hodinách, že porod začíná. Taky žádné povzbuzení, řeknu vám.

Dostala jsem moc pěknou noční košili, která mi ovšem byla tak o 5 čísel větší, takže i když jsem zapnula všechny knoflíčky, měla jsem pocit, že mám výstřih až na pupku :D A čekali jsme ještě chvíli na příjmu, lékaž byl totiž zrovna u finálé jednoho porodu. Pořádný křik snažící se rodičky se nesl až k nám a v tu chvíli jsem se jen podívala, trošku vyděšeně trošku popuzeně, na přítele a pronesla tu nejblbější věc, co jsem snad kdy řekla: „ Je to hrozný, že se někdo takto nedokáže ovládnout a tak křičí“. Za necelých 12 hodin bych si za tento svuj výrok nejradší nafackovala.