Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Není tu, prosím maminka znalá majetkoprávní problematiky? Koupila jsem auto, kde majitelkou je nezletilá, provozovatel je pak její maminka. Mám kupní smlouvu, kde je uvedeno, že majitelkou je dcera a v zastoupení jedná její maminka. Dnes jsem byla na dopravním, s plnou mocí k vyřízení převodu a odmítli mi auto přepsat, že potřebuji od té matky ještě nějaký ověřený právní doklad, že má právo disponovat majetkem dcery. Skutečně je to tak? Nestačí prostě to, že je to její zákonná zástupkyně? Byla jsem tam dnes už podruhé, s tím pupikem. Fakt zábavička tam stát s pupikem a trileťačkou v tomhle vedru dobu frontu a pak odejít s nevyrizenou. Přišlo mi, že si úřednice ale samotné nebyly jisté, jestli fakt nějaké takové lejstro potřebuji 😑

    ala_joha
    4. únor 2016    Čtené 290x

    Byl to porod! ;)

    Celé těhotenství bylo fajn, kromě tvrdnutí břicha, na které jsem si ale postupně zvykla a nijak ho dál neřešila, a asi 3 týdny trvající bolesti v okolí pupku (dnes už vím, že to bylo rezestupem břišních svalu), bylo vše opravdu v pohodě. Přibrala jsem necelých 10kg, měla jsem poměrně malé bříško, ani přesto mě princezna v břiše nijak extra bolestivě nekopala. V pohodě jsem zvládala každodenní několikakilometrové procházky se psem, do práce jsem chodila nejdýl co zákon umožňuje, netrpěla jsem na otoky, autem jezdila do posledních dní před porodem, chodila si s kamarádkami na kávičky, atp. Jednoduše mohu říct, že jsem si těhotenství užívala, taky asi proto to tak neskutečně uteklo a já ani nevím jak, byla jsem najednou v 9. měsíci. Jsem velká citlivka a poměrně bolestín a vždycky vidím vše jen v těch nejhorších scénářích (přítel mi říká, že jsem jeho malá "katastrofa" 🙂, a tak hned, když jsem zjistila, že jsem těhotná, mě napadlo jediné, že já přece nemužu zvládnou něco tak strašnýho jako je porod! Nakonec ale asi zapracovaly hormony a já překvapila sama sebe a z porodu jsem se blížícím se termínem nijak nehroutila, tak nějak jsem to přijala Co taky dělat, že? Navíc začala strašná tepla a já si už i říkala, že by už klidně holčička mohla na svět, ať se mi v tom břiše neuvaří. Ale nic se nedělo, žádná zátka, žádní poslíčci, ono snad i to tvrdnutí přestalo. 🙂 V sobotu 18.7. 2015 jsem poprvé ucítila nějaký takový jiný pocit v břiše s mírnými pravidelnými bolestmi. Ještě jsem si psala s kamarádkou a psala ji, že teda asi konečně aspoň ti poslíčci že dorazili. Bylo teplo a přítel měl ten den v plánu, že se ješte zajede projet na kanoji. Nechtěla jsem plašit a tak jsem mu nic neřekla a v klidu ho poslala, ať jde. A začalo to být trošku podezřelé, bolesti lehce zesilovaly, byly v dlouhých intervalech, ale naprsto pravidelných. No ale já přece mám rodit až za týden! A tak jsem zustala celkem v klidu. Zpětně ale vím, že už v tuto chvíli jsem věděla, že to už bude ono, žádní poslíčci. Přítel se vrátil večer, kolem 9 hodiny. To už jsem si slušně prodýchávala, intervaly kolem 9 minut. Přítel neřešil, řekla jsem mu, že mi jen tvrdne břicho a jeho snad ani nenapadlo, že by to už mohl být porod. Na vysvětlenou. Muj chlap je takový ten tabulkový a diářový typ. Něco si zapíše do kalendáře a když pak změním z nějakého duvodu plány, je z toho nervózní. Takže nějaký porod o týden dřív, to prostě v jeho hlavě vubec nepřicházelo v úvahu, on má přece v diáři 26.7.2015! A já ho v tom ještě raději nechala. Chtěla jsem jet do porodnice, kterou máme asi 1 km od bytu, co nejpozději a nechtěla jsem, aby začal plašit zbytečně brzy. Šel si večer sednout k PC a já si v obýváku pochodovala. Intervaly byly stále kolem 9 minut a tak jsem to kolem 1 v noci zabalila a šla si zkusit lehnout. To jsem ale dlouho nevydržela. Ve 2 jsem už byla opět v obýváku a pokračovala v pochodovacím maratonu. Intervaly bolestí se začaly krásně ukázkově zkracovat - 8 minut, 7, 6, kolem 4. ráno jsem byla na 5 minutách a tyto vydržely cca 2 hodiny. Když jsem se kolem 6 ráno dostala na interval po 4 minutách a bolesti byly už vážně dost silné (to jsem si v tu chvíli fakt myslela, teď už vím, že to ještě nic nebylo), šla jsem konečně vzbudit přítele, že teda asi je to tady. Chvíli koukal, neodpustil si poznámku, že přece máme termín až za týden :D Poslala jsem ho ještě vyvenčit psa, osprchovala jsem se, mezi vydýcháváním jsem příteli ještě nachystala snídani, sobě maliníkový čaj, a že potom vyrazíme. KOntrakce byly na 3,5 minutách, naprosto pravidelné. Až jsem si řikala, jak to jde hladce.

    Během snídaně mi přítel zapisoval intervaly, které byly stále ukázkově pravidelné po 3,5 minutách. Já nesnídala, vlastně jsem už „radši“ nejedla od sobotní pozdní snídaně. Jenže, pak jsem dopila maliníkový čaj a ejhle, najednou interval skočil zpět na 8 minut! V tváři chlapa jasný výraz „vždyť jsem říkal, že termín máme až za týden“ 🙂 A já byla mimo, nechápala jsem, co se děje. Zpětně už vím, že zřejmně zapracovala psychika, byl tu ten okamžik, kdy jsme měli vzít tašku a vyrazit, já začala být nervózní a moje tělo to vyřešilo po svém.

    A tak jsme si to dali znovu. Intervaly se opět zkracovaly, i když na 6 minutách zustal interval několik hodin. Kolem jedné hodiny se dostal na 5 minut a já už začala být nervózní, že to trvá už dost dlouho, bála jsem se o malou. A tak i přes své puvodní předsevzetí, že dřív jak na 3 minutách nepojedeme, jsem se začala pomaličku opět chystat.

    Do porodnice jsme šli bez tašky (zustala v autě), muj chlap stále uplně nevěřil, což tedy zpětně moc nechápu, protože to už jsem se vážně hodně slušně svíjela a než jsme došli na příjem, musela jsem se mu několikrát pověsit na krk. V neděli, v době návštěvních hodin nemocnice. No potkali jsme hodně soucítících pohledu žen a vyplašených pohledu starších pánu J

    Na přijmu byla milá PA. Natočila mi křivku, zjistila, že miminku se daří dobře. Mně se ulevilo a mohla bych jít bývala zase klidně  trpět domu. Po vnitřním vyšetření mi ale oznámila, že porod začíná a že už zustaneme. Tak za prvé, věděla jsem, že to přijde, ale ještě se mi nechtělo být v nemocnici. A za druhé, oznámit mi po mých už v bolestech prochozených 15 hodinách, že porod začíná. Taky žádné povzbuzení, řeknu vám.

    Dostala jsem moc pěknou noční košili, která mi ovšem byla tak o 5 čísel větší, takže i když jsem zapnula všechny knoflíčky, měla jsem pocit, že mám výstřih až na pupku :D A čekali jsme ještě chvíli na příjmu, lékaž byl totiž zrovna u finálé jednoho porodu. Pořádný křik snažící se rodičky se nesl až k nám a v tu chvíli jsem se jen podívala, trošku vyděšeně trošku popuzeně, na přítele a pronesla tu nejblbější věc, co jsem snad kdy řekla: „ Je to hrozný, že se někdo takto nedokáže ovládnout a tak křičí“. Za necelých 12 hodin bych si za tento svuj výrok nejradší nafackovala.

    Dostali jsme krásný porodní sál, já si objednala výplach střev a strávila nějaký ten čas na WC. Pak jsem se pěkně mezi kontrakcemi ubytovala na sále, a chodila, dýchala a sprchovala se, snažila se uvolnit pánevní svaly co to šlo, jen aby to šlo co nejhladčeji, a tak pořád dokola. Za dvě hodinky mi přišli naměřit ozvy a zjistili jsme, že časy mezi kontrakcemi se nezkracují. Lékař mě vyšetřil  (mimochodem, vnitřní vyšetření bylo absolutně bezbolestné) a zjistil, že se neotvírám. A já si říkala, že to není možné, mám kontrakce, bolí to jak nevím co, tak jak to? Za dvě hodiny se opakovalo to samé se stejným výsledkem. Vzhledem k tomu, že jsem už předchozí noc vubec nespala, navrhl mi lékař kolem pul osmé večer, že bych si mohla jít na normální pokoj, kde bych dostala jakousi injekci, která nebude mít vliv na intenzitu kontrakcí, ale umožní mi si odpočnout. No, moc se mi do toho nechtělo, na normálním pokoji na šestinedělí by se mnou v noci přítel nemohl být, musel by domu a čekat až zavolám, jestli začal porod postupovat. Ale nakonec jsem svolila. Jak jsem byla ze všeho rozladěná, měla jsem i pocit, že bolesti už nejsou tak intenzivní a že se snad porod zastavuje, nebo co. A tak jsem si zase sbalila svých pét švestek a jela se ubytovat jinam J

    Dostala jsem pokoj, kde už jedna nastávající maminka byla. Čekala zřejmě na druhý den na vyvolávání. Přítel vyložil věci, a ještě že se mnou chvíli bude. Ze mně vše spadlo, jak jsem asi měla pocit, že to ještě chvilku nebude a v okamžiku, kdy jsem se takto uklidnila, začaly opět pořádné kontrakce. Po 20 minutách na pokoj přišla sestřička s injekcí a já si právě vydýchávala pořádnou kontrakci. Než mi stačila vysvětlit, co že je to vlastně za injekci, přišla kontrakce další a já sotva zvládla stát na nohách. Tak na mě tak chvilku koukala a rozhodla se, že s injekcí raději ještě počkáme. No nebudu to protahovat, za hodinu volala sestra doktora a my se s velkým pobavením lékaře i sester po vnitřním vyšetření opět stěhovali na porodní sál, konečně se to pohnulo – otevřená na 6 cm.

    Na sále mi lékař navrhl, že mi praskne vodu. Ještě před porodem jsem byla dost přesvědčena o tom, že tohle si prostě udélat nenechám, chtěla jsem co nejpřirozenější porod. Jenže to už prostě všechno trvalo moc dlouho a tak jsem na to kývla. Nutno podotknout, že lékař mě do toho nijak netlačil. A tak se šlo na věc, poslechli miminko, lupli mi vodu, bylo to naprosto bezbolestné. Šla jsem do sprchy a od tama jsem pak hooodně dlouho nevylezla.

    Jestli jsem si myslela, že mám už 20 hodin bolesti, tak to jsem ještě netušila co mě čeká. Po píchnutí vody to bylo neksutečné. Bolesti takové, že jsem myslela, že polezu po stropě, ve sprše jsem si během kontrakcí pouštěla tak vřelou vodu, jak to jen šlo. Bylo rozhodně míň bolestivé si opařit záda, než bolestivá kontrakce. Kontrakce začínaly snad dřív než předchozí skončila. Po hodině a pul jsem už naprosto zoufale zavolala PA a s pláčem ji oznámila, že to prostě už opravdu nevydržím a i když jsem se zařekla, že Epidural si nedám, o pul dvanácté jsem ji o něj ve sprše rudá jak rak, na kolenou, doslova, prosila. PA byla strašně hodná, snažila se mě konejšit. I když teda sej i to úplně nepodařilo. Řekla mi, že už to nebude dlouho trvat. Když jsem se zeptala jak dlouho ještě, řekla, že už určitě ne tak dlouho jako doteď. A já v tu chvíli myslela, že vyskočím z kuže, bože, jak že ne tak dlouho jako doteď, vždyť já už rodím celý den! Každopádně, bylo mi řečeno, jestli si správně vzpomínám, že na Epidural by snad bylo nutné provést ještě nějaké testy a než by ho mohli píchnout, pravděpodobně by to už nebylo možné, protože už budeme ve finále. A tak jsem dostala aspoň nějakou kapačku. Nevím co to bylo. Každopádně to zpusobilo to, že jsem aspoň mezi kontrakcemi, dokázala na pár vteřin usnout, nebo spíš být mimo. A pak už mám všechnno dost rozmazané. Vím, že kvuli té kapačce jsem musela být na křesle, ale nevadilo mi to. Kapačka mě vážně trochu oblbla a aspoň jsem už bolestí nebrečela. Vím, že přítel se mně s nástupem kontrakce snažil vždy držet a podpořit mě a já ho vždy dost nevybíravě odstrčila. Ne, že bych se na něj zlobila, ale jediné, co pomáhalo, bylo pořádně bolest prodýchat a každý sebemenší dotyk mně mou koncentraci strašně narušil.

    Po kapačce se bohužel stalo to, co jsem před porodem tolikrát četla a to, proč jsem nechtěla během porodu žádný oblbovák. Vše opět přestalo postupovat. I když jsem byla už na 8 cm, bolesti jsem měla strašné, ale ještě jsem nemohla tlačit a ani jsem neměla pocit na tlačení a dál to nepostupovalo. Po dlouhém přemýšlení jsem nakonec svolila k píchnutí oxitocinu. Četla jsem dost diskuzí, kde si maminky stěžovaly, jak strašně bolestivé po píchnutí oxitocinu najednou kontrakce byly. Tak to se u mě nekonalo. Byli jsme v tu chvíli už opravdu téměř ve finále a bolesti jsem už snad ani větší mít nemohla.

    Ani nevím jak, najednou mi PA poradila, že jestli chci, mám si zkusit lehnout na bok a pomaličku budu moct zkoušet tlačit. Bylo to tu! Jenže, já vážně neměla vubec takový ten pocit na tlačení, vubec. Na boku mi to moc nešlo a tak jsem přesvědčila PA i přitele, že to chci zkusit v kleče, tak jak jsem trénovala a jak mi to šlo nejlíp s EpiNo balónkem. Jen než jsem se do své pozice dostala mi dalo v tu chvíli pěkně zabrat a následně jsem zjistila, že takhle teda rozhodně neporodím, vubec to nešlo. A tak jsem nakonec zkončila tak nějak v sedě, nohy ne úplně na zemi, ale ani ne klasicky, jak má člověk nakoukáno z TV a pánev někde v prostoru ve vzduchu. Bohužel, ani po nějaké chvíli se mi nedostavil pocit na tlačení a tak jsem tlačila nejdřív podle PA a pak jsem dostala pokyn: „tlačte si jak chcete, hlavně tlačte“ 🙂 Finále bylo tedy neskutečné. Jestli někdo tvrdí, že cvičení s balónkem vás na to finální tlačení připraví, tak za mě tedy absolutně ne. Čímž nechci říct, že cvičení s balonkem je k ničemu. Jen se to, aspoň v mém případě, nedalo absolutně ani v nejmenším k porodu přirovnat.

    Po prvních pokusech o tlačení jsem myslela, že z toho křesla uteču! Ten tlak na konečník byl nepředstavitelný. Neustále jsem se snažila PA vysvětlit, že já prostě tlačit nemužu, protože jestli  ještšě trochu zatlačím, 100% si vytlačím střeva z těla. PA i lékař mě uklidňovali, že střeva určitě zustanou kde jsou a ať jdu na to. Jela jsem si svou, všechny od sebe rukama odstrkovala, ale jen do té chvíle, než lékař poslech malou a řekl, že teď už teda musím pořádně zabrat, protože se horší ozvy. A jestli jsem do této chvile řešila nějaký potrhání a já nevím co vše jsem si v té své hlavě všechno díky tomu tlaku představovala, že se stane, tak v tuhle chvíli to bylo najednou jak když se mi rozsvítí. Dala jsem do toho všechny poslední zbytky sil a křičela jsem, ne já fakt řvala, tak, že mně musela až naše Natali doma slyšte. Ne bolestí, ale proto, jak do toho člověk dal vážně úplně všechno. Na 3 nebo 4 zatlačení pak byla hlavička venku a na další ramínka a našee malá dokonalá princezna už mi ležela na hrudníku. Bylo pondělí 2:13 hodin a bylo to.... neskutečné. Tak obrovský kontrast, ta neskutečná bolest se přehoupla v ten nejkrásnějsí pocit na světě. Držela jsem v rukách naši malou Adrianku. Koukala na všechny kolem a všem do posledního jsem asi 3* zopakovala, jak krásná naše holčička je. J

    Chvíli jsme pak ještě čekali na odloučení placenty, trošku nás napínala, ale naštěstí cca po 30 minutách byla venku. Šití bylo jen povrchové, zřejmně i díky cvičení s balonkem jsem se vyhnula nástřihu i natržení a měla jsem jen několik povrchových stehu od ramínek. Asi díky vyplavenému endorfinu jsem pak při těch pár stezích dokonce s doktorem vtipkovala a omlovala se za tu hysterii.

    Naše maličká princezna byla úžasná, skoro nestihla začít plakat, hned jsem ji měla v ruce a za momentíček přisátou na prsu a spokojenou. Dvě hodiny jsme si jen my tři pobyli na porodním sále, oba tak šťastní a naše princezna spokojená spinkala.

    Náš první porod byl dlouhý, až na to zastavování se, ale naštěstí bez komplikací. Pro příště, jestli tedy nějaké bude, už vím, že si rozhodně nenechám píchnout vodu. Možná to porod urychlilo, možná ne. Možná by ty bolesti byly tak intenzivní i bez toho a možná ne, to už nezjistím. Ale ono, jestli to bude, bude to nejspíš stejně vše úplně jiné. Tak uvidíme. 🙂