Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    anniej
    10. kvě 2020    Čtené 2221x

    Nejkrásnější utrpení

    Tak jsem si našla čas, abych vám povyprávěla nejhorší a zároveň ten nejkrásnější zážitek v mém životě. Asi se u toho 5x rozbrečím a 5x zasměju, ale to k tomu patří, ne? 

    Vybrala jsem si porodnici ve FN Plzeň - Lochotín. Jednak jsem se setkala v drtivé většině s kladnými zkušenosti, výbava dobrá i prostředí hezké a jednak je ředitel rodinný známý, a tak jsem si řekla, že mu to tam podpořím a šla najistotu do “rodinného” prostředí, kde jsem věděla, že bude dobře. Vzhledem k tomu, že bydlíme se snoubencem v Praze, řekli jsme si, že dva týdny před termínem by mohlo stačit na to, abychom jěi do Plzně a zůstali prozatím u mých rodičů. Koneckonců Plzeň je náš domov ❤️ V pátek 1.5. jsme si pobalili saky paky a vyrazili směr město piva. Ještě jsme nakoupili jídlo, že uděláme grilovačku, vykoupme se a prostě užijeme si ještě tu chvíli volna a svobody. Večer před spaním volá příroda - proběhlo královské trůnění ne v úplně zdravé barvě i konzistenci, divila jsem se ale, že mě nic nebolelo, protože když já sním něco špatnýho a nezdravýho (což koneckonců ta grilovačka odpoledne fakt byla a můj kardiolog by mi nepoděkoval), kroutím se v nekřeštanských polohách že i kněz by utek. No nic, umejt, spát. Popřála jsem dobrou noc, takový ty sladký řečičky kolem, zavřela oči a usnula. Haha, jako že bych spala celou noc? Sladce? Tvrdě? Neee. Hned jak jsem upadla do říše nesnů, ucítila jsem teplo a mokro mezi nohama. Jako první mě nenapadlo nic jinýho než “ty vole já se normálně pos.ala!” Ale hned jsem pochopila, že tohle obsah střev není... Bohužel díkybohu. Přítel hned, co se děje, říkám “praskla mi voda”. “To jako fakt?” ptá se. Odpovídám, že jako fakt. Takovou rychlost, kterou vystřelil z postele, to by mu záviděl kdejakej tryskáč. Pobalil mi všechny věci, hodil po mně vložky a čekal u dveří, že pojedeme do porodnice. Já se mezitím začala třást nekontrolovatelným způsobem, protože tím, jak jsem se celé těhotenství porodu ani bolesti nebála, nijak jsem si nic nepřipouštěla, tak jsem teď věděla, že jde do tuhýho. 

    V porodnici rychle hospitalizace, pak vyšetření. Nic se nedělo, žádné bolesti. Voda ale neodtekla úplně, provedli tedy dirupci a oznámili, že mám 24 hodin na to rozrodit se sama. Na pokoji jsem naštěstí byla sama. Řekla jsem si, že půjdu spát, přece jen už byly 2 hodiny ráno a taky protože jsem věděla, že bude v následujících 24 hodinách asi jízda. Haha. Dva omyly v jedný myšlence. Vlastně jsem na hodinku usnula. Chodila mě i miminko pochopitelně často kontrolovat PA. Kolem 4 ráno už jsem cítila slabší bolest jako při MS. Šla jsem tedy do sprchy, abych potencionální poslíčky odehnala a ujistila se, jestli to zůstane jen u nich. Bolest mě ale nepřešla, ba naopak se začala objevovat po 6 minutách. Pořád jsem ale fungovala, nic mě netrápilo a měla jsem dokonce radost, že třeba do večera porodim. Haha potřetí. Nějak jsem to doklepala do 9 rána v polospánku a několika výlety do sprchy. Pak mě přišla vyšetřit PA, s úsměvem mi říká “no hezký, volně na dva prsty, v noci jste měla jen na jeden a tvrdý čípek, ale ten je trochu tvrdej furt.” Nerozumim Vám ani slovo co mi tim chcete říct a co to znamená, ale asi to jen tak nebude, co? “Uvidíme, do 23:30 máte čas, kdyby nic, pak by přišel lékař, vyšetřil a kdyžtak zavedl preindukci a ráno bychom Vám vyvolali porod.”  

    Den se šíleně vlekl, měla jsem minimálně milion nervových zhroucení, brečela jsem do telefonu mámě, tchýni, kamarádce, příteli a i svýmu psovi. Tohle bylo asi psychicky to nejnáročenější, co jsem kdy zažila. I maturita byla brnkačka. Chtěla jsem domů, za přítelem a do svý postele s dobrým jídlem. V momentě, kdy mi přijela rodina zamávat aspoň pod okno, jsem se rozvzlykala jak malá holka. Byla jsem úplně naměkko, sama, netušící co, kdy a jak bude. Bolesti mě doprovázeli celý den, ale až do 7 do večera jsem si jich ještě zvládala jakžtakž nevšímat. V 9 večer jsem si už postěžovala, že mám už kontrakce, už mě to nutilo to prodýchávat a už to fakt bolelo. Přišla PA a říká “no... Ten nález je ale furt stejný, jste pořád na 2 prsty...” Aha ty vole, to snad ne, ne? Vysvětlila mi, že mi dá nějakou tabletku, abych se vyspala, že mi uleví od těch kontrakcí, které nikam nevedou. Doktor mě prý už vyšetřit nepřijde, že se mi moc nález nemění, ale preindukci zatím dávat nebude, kdyžtak ráno natvrdo vyvolat. Věřili tomu, že vyvolání nebudu potřebovat a hlavně mi porod vyvolávat nechtěli, byli radši, abych se rozrodila přirozeně. Jsou zlatí, že? Poučila mě pak, ať se zvedam pomalu, popřípadě jí zavolam, protože budu asi mimo. Pokývala jsem poslušně hlavou a usnula jsem. V půl 12 mě začali bolesti budit. Kroutila jsem se v šílených polohách, prodýchávala. Asi hodinu na to říkám PA, že na to se.u, že jdu pryč. Politovala mě a řekla, ať jdu do sprchy, že za mnou bude chodit. Celá noc se  skládala z toho, že jsem mezi jednotlivýma kontrakcema usínala, křečovitě se kroutila, chodila do sprchy... Nevím ani jak, doklepala jsem to takhle do 5 do rána. Hned pak vyšetření. Když jsem viděla, jak se PA rozsvítili oči, ulevilo se mi... “Branka 5, no pěkný, volejte příteli a kolegyňka Vás přesune hned vedle na sál.” 

    Šla jsem si přetáhnout věci. Kufřík, 2 tašky, boty a ručník. Fakt nekecám, já jsem ty věci přenášela 30minut! Těch 10 metrů! Mě tak bolel spodek, jak kdyby mě nakop kůň, chytali mě kontrakce snad po 2 minutách, už šlo do tuhýho.

    Monitorovali miminko a mezitím dorazil chlap. PA mi říká, že už mi nic na bolest dát nemůže, odpovídám, že se nedá teda nic dělat. Ale byla tak hodná, že mi nabídla sjíždění se for free a přivezla bombu entonoxu. Nejdřív mě ale poslala do vany, kterou mi napustila a kápla do nich pár éterických olejů a celý sál se krásně rozvoněl. Pustila mi i rádio. Za celý těhotenství jsem si netroufla dát si opravdu horkou vanu, takže tady jsem vrněla blahem. Jen do tý doby, co začali kontrakce snad 20x silnější. Jedna skončila, sotva jsem se nadechla a začala druhá. A chlap ještě vedle mě dobrosrdečně se vyptával, jestli nechci tohle, tamto, tuto, tadyto... Myslel to dobře, chtěl mi pomoct, ale musela jsem ho okřiknout, ať mlčí. Přitom jsem byla tak ráda, že tam je. 

    Slyším v dálce tlumené hlasy, nějak si neuvědomuju, kde jsem a co tam vlastně dělám. Proloupnu šíleně těžký oči a realita rajský plyn hned přebije. V tu chvíli už se mi chce šíleně tlačit, ale slyším a hlavně cítím PA ať jen dýchám, nahlas, hodně, že nesmím tlačit protože chybí 1 cm. Bože, něco tak ukrutně těžkýho jsem v životě nezažila. Do tý doby jsem nijak nefňukala bolestí, tady už to nešlo. Neměla jsem pojem o čase, dle slov přítele tohle trvalo dobrejch 20 minut, než mě přetočili na záda. Najednou přiletělo dalších 7 zdravotníků, obrovský světlo nademnou, PA obalená v plastu a mohla jsem konečně tlačit. 

    “Tak máte holku! 8:56” Přítel vedle mě v slzách, já nadšená, jak jsme to krásně zvládly... “krásně”. 

    Všechno proběhlo tak hezky a v tu chvíli jsem zapomněla na všechno. Na ty bolesti, na těch x hodin v utrpení. Jediné, co vím, je to, že jsem trpěla jak kůň, ale už mi to dnes nepřijde. Ve chvíli, kdy držíte to své maličké štěstí, koukáte, co ve vás žilo 9 měsíců a jak krásné miminko je... V tu chvíli totiž zapomenete na celý Svět a už nic jinýho pro vás středem Vesmíru není. ❤️