Nedávno jsem se trošičku rozepsala o tom, jak vypadá život na malém statku se čtyřmi dětmi, jak máme zorganizovaný den, jak to u nás celé funguje. Možná to bylo někomu inspirací, pro někoho uklidněním, že nic nemusí být tak složité jak to vypadá, pro někoho pobavením... Pro mě osobně je to ohlédnutím a vzpomínkou, protože život se mění, vše se mění, a co je dnes, nemusí být zítra...
Začal nám nový školní rok a my jsme se rozhodli udělat jeden zásadní krok. Rozhodla jsem se učit své děti doma. Důvodů je víc, např. více volného času pro děti, méně stresu pro mě... Více svobody, lepší přehled o tom co je mým dětem vtloukáno do hlaviček a individuální přístup ke každému z nich...
A tak mám doma třeťáka, druháka, předškoláka a dvouleté batole... K tomu stádo ovcí, koně, psa, kočky, drůbež a králíky. Tohle už si přímo žádá dokonalou organizaci. Nepodcenila jsem to a začala si vše organizovat a plánovat již o letních prázdninách. Ovšem člověk míní, život mění, a tak se mé představy v některých bodech mírně míjí s realitou, náš rozvrh vyučovacích "hodin" jsme museli párkrát změnit (teď už je snad dokonalý), některé své plány jsem musela přehodnotit.
Musím říct, že kromě toho, že je to o dost náročnější, než jsem si představovala, je to především pro mě také o dost víc obohacující, než jsem čekala. V životě by mě nenapadlo, že se díky svým dětem naučím tolik věcí. Že mě jejich individuální potřeby svým způsobem donutí přemýšlet nad takovými věcmi, jako je třeba způsob učení čtení, psaní, matematiky a nebo angličtiny... A že těch způsobů existuje! A pokud chce člověk dosáhnout opravdu úspěchu, musí být schopen mnohdy ustoupit od svých požadavků, představ a plánů a pouze a jednoduše naslouchat svému dítěti.
Kromě toho ale také zjišťuji, že učit jedno dítě je zajisté pohoda, ale učit jich více v různých ročnících je opravdu velmi náročné a troufám si říct, že snad ještě nikdy můj mozek nedostával tak moc zabrat. Velký obdiv tedy patří všem učitelkám dvoj- či trojtřídek, jsem ráda že jednu takovou znám osobně, protože některé zkušenosti je přecejenom lepší od někoho převzít, než je získávat trnitou cestou sama. Co se týče batolete a vymýšlení co s ním, aby nás alespoň občas nechalo v klidu pracovat, tam mi asi nikdo moc neporadí, ale zvyk a čas snad udělá svoje 🙂
Ovšem veškeré naše úsilí také není bez výsledku. Nemůžu sice říct, že je to vyloženě pohoda, jak mnozí zkušení rodiče vyučující své děti doma tvrdí, ale můžu se s klidným svědomím a velkou pýchou pochlubit, že jsou naše děti ve všech předmětech celkem dopředu. Druhák nejspíš nebude mít v češtině ve druhém pololetí co dělat, třeťák počítám tak od dubna se začne nudit... Máme začátek školního roku, ve kterém se naše děti poprvé v životě začaly učit anglicky, a už mluvíme ve větách, tvoříme otázky, odpovědi, zápor, známe minimálně 100 anglických slovíček... Prostě nemusíme meškat čas čekáním na pomalejší spolužáky, veškerý čas i úsilí věnujeme tomu, o čem víme, že nám nejde, nemusíme psát žádné testy ani zkoušet u tabule... Děti škola baví, někdy si s pracovním sešitem sednou ještě v pyžamu, tak, jak ráno vstanou... Jindy se učí samy od sebe, mimo vyhrazený čas, protože je to prostě baví a zajímá...
Organizace našeho dne, to je ovšem věda. Začít musíme ráno před osmou, po snídani a nějakých drobnostech, co po ránu stihneme. Začínáme matematikou, potom si dáme buď prvouku, nebo angličtinu + nějaký volnější předmět (výtvarka, hudebka...) a následuje přestávka, kterou děti využívájí ke svačině a příp. dodělávkám, já ji využívám k odchodu ven a základnímu poklizení zvířat (tzn. především krmení drůbeže, králíků, koček a psa, kontrola ovcí a koně...). Po přestávce máme hodinu českého jazyka, která zahrnuje jak mluvnici, tak i čtení. V rámci češtiny si děti vedou také svoji kroniku, kde zaznamenávají vše, co zažily a naučily se, ať už v rámci školy nebo mimo ni. Končíme kolem půl dvanácté, někdy děti ještě samostatně dodělávají co nestihly a já se pouštím do vaření oběda. Když mají děti školní povinnosti hotové, uklízejí a dle vzájemné dohody jeden po druhém berou do ruky vysavač a luxují celý dům.
Na oběd chodí manžel domů, jelikož podniká z domova - má dílnu hned u domu. Popovídáme si, děti se pochlubí co všechno se dnes naučily, odpočíváme... A potom zase manžel odchází do práce a mě čekají domácí práce - vytírání, prádlo... dle plánu na konkrétní den. Kolem čtvrté hodiny dětem 2x týdně začínají kroužky, a pokud nemáme kroužky, trávíme čas buď venku, nebo nějakou činností doma. Některá odpoledne (dle časových možností) využívám také k venkovním pracem kolem zvířat a zahrady (dopolední krmení je jen zlomek toho, co se kolem zvířat musí dělat 🙂 ). Nejvíce práce venku dělám o sobotách. Párkrát do týdne také vyhřebelcujeme a osedláme koně a vyjíždíme s ním po okolních lesích, loukách... Buď celá rodina, nebo jen jeden dospělý a druhý zůstává s dětmi doma, a nezapomínáme dát prostor také dětem, aby se projely 🙂
Takhle nějak to vypadá v ideálním případě, když jde všechno podle plánu. Což úplně vždycky nejde 🙂 A tak nám škola někdy končí třeba až o půl jedné, někdy vůbec nestihneme přestávku, často na poslední chvíli vymýšlím, jakou rychlovku dnes uvařím, abychom neobědvali až ve tři... Prostě ještě mám na čem pracovat, hlavně tedy asi na tom dodržování včasného zahájení vyučování, a tedy i včasného ranního vstávání 🙂 Holt domácí škola není žádný holubník a bez sebekázně to fungovat, jak zjišťujeme, nemůže a nebude.
No, a jelikož už máme podzim a brzy nám začnou dlouhé zimní večery, již nebudeme trávit tolik času venku a také toho přes den ještě méně stihneme... Takže dobré organizaci s nevyhneme.
Všechno jde, když se chce, ale opravdu se musí chtít. A musí se chtít všem. Není to snadné, zkloubit potřeby, požadavky a přání tolika lidí (a zvířat) v jedné chalupě, ale věřím, že časem vše doladíme a sladíme, a co nepůjde, to vypustíme, hlavně, abychom byli všichni spokojení a šťastní a měli se rádi 🙂
Máte můj obdiv a preju,at vše klape podle vašich představ 🙂