Jsem učitelka. Pro mnohé lidi je to "jen" povolání, podle jiných je to poslání a pro některé to znamená vlastně určení diagnozy. Jako člověk schopný sebekritiky se přikláním ke všem možnostem. Své povolání miluju, naplňuje mě a taky o mě něco vypovídá. Jsem akční člověk, který musí stále něco dělat. Nejraději mám veškeré tvořící aktivity, takže když se objevila možnost testovat Canon Creative Park, hned mě to zaujalo a přihlásila jsem se. Jelikož se nás ale přihlásilo hodně, moc jsem nedoufala, že to vyjde. A ono to vyšlo. Takže ještě jednou děkuji za možnost testování a pojďme už na recenzi tohoto produktu a také na popsání peripetií, jež naše "testování" provázely. Ještě před samotným příběhem se ale podívejme, co to ten Creativ Park vlastně je a jak celá "záležitost" funguje.

I mimino musí pořádně prozkoumat, co to máma s bráchou testují. Ps: Tyhle papíry od Canonu něco vydrží a dítě je jen tak nerozžužlá, což v momentální situaci opravdu oceňuju🙂

Canon Creativ Park - online prostor pro všechny kreativce

    V podstatě se jedná o internetovou stránku (http://cp.c-ij.com/en/index.html), kde můžete najít a zcela ZDARMA stáhnout ohromné množství šablon, vystřihovánek, doplňků ke scrapbooku, kartiček, ... Vše je velmi přehledně seřazeno do několika kategorií (např. zvířata, architektura) a na stránce funguje také vyhledávání, stačí tedy zadat libovolné slovo, které by vás zajímalo, a za malou chvíli už se můžete kochat výsledky. Tato stránka nabízí opravdu hodně možností a troufám si tvrdit, že zde  každý najde "něco" podle svého gusta a svých představ.

    Když si vyberete konkrétní projekt, stačí ho jen dát stáhnout, vytisknout a za malou chvíli už můžete začít stříhat, lepit a někdy se třeba i vztekat.

Canon Creative Park u nás doma

    Ještě vloni jsem ani netušila, že taková nemoc existuje. Ještě letos v září jsem netušila, že ji může chytit i dospělý. Od letošního října vím vše už moc dobře, protože jsem si to prožila na vlastní kůži. A to doslova. Jsem člověk, který svými bolístkami nijak netrpí, natož aby se v nich nimral. Práh bolesti mám poměrně vysoko a musím říct, že jsem dobře zvládla i 2 porody a poměrně se ctí jsem ustála i ledvinovou koliku, kterou považuji za nejhorší a nejintenzivnější bolest, jakou jsem ve své životě zažila. A přesto pro mě byla tahle nemoc opravdové peklo. A všechno přitom začalo tak nevinně...

    Eliášek začal v září chodit do školky, je poměrně odolný, ale na počátku října se mu zničehonic udělalo špatně. Večer jednou zvracel (poprvé v životě) a 2 dny ho trápily vyšší teploty. Po dvou dnech - střih - byl zase jako rybička. Cca za 4 dny začal horečkovat Tobiášek a byl v podstatě celý den nespokojený a uhoukaný, takže musel být pořád v náručí a pak byl naprosto v klidu. Po 3 dnech nebylo po předchozím stavu ani památky. Jen jsme si všimli, že se mu na nožičkách mezi prsty udělaly puchýřky, které jsme však přičítali tomu, jak intenzivně celé dny pracuje na tom, aby si sundal třením chodidel o sebe a kopáním ponožky. Ještě jsme se tomu smáli.

    Po dalších 2 dnech mě začalo bolet v krku - nebylo to nic, co by se nedalo vydržet a objevovalo se to spíše jen ráno a večer. V noci mě pak strašně začaly bolet klouby a roztřásla mě taková zimnice, jakou snad ve svém životě nepamatuju. Ráno jsem se vzbudila a bylo mi relativně dobře, jen mě pobolívalo v krku a měla jsem opravdu lehce zvýšenou teplotu. Trochu jsem venku vystydla, takže jsem měla za to, že je to nějaký rychlý moribundus. A takto to šlo zhruba dva dny. Ve čtvrtek jsem se vzbudila a bolely mě dlaně. Nechápala jsem proč. Začala jsem si je postupně prohlížet a objevila jsem jeden pupínek na palci a na dvou bříškách prstů takové malé prasklinky, které vypadaly, jako když se trochu říznete žiletkou. To už mi začalo být divné, ale neměla jsem nad tím čas dumat, protože jsme právě odjížděli na malou dovolenou do hor.

                        První pupínek versus. propuknutá nemoc v počátečním stadiu

    Když jsme dojeli na místo, šli jsme se projít a já najednou při chůzi začala cítit, že se mi dělá na noze pod palcem puchýř - asi 3x jsem si rovnala tkaničku v botě,protože jsem si myslela, že to mám od ní. Po návratu na chatu jsem si všimla, že mi na rukách začaly přibývat pupínky. A v tom mi to seplo - ani nevím jak, ale v hlavě se mi nějak propojily zasunuté informace a mě napadlo, zda to nemůže být nemoc RUKA NOHA PUSA. Začala jsem googlovat a po chvilce bylo jasno. Příznaky seděly naprosto přesně, a tak jsem četla dál a dál. A po chvíli jsme byla naprosto vyděšená z toho, co mě pravděpodobně čeká. Zpětně mi došlo, že ty nemoci, které před pár dny měli kluci, byli slabé verze tohoto syndromu. 

    Cca 12 hodin od propuknutí prvního pupínku se mi na rukách začaly vytvářet puchyře, které neskutečně brněly, svědily, pálily a štípaly. I když se snažím sebevíc, neumím přesněji ten pocit popsat. Bylo to strašné - hlavou se mi opravdu honily myšlenky, že si ty ruce snad raději useknu. Nepomáhalo nic a já v nich začala ztrácet cit - což je opravdu docela problém, když máte ani ne půlroční miminko, které x krát denně přebalujete, kojíte a hlavně nosíte. A bylo stále hůř, pupínky se začaly nalívat vodou, zvětšovat se a bolesti a výše popsané stavy byly stále intenzivnější. Těch puchýřků se udělaly stovky. A do toho se to samé začalo dít na chodidlech - chvilkama byla bolest taková, že jsem měla pocit, že nedojdu ani pár mětrů na záchod. Zatla jsem zuby a puchýře na nohách prostě rozchodila - po prvních chvílích, kdy jsem měla pocit, že to nedám, nejhorší bolest polevila a já se tak dopajdala tam, kam jsem uznala za vhodné🙂 

    Mám za sebou dva porody. Každý byl jiný a přitom přesto do určité míry velmi podobný. Předesílám, že oba mé porody byly přesně takové, jaké jsem si vysnila (jasně, mohly klidně trvat kratší dobu, ale to už bych toho chtěla asi moc 🙂 ). Nicméně především u toho prvního nebyla cesta za mojí představou vůbec jednoduchá. Prvního synka jsem rodila v poloze koncem pánevním (obávané a tabuizované "kápéčko"), druhý synek byl ukázkový a už ve 30. týdnu se otočil hlavičkou dolů jako hodné miminko. Myslím, že nebudu nijak přehánět, když řeknu, že nebude moc maminek, které mají srovnání přirozených porodů v těchto polohách miminek a jelikož mi spousta z vás píše a ptá se na srovnání, rozhodla jsem se své zkušenosti sepsat do samostatného článku.

Těhotenství

    Těhotenství první: probíhalo bez jakýchkoliv problémů, nevolnosti mě moc netrápily a já pracovala až do poslední chvíle jako učitelka v mateřské školce. Nástup na mateřskou mi vyšel krásně a já tak přesně s koncem školního roku odcházela také na odpočinek před porodem. Naše tvrdohlavé miminko se ani jednou neotočilo hlavou dolů - po celou dobu si v břiše hovělo stále ve stejné poloze - zadečkem dolů a nohy až u hlavy. Přestože jsem zkoušela snad všechno možné, otočit jsem ho nepřiměla.

    Těhotenství druhé: provázely od počátku neskutečné nevolnosti. Byly dny, kdy jsem zvracela třeba i 15 x a nepopírám, že to bylo neskutečně náročné a já se těšila, až to přejde. Přešlo to - jenže až na počátku 6. měsíce, když už jsem v to ani nedoufala. Kromě této nepříjemnosti bylo i toto těhotenství naprosto bezproblémové,a jak jsem se zmínila už v řádcích psaných výše - naše miminko (pohlaví jsme nevěděli až do porodu) se otočilo velmi brzy hlavou dolů, a tak se i narodilo. Velice příjemná změna.

Obavy z porodu

    První těhotenství: Z prvního porodu jsem nějak neměla strach, byla jsem spíš na sebe strašně zvědavá, jak tuhle situaci zvládnu. Stres přišel až s tím, jak každý strašil s tím, že KP přece normálně rodit nemůžu - nutno podotknout, že to byli především lidé, kteří o tom věděli kulové, ale znali spoustu příběhů typu "jedna paní povídala". Přiznávám, žže mě dokázali vystresovat, opravdu hodně. Vše se zlepšilo, když jsem si promluvila s "rozumnými" lékaři, kteří nechtěli strašit, ale jen informovat o možnostech a případných rizicích. Byla jsem ujištěna, že je opravdu zbytečné dělat z toho hrůzu, protože při dodržení podmínek není tento porod o nic rizikovější. Hodně mi pomohly i příběhy maminek, které takto porodily. K porodu jsem šla už sebevědomě a beze strachu, prostě jsem si nepřipouštěa možnost, že to nebude v pořádku. Jen jsem se přinutila počítat s možností, že to může skončit i císařem.

    Nikdy jsem nebyla taková ta typická holčička, která si hraje s panenkami a odmala touží stát se maminkou. Naopak, radši jsem si hrála s auty a lezla po stromech. Milovala jsem tmu a ráda jsem se bála. Jak šel čas, tak jsem si občas i říkala, zda se to někdy změní a já začnu o děti stát. Pořád tomu nějak nic nenasvědčovalo. Změnilo se to vlastně až po svatbě. A rozhodně to nebylo tak, že by se mi najednou rozezněly biologické hodiny - spíš jsme oba s mužem najednou dostali pocit, že náš vztah si zaslouží povýšit o level výš.

     Pár měsíců od našeho rozhodnutí jsem už držela v ruce pozitivní těhotenský test a měla ohromnou radost. Kromě radosti se taky dostavil strach. Chvilkami byl úplně skličující. Hlavou se mi honilo, že jsme se snad museli zbláznit a že se o to malé ani nezvládnu postarat. Časem tyhle pocity naštěstí vymizely a já se začala moc těšit. Muž se teda těšil od samého začátku, což mi dodávalo hodně odvahy.

     Celé těhotenství neskutečně rychle uteklo a přiblížil se termín porodu. Čekal mě porod - chvíle, která mě fascinovala a děsila zároveň. Ale byla jsem připravená. Miminko taky. I když pořád v poloze koncem pánevním. A tak se i opravdu narodil. Měla jsem tušit, že to hodně vypovídá o jeho povaze. Paličák, paličák, paličák. S tvrdou hlavou🙂

    Narodil se, dostala jsem ho na prsa a svět se na chvíli přestal točit. Byli jsme jen my dva, vlastně my tři. A všechno do sebe rázem zapadlo. Byla to opravdu láska na první pohled. Náš život se tím změnil a už nikdy nebude takový, jaký byl před jeho příchodem. Svět je od té doby prostě jiný. Lepší. I když nebudu tvrdit, že občas s nostalgií nevzpomínám na doby, kdy jsme třeba celý den nemuseli vylézt s mužem z postele a dali si nonstop všechny díly Harryho Pottera. Nebo maraton Teorie velkého třesku. Jó, to byly časy🙂

     Nikdy jsem nečetla knížky o tom, jak se starat o dítě či jak ho vychovávat. A to i přesto, že moje první zkušenost s miminkem byl právě Eliášek. Tak nějak ještě věřím v instinkty a intuici. A musím říct, že to u mě prostě funguje.

     Eliášek dnes slaví 3 roky. A jaké byly? Celkově úžasné, i když občas samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť bušit hlavou do zdi. Ale věděla jsem, že by to stejně nepomohlo. Život s malým dítětem je prostě o obdobích. Všechna přejdou, i když se to někdy vleče. Sakra vleče. I když přerod z bezstarostné holky v mámu nebyl vůbec jednoduchý, nikdy bych to nevyměnila.