Pamatujete, jak jsem si minule posteskla, že si Eliášek nechce vůbec kreslit? No a když si něco přejete, tak se to prostě splní, že jo?
No, tak dneska si Eli sám nachystal papíry a pastelky, donesl si to ke stolu. Moje srdce zaplesalo a už jsem viděla, jak se tahle aktivita stane pravidlem a hezky se u toho zabaví. Po chvilce bylo hotovo, Eli vzal obrázek a s nádherným úsměvem mi ho šel ukázat :
"Maminko, já jsem ti namaloval HOVNO".
PS: Touha po jeho malování už mě přešla 😀
Když si některá místa zamilujete a pořád se tam vracíte, byla by velká škoda toho nevyužít ❤️
U nás se o narozeninách prostě plní sny a přání a tohle je ten nejvíc nejlepší dárek pro milovnici lvů ❤
Teď už zbývá jen někde splašit žirafu🙂
Taky jako spolujezdci hlásíte : "Zprava dobrý"?
Eli to už slušně odkoukal, ale ještě má trošku rezervy🙂
Včera jsme jeli něco zařizovat a manžel stál na křižovatce, já řešila něco v mobilu a trochu jsem se zapomněla.
Eli zezadu zahlasil : Zprava dobrý. Manžel se rozjel (samozřejmě se rozhlídl i sám) a zezadu Eli : "A kde je vůbec to pravo?"
😀
Naše rodinka pračlověků ❤️
Letos naposledy (aspoň doufám) s kočárkem, takže jsme ho museli namaskovat taky 🙂
Náš druhorozený - kdyby se narodil jako první, byl by jedináček! Je to s ním náročný, ale nevyměnila bych ho ani za nic. Prostě lump a rošťák každým coulem, čertíci v očích, kteří svítí na dálku, úsměv od ucha k uchu a křik takový, že jsme slyšet na kilometry daleko , když se zrovna svět netočí směrem, kterým chce on. A jedna momentka, která ho vystihuje naprosto bezvýhradně❤
Tobiášek prostě není dítě pro začátečníky😍
Jeden „obyčejný“den v mateřské škole – pozor, obsahuje pouze pravdivé a dosud nezveřejněné šokující informace🙂
Upozornění: Vše, co je v článku napsáno, je fakt pravda – pouze jsem změnila jména dětí🙂
První den školního roku 2013/2014 – třída nejmenších dětí (od 2 a ¾ roku do 3,5 let)
6:45
Přestože mám dnes směnu až od půl deváté, jsem už v práci, protože s kolegyní očekáváme 25 nových dětí, které ještě nikdy nechodily do školky – mnohým z nich nejsou ještě ani 3 roky. Jsem tu dobrovolně, a to ze 3 důvodů:
- s kolegyní chceme, aby děti od začátku věděly, které paní učitelky k nim budou patřit
- nechci, aby moji kolegyni hned na začátku kleplo
- prostě a jednoduše by to jedna p. uč. neměla šanci zvládnout (a i ve dvou to bude masakr)
Přestože naše třída funguje oficiálně až od 7:00, dobývají se na nás první nedočkavci. Necháváme to být a bereme si dětičky hned – většina rodičů si s námi přeje promluvit, sdělit nám spoustu důležitých informací (a samozřejmě mnohdy i těch nedůležitých) nebo se prostě jen svěřit se svými obavami a strachy. Většina dětí reaguje zprvu moc hezky, ale jakmile zjistí, že máma jde pryč, nastává peklo. Pro ně i pro nás. Jiné děti to zase naopak berou naprosto v pohodě a utíkají poznávat nové hračky a kamarády. V 7:20 už máme 15 dětí a začíná to být děs. Děti kupodivu moc nepláčou, ale jsou prostě zvyklé na nepřetržitou pozornost dospělého, takže na nás střídavě visí a povídají jedno přes druhé. Mezitím stále probíhají rozhovory s rodiči. Od jednoho nepříjemného tatínka přebírám krásnou holčičku, Leničku. Tatínek se na mě tázavě podívá a povídá:
Konečně návod, který funguje na 100%.
Jak uklidnit plačící děťátko?
1. Vezměte ho do rukou.
2. Držte ho přibližně 5 roků a potom ho opatrně položte zpět 🙂
Nejen o tom, jak jsme zvládli zemětřesení na Samosu, je nový článek, ve kterém jsem si dovolila zavzpomínat na jednu z našich nejkrásnějších dovolených a především na tu první společnou ve 4. Spousta lidí říká, že jsme blázni, když cestujeme s malými dětmi, ale my a ani naše děti to tak rozhodně nevnímáme🙂 Baví nás to a rozhodně není, čeho se bát.
Spoustu fotek, dojmů a cestovatelských tipů najdete zde:
https://slaskouapacheee.blogspot.com/2018/08/sa...
Pokud máte někdo ještě nějaký dotaz, moc ráda samozřejmě odpovím i zde🙂
Z Eliáška asi fotograf nebude, ale jeho první fotku si stejně schovame na památku 🙂
S dětmi je času míň, ale radosti víc,
noci jsou nějak kratší, ale láska je silnější,
rozpočet je chudší, ale život je přesto bohatší❤
První šlapací kolo je pro většinu dětí meta, kdy už se považují fakt za velké. Nejinak je tomu i u nás, Eli měl z kola naprosto neskutečnou a neuvěřitelnou radost. Několik prvních dní pořád jen opakoval: "Takovéhle kolo jsem si vždycky přál. Děkuju, že jste mi ho koupili. "
Přiznám se, že jsem měla poměrně strach z toho, jak jízdu zvládne. A musím si skoro nafockovat za to, že jsem mu nevěřila, protože prostě sednul a po 2 minutách (fakt přísahám, že jo) už šlapal sám. Ta koloodrážedla jsou vážně skvělá průprava. Hodně lidí se divilo, že nebudeme dávat postranní kolečka, ale fakt by to byla zbytečnost a krok zpátky. Teď má Eli kolo přes týden a jezdí, jak kdyby to dělal odjakživa.
Jsem prostě strašně pyšná máma ❤
Ani letos v červenci jsme nezapomněli na naši výroční tradici ❤️
Hlásím návrat domů. První zahraniční dovolena ve 4 byla naprosto úžasná. Návrat zpátky do reality už je teda méně úžasný, ale od zítřka mě tu zase máte v plné síle zpět 🙂
Tak taky posílám jeden pozdrav z našeho ráje. Máme se krásně a abychom se tu nenudili, tak nám Tobiášek začíná chodit a zažili jsme tu zemětřesení. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale stejně vám řeknu, že to je mazec a neskutečný pocit.
Užívejte léto ❤️
Vůbec nevím, kde k tomu přišel, ale z Eliáška nám roste milovník papoušků. Tahle chvíle pro něj tak byla naprostým snem🙂
Nosicich fotek mám hodně, ale tahle je pro mě asi nejkrásnější. Není to kvůli tomu, že si tam připadám hezky, není to kvůli místu, není to kvůli šátku - je to kvůli Tobiaskovu dokonale zachycenému výrazu. Nosí se moc rád, ale málo kdy se už stane, že v šátku spinká. V tuhle chvíli byl ale nějaký unavený, takže se krásně tulil, položil si na mě hlavičku a pořád jen opakoval "mama, mama". A pak mě začal hladit po tváři. Pro vás to na fotce třeba není tolik rozpoznatelne, ale pro mě je na tomhle obrázku zachycena jedna z těch nejkrásnějších chvilek s mým druhým synem ❤️
Naučte se v životě zvolnit, a klidně i na chvíli zastavit. Jen tak vám neuteče nic, co za to stojí ❤️
Nějak neumím říct, jestli si to nošení užívám víc já, nebo Tobiášek ❤️ v podstatě je to asi úplně fuk, důležitý je, že se to líbí oběma 🙂
Předloni na Lefkadě jsme se naprosto zamilovali do místního třešňového sirupu. Po návratu do Čech jsme se snažili něco podobného objevit v Čechách, ale bohužel se chuťově nic ani zdaleka nepřibližovalo tomu, co jsme popíjeli v Řecku. Tak nám nezbylo nic jiného, než se tuhle dobrotu naučit vyrábět sami🙂 Recept je trapně jednoduchý, rychlý a hlavně výsledek je luxusně dobrý🙂
Recept jsem právě přidala na blog:
https://slaskouapacheee.blogspot.com/2018/06/jo...
Tohle byl ten nejlepší dárek ke Dni matek. Konečně jsem se dočkala a mám krásnou fotku s oběma mýma chlapečkama❤
PS: teď už jen zapracovat na výrazech, a bude to dokonalé🙂
Dnes je to přesně rok od chvíle, kdy si náš tehdy právě měsíční Tobiášek střihnul svou první reklamu🙂
Nemůžu uvěřit, že byl někdy takhle malinký a jsem strašně ráda, že máme takovou krásnou památku na naše (nejen nosici)
začátky ❤️
První vlaštovka z posledního focení a musím říct, že jsem nadšená ❤️
Není nad to mít z výletu parádní momentku 🙂
To je tak, když dítě chce vlézt do atrakce a vy zaboha nevíte, kudy se tam leze, chodíte, hledáte, pak uvidíte něco jako díru, tak se tam kouknete a málem odletíte na Mars 🙂 Aspoň je vidět, jak obětavá matka jsem.
A takhle nějak myslím, že se asi cítila Pandora, když otevřela onu pověstnou skříňku zla 🙂
Chci, aby moje děti věděly:
🍉 že minerálka vyvěrá v horách (a ne v plastové láhvi)
🍉 že čaj z 200 roků staré lípy chutná tak, jak ten instantní z obchodu nikdy nebude
🍉 že zvířata jsou doma v přírodě (a ne v ZOO)
🍉 že bylinky někdy dovedou léčit líp než tabletky
🍉 že ještě stojí domy, kde se na pohádky nekouká v televizi, ale vypráví se před spaním zpaměti
🍉 že dobrodružství se neodehrávají v počítačových hrách a kamarádství nevznikají jen na sociálních sítích
🍉 že na světě stále zůstala místa, kde výhled na krajinu nezakrývají bilboardy
🍉 a že máma tu pro ně bude vždycky, i v době, kdy už budou velké a samostatné
"Kdy už tam konečně budeme?" aneb výlet očima tříleťáka🙂
Maminka má novou práci a my díky tomu vyrážíme na výlet - jedeme do Prahy. Nakupovat. Mámě u toho září oči radostí a tátovi se naopak jas v očích vytrácí🙂 Moc teda nerozumím tomu proč, ale je mi to jedno - já se těším. Máma totiž řekla, že se mi tam bude líbit. A moje maminka má vždycky pravdu.
Je tu sobota ráno - tedy Den D a my vyrážíme. Hurá. Pořád se moc těším, máma taky, Tobimu je to jedno a Sunny kňučí, že zůstává doma. Sice by prý mohla jet taky, ale rodiče (prý) nejsou blázni, aby se tam museli zlobit ještě se psem. Vůbec nevím, co tím myslí, ale důležitý je, že jedu já. Prý tam budou hračky a knížky. A taky motokáry. I když táta tohle všechno ví, tváří se pořád lehce zoufale, ale co by pro maminku neudělal.
Sedáme do auta a jedeme. Čeká nás prý krásných 100 kiláčku. Aby to rodičům rychleji uteklo, rozhodl jsem se, že se budu pořád na něco ptát. Už z předešlých cest se mi velice osvědčila otázka: "Kdy už tam budeme?". Je zajímavé, že na stejnou otázku dostane člověk vždycky úplně jinou odpověď. Naši zpočátku odpovídají docela ochotně a radostně, ale při 156. zopakování dotazu jejich trpělivost a ochota odpovídat klesá. Moje ale taky. V autě už mě to nebaví, takže říkám, že už to nevydržím. Nechápu proč, ale mámu to rozesměje. Zopakuji to tedy důrazněji. To už se směje i táta a se zlověstným pohledem říká: "Neboj, vydržíš. Za chvíli tam už budeme."
A měl pravdu - za chvilku vjíždíme na parkoviště. Je tam strašně moc aut. Zapomínám na to, že se na tátu zlobím a hlásím mu značky. Audina, Škodovka, Ford, ... to mě moc baví. Hned vedle parkoviště je malé letiště a lítají tam letadla. Hustýýýý. Chci koukat, ale na to prý není čas. Máma slibuje, že tam budou zvířátka, takže se nechávám ukecat a vcelku ochotně jdu s nimi dovnitř. Všude je strašně moc lidí a dostávám přednášku o tom, že se nesmím ztratit. To vím, nejsem přece blbej. Ještě nikdy jsem se neztratil.
Konečně vcházíme dovnitř a hnedka vidím spoustu skvělých věcí. Kouzelné čtení a mluvící knížky od Albi, dřevěné hračky, kola,...všechno chci a HNED. Chytnu mámu a táhnu ji k hračkám. Mají tam úplně boží dřevěný vysavač, který sám sbírá ze země kostičky. Chci ho. Máma nesouhlasí. Kupodivu ani táta. Slibují, že se sem vrátíme. Moc jim nevěřím, ale dám tomu šanci. Na hysterák je prozatím času dost. Procházíme obrovskou halou se spoustou lidí. A spoustou věcí - podle mě je tu strašně zbytečností, který mě absolutně nezajímají - kočárky, sedačky do auta, hadříky pro mimina, stánek s čaji,... A máma si to všechno fotí. Nechápu. Ale pozor, já asi něco vidím... "Hurá, mají tu i balonky." Nutně nějaký potřebuju. Aspoň jeden. Táta mi ho sehnal. Je to prostě můj hrdina. Nesu ho strašně dlouhou dobu (3 minuty - pozn. mámy) a už mě to nebaví. Ještě že tu nejsem sám a máma mi ho "ochotně" ponese, abych měl volné ruce na všechny ty zajímavé věci.
Pořád někam jdeme a já stále přemýšlím nad tím vysavačem. Chci ho. Ale co to je? Promnu si oči a pořád to vidím. Přímo naproti mě jde žirafa. A za ní hroch. Je to ale nějaký divný, jdou po dvou a jdou...přímo ke mně. Bojím se a chci zdrhat. Za zády se mi však objeví lev. A už mě drží za ruku. Pomoooc..... Kupodivu jsem to přežil a nakonec se mi zvířátka i líbila. Naštěstí, protože jsem jich pak potkal ještě hodně.
Tak strašně se těšil, až bude jezdit s bráchou a konečně se dočkal. Moje dvě absolutně šťastný děti ❤️
Vím, že pro každou mámu jsou její děti ty nejkrásnější, ale on je prostě úplně dokonalý ❤️
Zamilovaná máma ze mě promluvila, ale na téhle fotce je prostě naprosto boží 🙂
Škoda, že na fotce nevynikne ta krása detailů. Ve skutečnosti je dort ještě mnohem krásnější a hlavně ta chuť! A my doma prostě milujeme Dobbyho ❤️
Když se narodíte na "čarodějnice" a vaši rodiče milují svět Harryho Pottera, máte některé věci v životě prostě daný. No, aspoň že nemusím spát v příštěnku pod schody 🙂
