Nejdřív jsem svůj příběh ani nechtěla sepisovat… Tím, čím jsem si prošla, si prošla téměř každá druhá… Ale pak jsem si říkala, že i mně pomohlo, že v tom nejsem sama. A taky jsem se asi potřebovala vypsat.
V září loňského roku jsme se s manželem rozhodli, že je čas na druhé miminko. Emince bylo 2 a půl roku a už potřebovala sourozence… Doufala jsem, že stejně jako u Eminky, nám to vyjde hned první měsíc. Na konci října naši rodinu zasáhla smutná zpráva. Umřela taťkova sestra. V květnu téhož roku přišel i o bratra. V den pohřbu jsem měla pár dní před ms. Zjistila jsem, že bratrancova přítelkyně je taky podruhé těhotná, tak jsem si říkala, že ten nahoře nám dva blízké vzal, aby se mohly narodit dvě dušičky v nových tělech… Pár dní na to jsem zjistila, že jsem opravdu těhotná. Byla jsem strašně šťastná a děkovala jsem tomu nahoře, že se nám hned podařilo. Na mamčiny narozeniny jsem šla na první kontrolu. Miminko krásně prospívalo a srdíčko bilo jako zvon… Další kontrola byla 19.12. Hned mi začaly nevolnosti, ale úplně jiné než s dcerou. Bylo mi hrozně špatně, motala se mi hlava, měla jsem kovovou chuť v ústech, byla jsem hrozně unavená prostě mi bylo zle. Nejbližší rodina už o těhotenství věděla. V té době jsme chodila učit do školy na pár hodin týdně, tak jsem si říkala, že po Vánocích jim to oznámím. Jenže 12. 12. se mi udělalo děsně zle. Nemohla jsem ani vstát z postele… všechno mě bolelo. Šla jsem k obvodní, myslela jsem si, že jsem od dětí chytla tu chřipku, co ve škole řádila. Doktorce se nelíbil můj nízký tlak, tak mi řekla, ať pár dní zůstanu doma a odpočinu si. Byla jsem z toho nešťastná. Bylo mi blbé, že za mě kolegové musejí suplovat. Ale zdraví dítěte pro mě bylo na prvním místě.
Na kontrolu jsme se těšila, konečně budu mít průkazku, uvidím miminko, jak roste… Ten den jsem měla blbé tušení… Takový divný pocit. Mamka mi přišla hlídat Emu a já měla jet, ale nějak jsem věděla, že nemám jet sama. Volala jsem tedy manželovi, jestli by nejel se mnou. Cestou jsme vtipkovali a plánovali Štědrý den. U doktora už mě sestřička vyplnila průkazku a poslala mě do ordinace. Pan doktor vtipkoval, že vlastně dneska naděluje. Lehla jsem si na lehátko. Panu doktorovi mizí úsměv z tváře, dlouho hledá ultrazvukem a já NIC neslyším…jenom tu hroznou větu…je mi líto, ale miminku nebije srdíčko… Od té doby to mám jako v mlze… Pan doktor mě posílá ještě od nemocnice na lepší ultrazvuk. Ale já vím, že je to zbytečné. Sotva se dopotácím do auta a tam se manželovi zhroutím do klína. Ani nemusím nic říkat. Tom mě pořád uklidňuje, že to bude dobré, že v nemocnici srdíčko uslyší. Když se trochu uklidním, volám to mamce a ségře. V nemocnici mi to potvrdili. Posílají mě domů, že si mám dojít na předoperační a pak nástup do nemocnice. Zkoušeli jsme obvolat moji doktorku, jestli by mě nevzala ještě dneska. Ať to mám za sebou, ale nemá čas. Do nemocnice nastupuji 21.12. Mám strach, nechce se mi, co když miminko žije a oni to jen nevidí. Přisahala bych, že miminko cítím… Na pokoji jsem sama. A ten den jdeme na zákrok dvě. Nějaká paní doktorka a já. Paní doktorka má samozřejmě protekci a operuje ji primář a jde první. Já jdu až 11:45 a operuje mě začínající doktorka… Minuty se vlečou jako hodiny… Pořád brečím a loučím se s miminkem. V naší rodině je to druhé těhotenství nějak začarované mamka na mě čekala 10let a ségra rodila v 26tt mrtvé dítě. Je to tu…vezou mě na sál. Personál tam vtipkuje a smějí se. Chápu, že pro ně je to běžná věc, ale mně to nedělá dobře…doufám, že rychle usnu a budu dlouho spát… probouzím se za půl hodiny. Sestra se mě ptá, jestli to bolí. Co myslí? Duše nebo tělo? Odpovídám, že ne. Najednou si připadám hrozně prázdná. A vše si dávám za vinu. Udělala jsem něco špatně? Bylo to tou chřipkou, co jsem měla v prvním měsíci? Bylo to tím, že jsem nosila Emu? Způsobily to ty nervy ve škole?
V nemocnici jsem do druhého dne. Kvůli rodinné anamnéze mi píchají léky na ředění krve. Večer za mnou přijela dcera, manžel a mamka. Dcera je to jediné, co mě drží nad vodou.
Když jsem přijela domů, byl pátek a v neděli byl Štědrý den, kdyby nebylo Emi, nejraději bych nic neslavila. Večer ještě balím dárky. Brečím tajně, aby mě nikdo neviděl. Vánoce nějak přežívám a doufám, že už bude brzy po nich. Na kontrole u doktora je moje první otázka, kdy se můžeme začít zase snažit. Doktor mi doporučuje 2 měsíce. Dva měsíce si dávám na to, abych se dala dohromady fyzicky a hlavně psychicky… V práci se to samozřejmě dozvěděli a jako bonus mi pan ředitel řekl, že viditelně plánuji další dítě, takže mi smlouvu neprodlouží a v červnu končím. V březnu se začínáme zase snažit. Doufám, že to zase vyjde. Všichni mi říkají, že po revizi máme pohnojeno…nic… Zkouším bylinky, měřím ovulaci, bazální teplotu… Je září a stále nic. Obdivuji ženské, které se snaží o miminko i několik let-jste neskutečně silné!!!
Až když jsem o miminko přišla, zjistila jsem, kolik žen si tím prošlo. Ale nikdo o tom nechce mluvit. Pro někoho je to soukromé, pro někoho moc bolestivé, někdo cítí vinu… Pořád to bolí. I teď po 9 měsících brečím, když to píšu. Není den, abych si alespoň jednou nevzpomněla. Kdyby se to nestalo, teď bych tu v postýlce měla dvouměsíční štěstíčko. Doufám, že se nám brzy zadaří, že nám andílek brzy pošle sourozence. Vše maminkám, které si tím prošly, přeji hodně sil a brzké dvě čárky.
To je mi líto. Taky jsem potratila, naštěstí bez revize.😥