Denně tu teď čtu smutné story z uplakaných loučení ve školce a úplně náhodou jsem si vybavila dávný příspěvek jedné maminky na toto téma, nápad, třeba by vám některým mohl pomoci:

Ta maminka se s dcerou loučila stejnou říkačkou. Vzaly dlaň holčičky, a do ní při říkání "básničky" kreslily prstem obličej: "Očičko, očičko, nosánek, pusinka...", prstem obkroužily, do dlaně dala maminka pusinku a pevně zavřely, "...a je s tebou maminka."

Holčička pak odcházela s tím, že má kousek maminky u sebe v dlani schovaný jen pro sebe a maminka je tam s ní. Jim to prý pomohlo, na uklidnění, rituál i že měla pocit, že opravdu maminka neodešla celá. Můžete třeba doplnit po příchodu kouknutím do dlaně "je, ty tu ještě tu pusinku máš, to jsi si hrála a ani jsi jí nepotřebovala, viď", atd.

Držím všem palec, ať se situace brzo uklidní 🧡