Znáte ten pocit? Dítě oprávněně sprdnete za prohřešek, třeba i jednu plácnete, a najednou to tam je: pokrčená bradička, slzy v očích, potlačovanej pláč, ta malá zoufalá tvářička otočená k vám, bohyni exekuce. Hlavou vám letí úvaha, jestli ta vaše reakce nebyla přeci jen trošku přehnaná. Nechcete z výchovných důvodů ustoupit úplně. Tak mírně dodáte, že se to opravdu nedělá, a velkomyslně utrousíte, že už se tedy nezlobíte. V hlavě vám duní výčitky a pocit, že je to furt nějak málo. Dítě obejmete, dáte pusu. Dítě vypadá spokojeně, i když trošku ostražitě, vás nepouští pocit ŠUPÁK. Dáte dítě spát. V posteli náhle dítě poznamená, že udělalo to a to, a že se to nedělá a maminka se zlobila. Nejraději byste dítě snědla láskou a sama si ukousla za trest pravou ruku. Navenek zachováte klid a dítě laskavým tónem ujistíte, že to a to se opravdu nedělá, ALE maminka už se nezlobí, a hlavně "maminka tě má ráda i když někdy zlobíš, protože jsi maminky holčička / chlapeček". Pak proběhne ještě několik pusinek, tuli tuli, nosánek, dobrou noc. Dítě usíná s pocitem, že je všechno ok, svět je v pořádku, shit sice happens, ale maminka se nezlobí a má mě ráda. Matka sedí v obýváku s pocitem spráskaného psa a nejradši by šla dítě vzbudit a vysvětlit mu, že je ta vůbec nejhorší matka na světě.

Ať žije mateřství a těhotenské hormony! 🙈