Znáte ten pocit? Dítě oprávněně sprdnete za prohřešek, třeba i jednu plácnete, a najednou to tam je: pokrčená bradička, slzy v očích, potlačovanej pláč, ta malá zoufalá tvářička otočená k vám, bohyni exekuce. Hlavou vám letí úvaha, jestli ta vaše reakce nebyla přeci jen trošku přehnaná. Nechcete z výchovných důvodů ustoupit úplně. Tak mírně dodáte, že se to opravdu nedělá, a velkomyslně utrousíte, že už se tedy nezlobíte. V hlavě vám duní výčitky a pocit, že je to furt nějak málo. Dítě obejmete, dáte pusu. Dítě vypadá spokojeně, i když trošku ostražitě, vás nepouští pocit ŠUPÁK. Dáte dítě spát. V posteli náhle dítě poznamená, že udělalo to a to, a že se to nedělá a maminka se zlobila. Nejraději byste dítě snědla láskou a sama si ukousla za trest pravou ruku. Navenek zachováte klid a dítě laskavým tónem ujistíte, že to a to se opravdu nedělá, ALE maminka už se nezlobí, a hlavně "maminka tě má ráda i když někdy zlobíš, protože jsi maminky holčička / chlapeček". Pak proběhne ještě několik pusinek, tuli tuli, nosánek, dobrou noc. Dítě usíná s pocitem, že je všechno ok, svět je v pořádku, shit sice happens, ale maminka se nezlobí a má mě ráda. Matka sedí v obýváku s pocitem spráskaného psa a nejradši by šla dítě vzbudit a vysvětlit mu, že je ta vůbec nejhorší matka na světě.
Ať žije mateřství a těhotenské hormony! 🙈
@mitnick moje nevlastní sestra jen vysvětluje, navíc, když třeba "malá" (10let) mámě ublíží, sestra ji rekne:"tohle se nedělá, ale nechám na Tobě, jestli se omluvit nebo ne"... Samozřejmě holka ji prerostla přes hlavu a teď už je toho moc, je to rozmazlenej fracek..
Jinak jsem v tom s Vama, holky, minule jsem se sesypala, protože jsem řvala na syna, on pak odešel do pokojíčku a já to nějak neustála... Jsem těhotná, ve 21.tt, a hormony se mnou třískaj ode zdi ke zdi...
@mitnick Přesně tak jsem to myslela. Z té odezvy člověk prostě vidí, že to ve výsledku snad fakt funguje. Ta správná míra je pak vždycky věc názoru, a denně je člověk na vážkách, jestli to nepřehnal, zpytuje, hodnotí. To je na tom to těžké. Ale nejde pořád být kamarád, nad vším mávat rukou, neřešit. To by se pak vrátilo ještě rychleji než ty výčitky. Snad to děláme dobře, holky, a jednou budeme sklízet ovoce a ne výčitky 👍
@barumat To je v psychologii jasná věc...dítě zvládne i trest, pokud má nadále otevřenou náruč, funguje to tak už roky a roky...spousta z nás takto vyrostla a s rodiči máme skvělý vztah 🙂 a praktikuji to občas stejně, ruka mi prostě ujede (čím jsou starší tak míň a míň), taky mi je to líto - ale pak o tom mluvíme, tulíme se, atd. Čím jsou starší, tím více toho jde po domluvě.
Takhle to mám taky a těhotná nejsem 😀.