Až do mých 24ti let jsem nechtěla děti. Nevím jestli to bylo tím, že jsem měla o 10let mladší sestru, kterou jsme se starší sestrou tak nějak vychovávali. Musely jsme s tím mamce pomáhat, protože jsme na to byly samy ženský a mamka chodila na třísměnnej provoz. Nebyla to žádná sranda, vzpomínám si jak sem ji jednu chvíli neměla ráda...Já sama jsem byla dítě a starat se o další...no v 15ti jsem měla opravdu jiný starosti. Postupem času jsme si na sebe zvykly a za nedlouho jsem ji milovala.

Bohužel na mém přístupu k dětem se nic nezměnilo. Můj názor, že děti akorat brečí, jí, kakají a čůrají a díky tomu smrdí, mi zůstal minimálně do 20ti. Níkdy jsem nebyla ten typ co vidí miminko a chce si je pochovat, pomazlit,nebo se aspoň podívat.

Ve 20ti letech jsem si našla přítele, kupodivu se stejným názorem na děti jako já. Takže jsem se nestresovala tím, že by chtěldítě i když je o 10 let starší než já. Po třech letech jsme se vzali, koupili jsme si domeček a já začala mít pocit, že mi něco chybí...že jsem tak trochu sama, ikdyž můj manžel tu pro mě vžycky byl a je a věřím, že bude 🙂

Představovala jsem si jaký by to bylo, kdyby tu s námi bylo miminko, jak by jsme to zvládali...Nakonec jsem to nadhodila Pavlovi, ale moc se na to netvářil tak sem to nechala plavat. O něco později si všiml, že jsem smutnější než dřív a po tom co jsme probrali všechna pro a proti uznal, že to můžem zvládnout!

Tak jsme začli "pracovat" na miminku. Ikdyž jsem antikoncepci nebrala tak se stále nedařilo. Šla jsem k doktorovi a byla jsem v pořádku. Nakonec šel i manžel a taky v pořádku. Určitě to bylo tím, jak jsem se na to soustředila a přála si aby už byly na testu dvě čárky...A stále nic.

Po půl roce snažení jsem to přestala řešit. 5. 7 jsem šla normálně do práce. Dělám v jednom hypermarketu, takže žádný lážo plážo mě nečekalo.Spíš naopak- ten den měla přijít kontrola tak jsem uklízela regály, pokladny, doplňovala zboží atd. prostě jsem běhala a běhala. V podvečer už mi nebylo úplně nejlíp, byla jsem rudá, zpocená a měla jsem furt žízeň. Přemýšlela jsem jestli je možné, že by to bylo těhotenstvím, ale pokaždé když jsem myslela, že jsem těhotná tak jsem byla zklamana. Takže jsem to zavrhla a makala dál. Večer jsem dojela domů unavená víc než kdy jindy.

6.7. Ráno jsem opět vstala a jela do práce, po práci velkej nákup, protože jsme měli konečně dovolenou. Cesta domů byla otřesná. Bylo strašný teplo, dusno, mě bylo zle. Doma jsem šla hned do vlažné sprchy. Měla jsem v koupelně těhotenský test, tak jsemho konečně zkusila...A bylo to tam!!! Dvě čárky! Tak dlouho jsem se na tuto chvíly připravovala, co budu dělat až to přijde, jak to řeknu Pavlovi...V tu chvíly jsem v hlavě neměla vůbec nic. Jen jsem koukala na ty čárky, tekly mi slzy a byla jsem úplně mimo. Vylezla jsem z koupelny s testem v ruce a ukázala to Pavlovi. "co znamenají dvě čárky, já to neznám" "Su těhotná" vyhrkly mi zase slzy. Objal mě a ptal se proč brečím, když jsem se tak moc těšila. Nevěděla jsem co říct. Najednou jsem měla tak strašný strach jestli mám na to být máma...

9.8. jsem dostala první fotečku našeho miminka

Zároveň jsem dostala těhotenskou průkazku. Byla jsem jak ve snu. Najednou jsem se cítila tak důležitě a krásně. Ve 21.t.t. jsem šla na ultrazvuk a modlila se aby to byla holčička. Pavel šel se mnou. 100% kluk. Měla jsem co dělat abych nezačla plakat, ale až sme odešli z nemocnice tak jsem to neudržela. Doteď si vyčítám můj přístup.Je mi tak líto, že jsem plakala když jsem se dozvěděla, že budu mít syna.

Bylo to první miminkou v našich rodinách...Než přišla rána pod pás. Něco co bych nikdy nečekela, vlastně nikdo z nás. Jeden večer, tuším že jsem byla tak ve 4.měsíci zvonil mobil. Volala mi mamka. Jestli bych nechtěla těhotnou kamarádku. Nechápala jsem. Snažila se odlehčit situaci. ale moc jí to nešlo. Moje 15ti letá sestra byla těhotná a v 6 měsíci. Kdyby mi někdo předtím tvrdil, že to není možný, že by si toho někdo všiml tak bych souhlasila. Ale teď vím, že to nemusí jít poznat. V tu chvíli se mi zbořil celý svět, brečela sem snad týden, nechtěla jsem sestru ani mamku vidět. Nenáviděla jsem je obě. Sestru, že něco takovýho udělala i když nechtěně a mamku, že to dopustila. Najednou ona byla středem pozornosti, ona byla ta první. Doufala jsem, že bude mít aspoň holčičku. Ať to nemáme stejný. Hlavně aby byly obě zdravý...Měla jsem strach o ségru, jestli zvládne porod atd. Pocity se ve mě tak strašně mlátily a já byla na nervy. Chtěla jsem být vklidu, nic neřešit, aby byl v klidu i můj syn a nic se mu nestalo...ale šlo to těžce. Nakonec jsem je přestala řešit a starala se jen o sebe a mé děťátko. Musela jsem. To bylo to nejdůležitější pro mě.

Nevím v kolikátém týdnu jsem šla na testy na cukrovku. Hodnoty byly zvýšené, tak jsem musela na diabetologii, kde jsem opět musela vypít ten odporný roztok. Testy vyšly špatně. Doktor se kterým jsem mluvila byl asi dost mimo...Myslela jsem si o něm svoje,protože řeči typu přibrala jste už 7 kilo to je moc, musíte držet dietu,nesmíte ovoce, pečivo, mléčný výrobky atd. to bylo vážně moc i na mě. Každopádně dietu jsem držela podle něho jen proto aby se něco nestalo malýmu. Doktor vyhrožoval tím, že mimi bude moc velký a tlustý a něco se mu stane při porodu...Radši jsem šla k jiné doktorce, ale to už jsem tou dietou zhubla 3 kila a doktorka mi vynadala zas, že jsem zhubla moc, že to nejde, že mi napíše inzulín radši. Tak jsem si píchala 3x denně inzulín a díky tomu jsem za celé těhotenství přibrala 8 kilo.

V 35 t.t. se malej stále neměl k tomu aby se otočil hlavou dolů..Každej týden jsme ho s doktorem přemlouvali 🙂 Ale je to chlap a má svoji hlavu. 3 týdny před termínem - 13.2.2013 jsme začli mluvit o tom,  že bude lepší porod císařem. Bála jsem se, že bych ho nedostala v čas ven kdybych rodila přirozeně a že by se mu něco mohlo stát. V 38 t.t. jsem šla do porodnice, aby mi udělali vyšetření a abych se poradila co a jak bude nejlepší. Byla jsem furt na vážkách. Nakonec přišel hlavní doktor a rovnou mě zapsal na 8.3 na císařský řez. Byla jsem dost v šoku ale asi k tomu byl nějaký důvod.

7.3 jsem nastoupila do porodnice, uplakaná,vystrašená a zároveň natěšená. Jakýkoliv pláč miminka co jsem tam slyšla mě rozplakal. Ty hormony.... Sestřičky byly úžasný, staraly se o všechno, byly milý, usměvavý, chápavý, takže jsem se uklidnila a bylo mi dobře. Všechnomi vysvětlily, jak to bude probíhat a kdy asi. Domluvili jsme se na částečném umrtvení. Nechtěla jsem celkovou anestezii,když už nemůžu rodit normálně tak ať aspoň vidím malýho hned. Večer jsem volala Pavlovi, aby v 8 ráno přijel. Moje poslední noc s velkým bříškem.

8.3 Ráno v 6 pro mě přišla sestra a začali přípravy - monitor, utz jestli se třeba neotočil, krev atd. V 8 přijel Pavel a já byla tak šťastná, že tam je. V 9 přišla sestřička, zavedla mi hadičky, zavázala nohy a že za chvilu pojedem. Protáhlo se to a na sál jsme jeli až po 10. Další zdržování bylo když mi měli napíchnout žílu, měla jsem s tím problém vždy a všude...prostě je mám schovaný. Nakonec mi napíchli žílu v zápěstí,kde je to fakt nepříjemný. A jeli jsme na sál. Pavel přišel v modrým nemocničním oblečení a stejně mi přišel tak sexy v tom :D Na sále sem si musela lehnout na bok a zkoulet se co nejvíc do klubíčka. Byl to véééélkej problém s tím břichem :D Doktorka hledala místo na vpich umrtvení celkem dlouho, nemohla sem pořádně dýchat tak jsem se furt natahovala a koulela...Nakonec se zadařilo a já si zas lehla na záda. Byla jsem zpocená, cítila jsem jak mám orosený obličej. Manžel mě držel za ruku, sestřička mě utírala obličej, pak mě hladila a uklidňovala. Furt jsem cítila nohy a oni už se chystali na zákrok. Bylo mi zle. Doktor mi začal mazat bříško dezinfekcí a já furt všechno cítila. Pak jako když  utne a necítila jsem ani břicho, ani nohy...Strašně divnej pocit. Nakonec mi před obličej dali plachtu - prý doktor nemá rád, když mu do toho někdo kecá a od té doby nevím co se tam dělo. Ptala jsem se sestry jestli už začaly a odpověď mě dostala "joooo už máte díru v břichu". Jen jsem cítila jak se mnou cloumají a jak drtím Pavlovi ruku. Dávali mi kyslík, měřili tlak a najednou jsem slyšela sestru jak říká " jéé už, tak píšu 12:09" neslyšela jsem pláč. Doktor držel takový malý cosi v rukách a ukazoval mi to. V tu chvíli to cosi začlo křičet, pištět a připomínalo mi to zvuk mončičáka. Bylo to nádherný. Někdo tam říkal, že se nediví že pláče, když je dnes zvolen Zeman prezidentem :D Jen mě mrzí,že jsem si ho hned nemohla vzít a pomazlit ho. Jen jsem si ho pohladila po hlavičce a pak už jsem zas plakala. Tentokrát štěstím. Malýho odvezli zvážit,změřit a Pavel šel s něma fotit. Mě na sále zašívali, přišlo mi to tak moc dlouhý...Bolely mě záda,hlava, začínala jsem cítit nohy a taky jsem cítila škubání v břichu. Nakonec mě odvezli na pozorování asi na 2 hodiny. Nevěděla jsem kde mám miminko, kde mám manžela tak jsem z toho byla nezvozní. Nakonec pro mě přijela sestra i s Pavlem a odvezli mě na pokoj. Nesměla jsem se hýbat nějakou dobu tak mi malýho jen ukázali a zas odnesli. Bylo to jako by mi odnesli kus těla. Naštěstí tam byl se mnou manžel až skorodo večera. Bez něj bych to horko těžko zvládla...celý ten den.

Druhý den mi konečně dali Samuelka do náruče. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Měla jsem si sednout abych ho zkusila přiložit, ale nešlo mi to. Strašně mě bolela hlava. Chtělo se mi zvracet. tak jsem kojila v leže. Celý den jsem jen ležela. Další den jsem vstala z postele za pomocí sester a bylo mi celkem dobře, když pominu bolest břicha. Tak jsem si říkala teď už bude jen líp, Samíka mi snad dají na pokoj. Jenže odpoledne se mi vrátila bolest hlavy a ta se mě držela do dalšího dne. Nemohla sem zvednout hlavu, ani jest natož vstat...bylo mi jasný že to není dobrý. Dostala jsem kapačku, bohužel se mi ucpala jediná viditelná žíla a z té kapačky mi natekla celá ruka. Tak naslepo hledali jinou žílu. Večer mě hlava bolet přestala, tak mi kapačku oddělali a druhý den to bylo nanovo. Nakonec jsem musela znovu na sál,protože se mi dostal mozkomíšní mok do hlavy a to způsobovalo takovou bolest. Dp stejného místa mi pichli trochu mojí krve a tím se to vyřešilo. Hlava přestala bolet a já byla v pořádku.Takže až 4 den jsem Samíka dostala ke mě.

Po každém kojení i při kojení mi zvracel. Pusinkou,nosem...co snědl to šlo ven. Po týdnu v porodnici sme začli zkoušet dávat Nutriton antirefluxní. Nepomáhalo to moc, tak ho vyšetřovali dál.Na nic se nepřišlo. Po 10 dnech nás pustili domů. Když malej přibírá, není to nic vážnýho. Blinkání bylo horší a horší tak sme jeli do nemocnice.Tam nám řekli to stejný. Když přibírá není důvod k obavám, to přejde musíte vydržet. Jenže jak mám vydržet, když se začal těma zvratkama dusit a nekolikrát sem ho držela za nohy a mlátila ho do zad aby se nadechl...tak sme jeli opět do nemocnice.Po 3 měsících omylem na utz břicha zjistily že je plnej vzduchu.Že to nemusím poznat, protože prdí...ale málo. tak mu dávám kapky na prdíky a Sam přestal zvracet.

Teď už jsem spokojená, protože malýmu je dobře 🙂