Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    bedrisiivet
    27. čer 2019    Čtené 737x

    Od třídní učitelky deváťáků

    Menší výlev třídní učitelky devítky, těsně před slavnostním rozloučením zítra ve škole.

    Napadl mě nejprve název "Jak znám puberťáky". Ale není možné ho použít - za prvé: neznám je, protože až na zázračná souznění duší podle mě nikdo nikoho nezná. A slovo "puberťák" mi poslední dobou vážně jde proti srsti. Proč? Čím dál častěji si všímám, jak dospělí na dospívající reagují. A není to pěkné.

    Úplně od začátku. Mnoho rodičů sdílí fotky a situace týkající se jejich ještě nenarozených, čerstvě narozených, pak malých, roztomilých dětí. A náhle přijde věk zlomový, "dospívání", a ... nic. Raději se o nich snad nemluví. Jako by nebyli, protože najednou jim nerozumíme. Najednou přijde pocit, že se není čím chlubit? Dávají nám až moc silné zrcadlo? Jako by všichni zapomněli, že i oni touto fází prošli. Jako by si dali klapky na oči a zámek na paměť, jako by si v hlavě vypnuli snahu pochopit své dítě, své vnouče...

    Co mě v poslední době opravdu zvedlo? Na setkání rodičů, kde jsem byla jako matka, řekla má kolegyně, skvělá učitelka, větu v rámci rozhovoru s ostatními rodiči: "A nebo co myslíš ty, Ivet?" a já: "Zařídím se podle tebe, protože já pracuju se staršími dětmi a ohledně prvního stupně úplně věřím tobě." A jeden tatínek řekl: "Na druhým stupni? To musí být strašný!" Odpověděla jsem tak nějak automaticky, že jeho dítě bude za pár let taky v devítce, tak není proč přemýšlet o tom, že děti na druhém stupni jsou strašný. Ale jako by si mě toto téma celý školní rok hledalo. Mému manželovi v práci se divili, že jeho žena je učitelka a ještě třídní devítky! Hrůza, jak může přežít? A je normální? (Tak to nevím, to si vždycky vzpomenu na větu mé kamarádky, že nikdo není normální - velká pravda). Když jsem někde zmínila, že učím, byly reakce dvou typů: To jsi dobrá, jak to můžeš dělat? / Neumíš nic lepšího? (Častá reakce můžů a žen ve vedoucích pozicích. Jinými slovy, ale v podstatě s tímto významem. - Ne, nic lepšího jsem zatím nenašla. A nechtěl bys jít taky učit? Chlapi ve školství vážně  chybí, ale málokdo na to má. 😀 / A víš, že vlastně manažeruju tým 26 lidí? To je, viď?). 

    Další příklad? Vezmete děti na prohlídku na zámek a průvodkyně je vyřízená už předem, protože ví, že povede školu. Odpovědí jí na pár dost záludných otázek (zdalipak víte, kdo jsou Tuaregové - "naše" děcka to vědí a nemyslela tím to auto), pak nevědí jednu věc a ona reaguje slovy: "Tak vidím, že na vás škola moc stop nezanechala. A vy jste tu jako za trest?" - "Ne, paní průvodkyně, oni tu nejsou za trest, ale představte si, že některé z nich historie vážně zajímá, naopak někteří se dostanou na prohlídku zámku jen s námi učiteli. A my jsme rádi, že nám pomáháte vytvořit jim lásku k památkám a rozšířit rozhled a budeme potěšeni, když na nás budete vstřícná. " 

    Naopak, při slavnostním výletovém obědě byly naprosto skvělé servírky v restauraci, připravily nám slavnostní tabuli a chovaly se k nim jako k dospělým hostům. A jak to fungovalo a co všechno se skoro dospěláci při tom slavnostním obědě o etiketě a chování díky skvělému personálu naučili!) Paní asi tak sedmdesátiletá, která nás potkala na procházce, nám na ulici řekla, že to je úžasné, jak s nimi chodíme a ukazujeme jim, co je tu hezkého a popovídala si s námi o úžasné zkratce dírou ve zdi mezi ulicemi, kterou po čtyřiceti letech zazdili zrovna, když ji chceme vyzkoušet.

    Víte, můžu mluvit jen ze své zkušenosti, ale ta mi říká: přistupujte k "puberťákům" s odporem a oni budou protivní (i my dospělí bychom byli, kdyby k nám někdo přistupoval se zjevným odporem). A nebo si vzpomeňte na své dospívání, na to, co se nám honilo hlavou a na to, co nás trápilo. Na to, co nás bavilo a dovedlo upoutat naši pozornost. Na to, jak nás těšilo, když nám někdo věřil. Je to vlastně hodně podobné, jako to, co prožíváme v dospělosti. Jen jsme už někteří otupělí a máme pocit, že kdo se bouří, je spratek. Pygmalion efekt a Golem efekt jak na dlani. Má starší kolegyně a mentorka říká, že je to složitý věk, protože musíme stanovit správnou míru volnosti a důvěry a na druhé straně oporu hranic. Nejsou ani děti, ani dospělí a plácají se v tom. Ale my se v tom plácat nemůžeme, abychom mohly být jejich pevné body. 

    Zítra se budu loučit s devítkou a kdo ví, kam je život zavede. Kdo z nás to věděl před deseti, patnácti, dvaceti či více lety...

    Tak jen, že ti dospívající vážně nejsou mimozemšťani, ale i když vám někdy připadají zvláštní, pokud jsou ve vašem bližším okruhu,  dejte si tu práci více je poznat. Obohatí to i vás.  A také vám pomůže vzpomenout si na sebe. Já mít doma sebe v sedmičce a osmičce........... No nic 😀 V nějaké obměně mě to beztak čeká. A bude to nejspíš o dost silnější, než v práci. Nebo spíš kombinované, protože chci, aby moje děti chodily do naší školy. Patrně se mám na co těšit 😀 Protože jak říká kolega, "geny nevyčůráš". 

    (Pokud mi někdo najde hrubku, což je ve článcích učitelek oblíbený sport, tak upozorňuji, že učím angličtinu, zeměpis a výtvarku. A navíc se zítra loučím s devítkou a jsem tedy pod vlivem emocí, že ... S češtinou snad splňuji celostátní průměr 😉 A pokud jsem někoho naštvala či pohoršila, tak ať si dá dobrý čaj na uklidnění a v duchu mě pošle k šípku 😉 Ale možná by mi někdo mohl poradit, jak porovnat formát článku, protože zarovnání do bloku mu vážně nesvědčí.)

    Mate nejaky osvedxeny navod na odpuzovani vos? Uz me vazne toci, dnes chytil mladsi zihadlo do nohy a pozdeji na oboci ☹ jakmile vyjdeme na zahradu, porad mam oci na stopkach a placacku v ruce, ale stejne to neuhlidam ☹