Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
blackfox
20. zář 2019
227 

Z deníku lidsko-psí mámy I. - Jak to vlastně začalo

Tak deset let zpátky jsem věřila, že budu mít jednou kupu dětí (nejmíň tři vlastní a jedno adoptovaný). Následujících pár let jsem si ale pěkně rochnila ve snaze zachraňovat nefunkční partnerské vztahy a promrhala tak svoje mládí plné sil. Během té doby mi pořád byl po boku věrný psí parťák. Chlapi odcházeli, on zůstával. 

Pak jsem před šesti lety poznala chlapa, o kterého jsem se konečně mohla opřít. Budu-li mít štěstí, budu ho moct zlobit po zbytek mýho života 🙂 V té době mě ale zrovna úplně přešly chutě na mateřství. Vytěsnila jsem je ze svého života. Krátce po poznání chlapa s velkým CH mě nečekaně opustil můj psí anděl, který mne provázel od mých šestnácti. Netrvalo dlouho a přišla mě rozveselit psí holčička stejného plemene, do které jsem se zamilovala na první pohled. Bohužel osud jí nadělil velmi těžkou srdeční vadu, kterou jsme musely zvládat mnoha léky denně a věděly jsme, že budeme mít málo společného času. Užívaly jsme si proto každý den naplno. A pak jednoho rána po cestě do práce na přechodu nás překvapila dodávka. Já stačila udělat krok zpátky, ale moje psí holčička ne. Ještě ten večer mi odešla po velkém boji za duhový most. Následovala několik dlouhých bezútěšných měsíců bez pejska, než se narodila ta pravá. Moje druhá černá psí holčička. Teď už je z ní velká pubertální psice.

Tak nějak koncem minulého roku jsem se začala vracet k myšlenkám na mateřství. Spíš z pragmatického hlediska - nijak nemládnu (a chlap taky ne, co si budeme povídat), mám stabilní práci s relativně dobrým příjmem, lepší už to nebude. A tak to ve mě pár měsíců postupně zrálo, až jsem byla přesvědčená, že těhotenství je přesně to, co potřebuju. Jak naivní jsem byla!

Po čtyřech měsících "nedávání si pozor" jsem to dopracovala ke dvěma čárkám. Roztřásly se mi ruce a byla jsem happy. Pocit štěstí mi moc dlouho nevydržel, asi tak do šestého týdne. Pak nastoupily brutální nevolnosti, slabost a vyčerpání. Trvá to už měsíc a ze mě se stává psychická troska. Mám, co jsem chtěla. Pokud vše dobře dopadne (a já věřím, že ano), bude ze mě nejen máma psí, ale i lidská 🙂 

Držím pěsti ať je brzo líp. Druhý trimestru je většinou už pohoda. A můžu se zeptat na rasu? Není to náhodou foxl?🙂

20. zář 2019

@sblanch Děkuji, doufám, že bude brzy lépe... Foxlík ne, je to belgický ovčák 😉

23. zář 2019

Začni psát komentář...

Odešli