MŮJ POROD...OČIMA MÉHO MUŽE

Předtím než se vrhnete na tento článek, doporučuji přečíst článek "Má první doba porodní aneb tři dny trápení". Manželovi jsem nechala v psaní plně volnou ruku, protože já si některé části "díky" vyčerpanosti nepamatuju. Tak hurá na to 🙂

30.10. 22:50 přijíždíme do porodnice, Klárku si přebírá porodní asistentka a já se procházím po chodbě a sem tam škvírou ve dveřích pozoruju Klárku, která buď spí nebo hodně přemýšlí nebo prostě jen hibernuje.

Do vyšetřovny vycházím na výzvu asistentky "Kde jste? Co tam děláte? Pojďte dovnitř!"

Vcházím, manželka se apaticky pousměje a já ji to vrátím lehce křečovitým úsměvem. Manželka sedí na křesle a na obnaženém pupku má gumové pásky, které drží zařízení na měření ozev. Klárka střídavě spí a sleduje papír který leze z přístroje.

Snažím se o humor, ale bavím se už jenom sám.

Klárka s hrůzou sleduje lejstro, které vyjíždí z přístroje na měření ozev a s výrazem ve tváři, který byl kombinace hrůzy a beznaděje, mi sděluje, že nějaká čára by měla být ve větších křivkách a že asi zase nic.

Porodní asistentka posílá Klárku, ať si lehne na lůžko. Já se otáčím a tichou plíživou chůzí se snažím vzdálit. "Kam to jdete? Zůstaňte tady" to byly dvě věty u kterých mě poprvé lehce zamrazilo.

Přivřel jsem jedno oko (to na které vidím) a dělal že jsem přítomný.

Sestřička Klárku prohmatala a když jsem viděl že z ní něco vyteklo, tak jsem si říkal „ty vole, no tak tohle bude ještě kurva zajímavé.“ Sestřička: "Tak manželka je otevřena na 4 cm můžete zavolat Janě (naší Dule).Ještě z povzdáli slyším: " všechno je v pořádku budete mít pěkný porod", což mě trochu uklidnilo (to jsem ještě netušil co bude následovat) a hned volám.

Jana mi sdělí, že hned vyráží. „Běžte na dvanáctku, nechte tam věci, oblečte si ten zelený mundúr a s sebou vezměte poporodní kalhotky, obyč ručník, červený ručník, vodu a přijďte na sál.

Převleču se beru obyč. ručník a zbytek zapomenu.

Tak a je to tady, no to jsem na to zvědavý.

Přicházím do sálu a pobízím Klárku abychom šli do sprchy. V kleče si udělá "pohodlí" zatímco ji sprchou ohřívám bedra. Cca po půl hodině přichází dula, kterou v tu chvíli vidím jako dar z nebes.

Udělá intimní atmosféru za pomoci mini lampiček a vytahuje další propriety pro zpříjemnění atmosféry. Navrhuje přesunout se do vany. Klárka trvá na tom abych ji v žádném případě neviděl zepředu nedej bože zespodu proto se přesouvám za ní a ručníkem ohřívám bedra. V dalších X minutách měníme X poloh...na stole na boku, na stoličce v polo dřepu, na stoličce se zavěšeným provozem, ve stoje.

Po překontrolovaní, kde se prcek nachází je radostná zpráva, že už má hlavu kousek od cíle.

31.10 1:30 Klárku uklidňuji, že už je to jenom na chvilka a že ve dvě už budeme prcka mít venku.

Unavená, apatická, vyšťavená v polospánku jenom s lehkým úsměvem pokyne a vrátí se zpět do „svého světa“.

2:00 zjišťujeme, že ten zmetek zase zalezl zpět.

Ve výrazu Klárky jsem viděl něco ve stylu "OK tak na to dneska sereme, já se jdu vyspat a zítra dopoledne to nějak doděláme", což bohužel (bohudík) nešlo.

V tu chvíli už nebyla jen unavená, apatická, vyšťavená a v polospánku, ale taky lehce zlomená a demotivovaná, což jsem věděl že je průser. Snažil jsem se jí rozptýlit a podpořit, ale pohled který na mě hodila vypadal spíš jako když beznohému nabídnete Air Maxy za super cenu.

Kolem půl třetí už já, dula i porodní asistentka víme, že to asi jen tak samo nepůjde proto porodní asistentka navrhuje píchnout oxitoxin pro podporu činnosti dělohy. Když Klárku tak vidím mám sto chutí jí to píchnout sám.

Klárka mě požádala, ať jdu pryč a já už tušil co asi bude následovat. Šel jsem proto za dveře a čekal, chodil sem a tam, sledoval blikající zářivku, přemýšlel jsem kolik se tady platí za energie, když je tu všude takové vedro a všude se svítí….

V tom rozrazí porodní asistentka dveře a s udiveným výrazem se ptá proč jsem venku. Když jí řeknu, že jsem byl manželkou vykázán oznamuje, že mám jít dovnitř, že manželka mě stejně vnímat nebude.

Před vstupem do dveří jsem myslel jenom na to že porod je jako lezení po strmém skalisku – člověk musí být klidný a hlavně, hlavně se nedívat dolů...Když jsem vešel tak jsem viděl Klárku jak leží na boku a oddychuje. Periferně jsem zahlédl „toho“ velblouda, který si nepěkně rozkopnul palec, ale to jsem v tu chvíli nevnímal. Z lůžka jsme se přesunuli do stoje a chvilku jsme nechali gravitaci, ať pracuje za Klárku.

V tom navrhne dula geniální řešení: „Běžte si Klárko na toaletu a zatlačte si“. Z psychologického hlediska bylo pro Klárku tlačení na míse daleko akceptovatelnější než kdekoliv jinde, bo ostych je ostych. Klárka se vrací do podřepu na stoličku já si sedám za ní a čelem k nám je po levé straně porodní asistentka a po pravé straně dula, obě na kolenou a hurá do finále.

„Ták Klárko už jde vidět hlavička „No, šikovná, aaa hlavička je venku…tatínku šáhněte si“, přikládám ruku a cítím chlupatý kokos deroucí se skrz malý, měkký mokrý otvor… Ještě jednou zatlačíme maminko a bude to. Klárka z posledních sil zaťala pěsti a prckova hlava vykoukla. Následovala ramena, pupek a nohy a šup prcek byl venku…

Hned po vytažení „to“ přiložili Klárce na hruď a já jen s otevřenou hubou koukal, co se teď vlastně stalo.

Tak se podívejte co vlastně máte…" Kluk…máme kluka… ".

Klárka se přesunula na lůžko s prckem v náručí a nespouštěla ho z očí… "Výborně, tak tatínek nám tady ještě přestřihne pupeční šňůru a máme hotovo"…(jestli si to tatínci chcete natrénovat tak si připravte: 1. poloprázdnou jitrnici, tupé nůžky a dvě svorky).

Vyplavením endorfinu a oxytocinu byla Klárka z nás čtyřech nejvíce fresh. Říkal jsem si, že bych chtěl taky ty drogy co jí píchli, ale následně jsem se dozvěděl, že Klárku jehla a zásah do porodu tak vystrašil, že prcka raději s vypětím všech posledních sil vytlačila sama.

"Tak, a jaké dostane prcek jméno? Tomáš? Ne, ne…Adam…tak máme Adama" (abychom mu nemuseli kupovat dárek na svátek i na Vánoce). Na lůžku následně dotlačila placentu a přišel doktor na šití.

V sále jsme strávili ještě cca 2 hod kdy jsme se kochali malým, sestřička ukazovala jak nechat malého přisát atd..

Pak se Klárka sebrala a šla na záchod, okoupat a na pokoj… jakoby jí vůbec vagínou před chvilkou nevylezl člověk.

Sestřička mi Adama hodila na hruď. Adam byl malý, šišatý a srandovní, co mě ale překvapilo, že nebyl hnusně fialový a pomačkaný, jak jsem děcka z fotek po porodu viděl, což bylo pozitivní.

Má hlavu i když jako ragbyový míč, dvě ruce, dvě nohy dohromady dvacet prstů a jeden penis (který bych už teď hodnotil jako lepší japonský průměr) = šťastný otec.

Následně jsem vzal za asistence sestřičky na vážení a hurá na pokoj za novopečenou maminkou. Tím jsem jako několikahodinový porodní sparing partner skončil a byl jsem rád, že to mám z krku i já…

Závěrem bych chtěl sdělit dvě věci.

Můj názor na to jestli by otcové měli být u porodu je jasný.Pokud to jde - jednoznačně ano. Argument, že po porodu uvidím svoji ženu jako matku, chodící inkubátor, člověka, ze kterého občas lezou další lidi je zcela mylný a má-li nějaký chlap takový pocit je to přecitlivělý sráč. Kdy jindy má být chlap oporou pro svoji ženu než u takové životní události jako je porod jeho potomka.

Po narození Adama jsem si uvědomil jednu dost zásadní věc. Ten malý člověk, který byl vytlačen z komfortní zóny teď musí každý den bojovat. Bolest, světlo, hluk, mokro, kadění, zvracení… a miliony dalších nepříjemností, které ho denně potkávají zvládá přes všechen pláč až neuvěřitelně dobře. Smutné je, že všichni jsme byli takoví bojovníci a jen málokomu to zůstalo…

Více článků a fotek na www.byclaire.cz

#porod #materstvi #otcovstvi