Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    chimneysweeper1
    11. dub 2017    Čtené 358x

    Můj císařský porod II

    Když padlo definitivní rozhodnutí, že půjdu na císaře a partner mě ujistil, že to tak prostě mělo být (viz Můj císařský porod I), začala jsem se na něj psychicky připravovat. Mít hnusnou jizvu přes celé břicho, trpět bolestmi, nemoci vstát ani z postele, podstoupit klystýr, cévkování, být hospitalizována v nemocnici...všechno tohle mě děsilo a vůbec se mi do toho nechtělo. Vzhledem k tomu, že riskovat porod koncem pánevním jsem ale nechtěla, snažila jsem se s císařem smířit a přenastavit si to v hlavě.

    Rozhodla jsem se, že můj porod bude krásný a bezbolestný, miminko bude zdravé a že  místo mě bonding provede partner. Vizualizovala jsem si, jak vše proběhne hladce a začala jsem se těšit. Ne na ten porod a věci okolo, ale na tu chvíli, kdy poprvé uvidím svoje dítě, což mi v tu chvíli přišlo ještě neskutečné a neuvěřitelné. 

    Příjem do nemocnice proběhl den před operací odpoledne, po monitoru mi píchli nějakou kanylu a zbytek slunečného odpoledne jsem trávila s partnerem v parku ve vnitrobloku nemocnice, kde jsme byli sami, povídali si a těšili se na prcka. Musím říct, že takto krásně a v klidu jsme si dlouho nepopovídali a jsem ráda, že mě to krásně naladilo do dalších chvil.

    Na pokoji nás leželo šest, z toho tři jsme čekaly na císaře. Ani jedna z nás nespala, člověk má přece jen obavy a strach. Mamka mi do porodnice volala a řekla mi důlěžitou větu: Neměj strach, nejsi v nemocnici proto, aby Ti vytáhli nádor. Jsi tam pro něco krásného, pro svoje miminko, tak to ber pozitivně.

    Já celou  noc hladila bříško a především hlavičku svého miminka, kterou jsem cítila těsně pod prsy, a povídala mu o tom, co se ráno bude dít. Líčila jsem mu, že se narodí ale nemusí se ničeho bát, protože tam bude táta a ten se o něho postará. Tohle vylíčení situace pomohlo i mně zbavit se strachu, věřím, že i prckovi.

    Ráno nás vzbudili v pět a začlo se s přípravami...poprvé v životě klystýr, poprvé cévkování, napíchnutí kapačky. Nic z toho nebylo příjemné, něco i bolelo, ale prostě jsem se hecla a vše brala s úsměvem a v klidu jsem rozdýchávala vše, co přicházelo. Vždyť se blížila ta úžasná chvíle, kdy mělo světlo světa spatřit moje miminko, můj syn!

    Když mě vezli na sál, byla jsem nahá, zmrzlá, vyjukaná...ale usmívala jsem se. Věřila jsem, že dobrá nálada se rozlije do mého těla a usnadní příchod na svět maličkému a pak také pomůže hojení těla. Píchli mi spinál a v tu chvíli přišel na sál můj partner, což mi ohromně dodalo sil a energie, hladil mě po ruce a povzbudivě na mě mrkal. Myslím, že byl stejně nervozní a natěšený jako já.

    Další povzbuzení přišlo od lékařky-operatérky, s kterou jsem se potkala na příjmu předchozí den. Uklidnila mě, že to krásně spolu zvládneme a mám se těšit na prcka. Pohladila mě po ruce a usmála se na mě. Cítila jsem, že vše bude v pořádku.

    Po píchnutí injekce jsem stále cítila nohy a hýbala s nimi. Doktoři říkali, že to chvíli potrvá. Pak mě štípli do břicha a já zasténala bolestí. Hýbala jsem stále i palci u nohou a necítila jsem vůbec žádné teplo, o kterém mluvili. Po dalších dlouhých minutách, kdy jsem vesele hýbala končetinami a každý dotyk na břiše mi způsobil bolest, jsem řekla: všechno cítím, hlavně to mě neřežte! Kdysi jsem viděla film, kde se muž uprostřed operace probral a cítil všechno, co mu dělají, celou tu bolest, ale nebyl schopen nijak dát vědět, že je při vědomí. A to jsem teda nechtěla absolvovat.

    Anesteziolog tedy zavelel - musíme vás uspat. A jak řekl, tak se během pár chvil stalo. Přišla jsem tak o možnost vidět hned po narození svoje miminko, ale brala jsem to tak, že to prostě tak mělo být a nehodlala jsem se tím stresovat.

    Probrala jsem se na dospávacím pokoji a jakmile mi hrdlo dovolilo, zeptala jsem se lékařky, zda je moje mimi v pořádku. S úsměvem mi řekla, že ano a mně spadl kámen ze srdce. Zvládli jsme to. Když mě vezli na pokoj, na chodbě čekal dojatý tatínek, který  mi hned hlásil, že má malej hrozně oteklá varlátka 🙂 Za nějakou dobu mi miláčka přinesl na pokoj a tehdy se opravdu stal ten nejúžasnější okamžik v mém životě - já poprvé viděla toho prcka, kterého jsem 9 měsíců nosila pod srdcem a pár hodin předtím jsem mu ještě hladila hlavičku v bříšku. Teď jsem mu ji mohla pohladit skutečně, po vláskách, čichnout k němu a přivinout si ho. Poprvé jsem držela svého syna a bylo to nádherné, zavalil mě nevídaný příliv dosud nepoznané lásky, která okamžitě nastartovala mateřský instinkt. Vše během pár sekund. Jakoby mi někdo píchl drogu štěstí, která zaplavila celé moje tělo. Můj syn, já a jeho táta, všichni tři spolu. Absolutní nádhera. 

    Partner mi vyprávěl, jak hned po narození prcka držel a pak víc než hodinu ho měl na nahém těle a jak si ten bonding krásně užili. Vidím na něm, že opravdu má s malým krásný vztah už od těch prvních momentů. Nemusí mi být tak líto, že jsem nebyla první, kdo si ho pochoval, příležitostí mám teď víc než dost. 🙂

    Co se týče hojení...první vstávání po císaři není žádná hitparáda, ale člověk se opravdu hecne a vstane. Za dalších pár hodin jsem už zvládla sprchu, vyčistit si zuby a dojít se vyčurat. Vstávání bolelo pár dní, ale nic nesnesitelného. Očistky byly mírné, bolesti při zavinování dělohy jen ten první den, pak už vůbec. Mám dva týdny od zákroku a jsem na váze nižší než před otěhotněním, břicho zmizelo zcela za pár dní, obleču svoje původní oblečení a funguju úplně normálně.

    Jizva pobolívá, ale mažu a masíruju, co to jen jde, beru i homeopatika na hojení. Věřím, že všechno bude v pořádku a zůstane mi malá jizva, která mi bude připomínat kudy přišel na svět můj chlapeček. Ten, který mi stojí za jakoukoli bolest.

    Když už tedy máte naplánovaného císaře, ať už z jakéhokoli důvodu, nebojte se. Není to nic hrozného a výsledek je vždy nádherný - na svět přijde vaše miminko.

    chimneysweeper1
    3. dub 2017    Čtené 284x

    Můj císařský porod I

    Otěhotněla jsem po více než roce snažení a na miminko jsme se tedy s partnerem velmi těšili. Těhotenství jsem měla krásné, ukázkové, bezproblémové. Všechny screeningy a ultrazvuky jsme radostí oplakali, zvlášť ten ve 13tt, při kterém nám oznámili, že čekáme syna. Až na několik blijících epizod v 1. trimestru a bolesti SI skloubení těsně před vánoci (špatně jsem cvičila jeden cvik na gravid józe), jsem měla opravdu ukázkových 9 měsíců. Chodila jsem do poslední chvíle do práce, denně na procházky se psem, v 5. měsíci jsme se stěhovali do nového domova, těsně před porodem jsme celý byt malovali, já uklízela, prostě byla jsem aktivní a chovala jsem se jako bych těhotná ani nebyla. Za celé těhotenství jsem přibrala ani ne 10kg. 

    Jeden mráček se nám na nebíčku přeci jen objevil a to když ve 33tt mi doktorka řekla, že prcek je v poloze příčné koncem pánevním. Ujistila mě, že se může ještě otočit. Dál jsem chodila na předporodní kurzy, prohlídky porodnic, kurzy látkování a šátkování a těšila se na přirozený porod. Tedy těšila v rámci možností, strach jsem samozřejmě měla, ale věřila jsem, že my s prckem to zvládneme.

    No a pak mi v 36tt doktorka řekla, že malej se neotočil a odkázala mě do porodnice. Tam mi nabídli obrat zevními hmaty, porod KP nebo císaře. Zvolila jsem obrat, ovšem na ten nedošlo, při další kontrole mi doktor rovnou nabídl císařský řez, pokud se nerozhodnu pro porod KP. Pro mě to byla Sofiina volba, neboť jsem nechtěla riskovat takový porod a ani jsem nechtěla mít rozřezané břicho a jizvu na doživotí. V poradně se mnou byly další maminky ve stejné situaci a v podstatě všechny jsme se nakonec rozhodli pro císaře, ten nám koneckonců doporučili i lékaři včetně primáře. Smířila jsem se tedy s touto možností, i když červík ve mně pořád hlodal. Partner mi ale tehdy řekl: celé těhotenství máš krásné, bezproblémové, drobek tě šetří, nijak nezatěžuje...dělá všechno proto, abyste se spolu měli dobře. Určitě ví, proč sedí na prdelce a nechce se otočit. Třeba ví, že by porod byl bolestivý, že by se vám oběma mohlo něco stát, a tak raději volí tento příchod na svět.

    V tu chvíli jsem si uvědomila, že má pravdu a že já a moje děťátko jsme prostě tým a jako tým to zvládneme, ať už si tu cestu na svět vybral jakoukoli.

    chimneysweeper1