Sanhaim...

... nebo jak se to vlastně píše. To je jedno, jak tomu svátku budeme říkat. Haloween, Dušičky, Svátek všech věrných zemřelých... To je jedno. 

Není to ten jeden den. Jde o označení části roku. Téhle části. Kdy každý den ukrajuje několik plných minut ze světelné části dne a potápí svět do tmy. Tmy, ticha, noci... spánku? smrti? ... a není to jedno?

Jde o tuhle část roku, kdy se otevírají brány. Kdy staré uzrálo, ale nové ještě nevzešlo. Kdy listí padá ze stromů a svět se chvatně ukládá ke spánku.

Než přijde mráz. A sežehne všechno, co neusnulo dobrovolně.

Přijde mráz, aby v jiskřivých tónech sněhu a vodních krystalků očistil svět... před dalším znovuzrozením.

Kam zas pospícháme? Zastavme se lidi. Zastavte se a chvíli v klidu odpočívejte. Radujete se z vykonané práce. Ohlédněte se za sebe a řekněte si "jo, jsem dobrá!" Protože si to zasloužíte...

A protože když to neuděláte, budete zastaveni. Nemocí, úrazem, kolapsem, depresí... Všechno to jsou jen záchranné brzdy, protože neumíte zastavit. Protože před sebou stále valíte kolo povinností, aniž byste si byť jen na chvíli sedli a ohlédli se za sebe.

Na všechny ty splněné povinnosti. Na ta kvanta práce, kterou už jste odvedli. Na to, za co si zasloužíte mít se ráda. Pochválit se. Dopřát si odměnu. A pak se zas nadechnout a pokračovat.

Počkat - byla ta odměna? Nezapomněli jste na ni?

Nezapomínejte. Mějte se rádi. Zasloužíte si to.