Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
collette
3. pro 2010

Kdy se konečně přestanu bát?

Nejsem strašpytel. Mám za sebou celou řadu nočních bojovek na dětských táborech. I když tedy tu poslední jsem podstoupila už jako vedoucí a celou jsem ji absolvovala hystericky uchechtaná. Pravda, můj smích nebyl její směšnosti adekvátní. Smála jsem se, abych neřvala strachy. Vůbec jsem nechápala, jak to ve zdraví přežily ty děti. Naštěstí to nikdo nepoznal a většina strážců stanovišť mě posílala rychle dál, abych jim nezkazila překvapení pro ty, co šli těsně zamnou. Tato příhoda sice nekoresponduje s mým prohlášením, že nejsem strašpytel, ale kdbyste slyšeli tu "motivační" historku od velmi zdatného vypravěče, určitě byste pochopili:o) Skočila jsem z 10metrové věže. Potopila jsem se na jeden nádech do jeskyně. Když jsme se s kamarádkami vracely z rajzu, doprovodila jsem všechny ostatní a domů šla sama. Jednou na mě "bafl" chlap a nakonec to byl on, kdo utíkal.

Tak proč se teď tak bojím? Není to strach příliš racionální a prošel celou řadou podob. Začalo to tehdy, když jsme se rozhodli, že bychom rádi cvrčka. Nemá cenu se příliš rozepisovat, takže to vezmu z větší části jen bodově. V otázkách a odpovědích to vypadalo to asi takhle:

1) Podaří se nám to vůbec? Ano...

2) Menses nikde, test slabě pozitivní. Je to biochemické, nebo se zahnizďuje? Zahnízdilo...

3) Co mi řekne lékař na první kontrole? Zahnízdilo se tam, kde má? Ano...

4) Co když to budu špatně zvládat a budu muset na rizikové? Nemusela jsem...

5) Jak dopadnou prvotrimestrální genetické testy? Dopadly výborně...

6) Překonáme úspěšně I. trimestr? Ano...

7) Blbé tripple testy... Doporučena konzultace na genetice... Riziko oproti výsledkům testu sníženo, ale přesto doporučeno amnio...

Tak, a co teď... Vždycky jsem si říkala, že pokud mi bude amnio doporučeno, půjdu. A pokud bude výsledek špatný, nebudeme v těhotenství pokračovat. Jenže když dojde na lámání chleba, je to všechno jiné. Už jsem nebyla tak rezolutní. Vždyť už ho cítím, jak kope. Na amnio jsem šla, i když úplně nadšená jsem tedy samozřejmě nebyla. Nejhorší zážitek mého života. Dnes bych to už s ohledem na prvotrimestrální testy neudělala. Jen ty, které to mají za sebou, vědí, co to obnáší. Nevím, jak to dělají jinde, ale na Vinohradech vás uloží na sálek a zapnou monitor UTZ, na který vidíte. Odběr provádějí dva lékaři. Jeden manipuluje se sondou UTZ, druhý píchá. Fakt, že se nad vámi dohadují, kdo to píchne, protože ani jednomu se nechce, vám na klidu moc nepřidá. V mém případě byl odběr komplikován umístěním placenty vpředu a její velikostí. Takže museli skrz ni a na dvakrát. Injekce s anestetikem moc nepomohla. Sondou UTZ zmáčknou dělohu a "naženou" mimi do jedné bubliny a z druhé odeberou vzorek. Paráda. Jen kdyby ten malý skříteček neprostrčil ručičku tím zúžením a nemával s ní kolem jehly. No, hotovo, tady vidíte srdíčko, jak bliká. Teď si tu 4 hodiny poležíte a pak půjdete domů, týden v naprostém klidu, tři týdny si dávat pozor, NIC nezvedat, ani tašku s věcmi, co máte sebou. Hlídejte si tvrdnutí dělohy, je odběrem podrážděná. Kdyby to tvrdlo moc nebo jste měla pocit, že vám odtéká plodová voda, ihned do nemocnice. A mám brát magnézko? No, to není špatný nápad... Mě to přišlo spíš jako špatný vtip, čekala bych, že mi to řeknou sami...

8) Druhý den po odběru kolem druhé mají volat s "rychlými" výsledky základních trizomií. To čekání je nekonečné. Konečně volají. Bere to manžel. Výsledky trizomií vám neřekneme, vzorek byl kontaminován matčinou krví, ale vypadá to na chlapečka. Paráda, to, co jsme vědět toužili, jsme se nedověděli, to co jsme vědět nechtěli, ano. Takže tři týdny čekání. Nejhorší to bylo zase ten den, co měli volat. Konečně. Normální karyotyp, chlapeček potvrzen. Ufff... Jsem extatická, ale ne na dlouho...

9) Ve 22. týdnu podezření na únik plodové vody. Naštěstí nepotvrzen...

10) Statisticky mají děti narozené po 24. týdnu velkou šanci na přežití. Ale pochybuju, že to nějakou maminku uklidní. Takže se všechny modlíme, ať to vydrží alespoň do toho 34... Nastupuji na mateřskou, stále 2in1, děj se vůle boží...

11) Týden před porodem malý řádí jako černá ruka, v sobotu 4 dny před termínem plánovaný monitor, ale od pátku večer po extra perném odpoledni i s kontrakcemi necítím žádné pohyby, malý nereaguje ani na šťouchance. Na monitoru naštěstí vše ok, malý chrní, asi naspává ten týden v akci... Ať už se narodí. Mám pocit, že když už ho budu mít v náručí, tak snad budu schopná udělat alespoň něco. Když je v bříšku, nevím, co se tam děje nebo neděje...

12) Těsně před půlnocí den před termínem si začínám uvědomovat, že se asi něco děje. To, co jsem celou tu dobu odsouvala jako něco, s čím stejně nic neudělám, protože malé ven prostě musí, najednou udeřilo v plné síle. Mám strach z porodu, přesněji řečeno z bolesti... Zbytečný, malý mě "trápil" jen hodinku...

Tak moc jsem se o něj pokaždé bála. A přitom moje těhotenství bylo lepší než ukázkové. Co by daly jiné maminky jen za tyhle strachy. Už je tu se mnou, už se nemusím bát, už to zvládnem, už to mám pod kontrolou...

Ach bože, v životě se nikdo nemýlil víc. A už to asi neskončí. Přála bych si, abych nebyla pracovně postižená, abych už rutinně nepřemýšlela o všech možných rizicích a nebyla tak dobrá v krizových scénářích. Abych neměla tak živou představivost. Aby zprávy nebyly plné smutných příběhů o dětech...

Mám o své dítě strach. Ne takový, abych ho držela ve skleněné krychli, ale dost velký na to, aby mě to připravilo o podstatnou část nervů a taky na to, abych si zhruba za patnáct sedmnáct let mohla vyslechnout něco jako "matko, nešil, jsem v pohodě, ne?"

Nemáte někdo zkušenosti s dlouhodobým užíváním diazepamu? Možná ho jednou budu potřebovat... Jen doufám, že neskončím s nápisem "hysterka" na zádech...

    Uuuuuplne te chapu 😉 nejsi v tom sama...

    3. pro 2010

    Po pravdě? Bát se nepřestaneš nikdy ... první kroky - snad povedou mimo nábytek ... kontakt s vrstevníky - snad přitáhne jen s boulí ... školka - případ sám za sebe ... první třída - totéž ... samostatná cesta do školy - netřeba rozebírat ... kroužky, samostatný pobyt venku a tak dál až k diskotéce a bydlení na kolejích ... pořád se je čeho bát. A pokud uslyšíš "matko, nešil, jsem v pohodě, ne?", tak je to to nejlepší, co můžeš slyšet a děsně se ti uleví. 🙂

    3. pro 2010

    @zdezli
    @neumisa To v tom manuálu taky nebylo, co?:oD

    5. pro 2010

    Úžasný styl psaní. Jsem podobně úzkostná a upřímně se děsím toho, že budu jednou u svého dítěte stejná, ne-li horší. 🙂

    6. led 2011

    Super napsaný.. A i já se přidávám do klubu 🙂

    19. led 2011

    Taky se přidávám do klubu. Pustím dítě k babi a dědovi s tím, že si odpočinu a celou noc dumám, jestli je v pořádku 🙂 A teď čekáme druhátko a je to ještě horší🙂 Ten nápis už si vyrábím🙂

    5. bře 2011