Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
collette
12. říj 2010

Trny a růže

Pročítám si tu příběhy o trnitých cestách k vytouženému uzlíčku. Občas na něco narazím třeba na Novinkách. A vždy to skončí slzičkami. Nebyla jsem taková vždy. To až poslední rok, možná dva. Určitě od té doby, co máme Kubíčka.

Když jsme se s manželem "snažili", zdálo se mi, že to jde pomalu. Když jsem neotěhotněla během tří cyklů, chtěla jsem, aby mě gynekolog poslal na vyšetření. Po půl roce jsem to vzdala a objednala nás sama do CARu. Na návštěvu už nedošlo, protože jsem dva dny po objednání zjistila, že jsem těhotná. A to bylo poprvé, kdy jsem kvůli svému synovi štěstím plakala.

Když pláču nad články, je to směs slz. Jsou to slzy štěstí, protože jsem neskutečně šťastná, že mám syna. Radosti, protože tu z něho mám neustále, i když mě kolikrát vyčerpává a dostává do kolen. Smutku, protože si vzpomínám na ty oplakané negativní testy, období, kdy se touha měnila v posedlost, a myslím, že alespoň trochu vím, jak se cítí ta, která to psala. A také pokory, protože dnes už vím, že přirozeně otěhotnět po půl roce ve věku 36 let není zase až tak běžné. A mám-li být upřímná, také hormonů.

Když píšu "alespoň trochu", je to proto, že právě ta pokora mi nedovolí napsat, že to vím "moc dobře". Nevím. Nemám za sebou léta pokusů a zklamání, ať už přirozenou cestou nebo s pomocí lékařů. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se už s podstatným bříškem kutálela chodbou u Apolináře cestou na předporodní cvičení a nevědomky prošla kolem CAR. Seděl tam pár. On na moje bříško koukal smutně a odevzdaně, ona zoufale a se slzami v očích. I když jsem neuděla nic špatného nebo záměrně, v tu chvíli jsem se cítila strašně, nejraději bych si nafackovala a nikdy už jsem tudy na cvičení nešla.

Tyto stránky jsou pro všechny snažilky, těhulky a maminky, případně (na)stávající tatínky. Ale jsou to právě ty bolestné příběhy s naštěstí velice často šťastným koncem, které nás zaujmou, sledujeme je a pamatujeme si je. A nejde jen o příběhy o dlouholetém snažení, ale také o ty, kdy těhotenství z různých důvodů nekončí ideálně. Jsou to příběhy, které nám všem, kterým se něco takového vyhnulo, připomínají (nebo by aspoň připomínat měly), jaké jsme měli štěstí.

Po přečtení takových příspěvků někdy pisatelce napíšu, ale někdy raději ani ne, protože nevím, co psát. Prázdná slova útěchy? Ať napíšu cokoliv, bolest to nezmírní a mnohdy mám spíš strach, abych naopak neublížila.

Milé dámy, vy, kterým růže zatím nabízejí jen trny, věřte mi, že vám moc fandím a i když jako pověrčivá v takovýchto situacích raději nepřeji, udělám tentokrát výjimku: přeji vám, aby růže konečně vykvetly. Vaše příběhy čtu a i když je nekomentuji, zanechávají stopu. A už se těším na ty šťastné konce, protože v ně věřím a nic jiného nepřipouštím. Protože ty si čtu ze všeho nejraději... A moc ráda je komentuji... I s přáním...

    moc krásně napsané, dokonce i slzička ukápla

    12. říj 2010

    Ahoj,moc hezky napsané,měla jsem až husí kuži při čtení.
    Také navštěvuji car a mám za sebou zatím jen neůspěch,vždy jsem si myslela,že mě dokáže pochopit jen žena ,která prochází tím samým co já,dnes vidím jak jsem se mýlila!!!Moc děkuji za tyto řádky,kéžby je četly všechny snažilky.Přeji hodně štěstí tvé rodině Eva.

    12. říj 2010

    krásně si to napsala......snažím se dlouhych 10 let, a opravdu krásně napsane

    12. říj 2010
    12. říj 2010

    Ahoj Collette, děkuji za krásný článek. Piš piš vždycky chodim na tvůj blok si něco pěkného přečíst. Co je tady je naprosto pravda. Ikdyž nevím jeslti mohu souhlasit s Evik31, oni ti co do toho vlítnou náhodou považují mimi za narostou samozřejmost (mám z osobní zkušenosti). Mimi se nám podařilo po 10 měsících a za mírné pomoci CARu (ti ostatní na nás koukali, asi jako by jsme nevěděli jak se mimi děla, když nám totak dlouho trvá).

    18. říj 2010

    i mě se tohle téma dotýká a já myslím, že většiny žen. žádná nechce být tou, která se bude měsíce, nebo nedejbože roky snažit.... žádná nechce být tou, kterou potká zmlklinka, nebo zase nedejbože samovolný potrat ještě později... :( a o to víc to prožívám, kdy už jsem "majitelkou" jednoho vysněnýho exponátu, co mi dělá každý den radost.... o to víc si uvědomuju jakej je to zázrak a štěstí....
    a tohle štěstí, bych (asi jako většina žen, matek) upřímně přála všem, které se touží stát matkami..... dlouhodobým čekankám moc držím palce!

    16. lis 2010

    Překrásně napsané. Máš dar psát a tento článek by se měl stát "povinnou" četbou všem unaveným a vyčerpaným maminkám. Také věřím na šťastné konce, protože jeden ten "konec" si právě kousek ode mně hraje. A v těch nejtěžších chvílích mi příběhy se šťasným koncem pomáhaly a za každé slůvko podpory a naděje jsem byla vděčná. Jak jsi psala o tom pocitu provinění s bříškem, tak jsem zažívala to samé. Celé těhu jsem chodila do CARu a všech snažilek mi bylo a je moc líto. Kolikrát jsem se chtěla zastavit a říct, že ani my jsem neměnili k Tadeášekovi nejjednodušší a nejkratší cestu, a že se určitě dočkají.

    30. pro 2010