Pročítám si tu příběhy o trnitých cestách k vytouženému uzlíčku. Občas na něco narazím třeba na Novinkách. A vždy to skončí slzičkami. Nebyla jsem taková vždy. To až poslední rok, možná dva. Určitě od té doby, co máme Kubíčka.
Když jsme se s manželem "snažili", zdálo se mi, že to jde pomalu. Když jsem neotěhotněla během tří cyklů, chtěla jsem, aby mě gynekolog poslal na vyšetření. Po půl roce jsem to vzdala a objednala nás sama do CARu. Na návštěvu už nedošlo, protože jsem dva dny po objednání zjistila, že jsem těhotná. A to bylo poprvé, kdy jsem kvůli svému synovi štěstím plakala.
Když pláču nad články, je to směs slz. Jsou to slzy štěstí, protože jsem neskutečně šťastná, že mám syna. Radosti, protože tu z něho mám neustále, i když mě kolikrát vyčerpává a dostává do kolen. Smutku, protože si vzpomínám na ty oplakané negativní testy, období, kdy se touha měnila v posedlost, a myslím, že alespoň trochu vím, jak se cítí ta, která to psala. A také pokory, protože dnes už vím, že přirozeně otěhotnět po půl roce ve věku 36 let není zase až tak běžné. A mám-li být upřímná, také hormonů.
Když píšu "alespoň trochu", je to proto, že právě ta pokora mi nedovolí napsat, že to vím "moc dobře". Nevím. Nemám za sebou léta pokusů a zklamání, ať už přirozenou cestou nebo s pomocí lékařů. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se už s podstatným bříškem kutálela chodbou u Apolináře cestou na předporodní cvičení a nevědomky prošla kolem CAR. Seděl tam pár. On na moje bříško koukal smutně a odevzdaně, ona zoufale a se slzami v očích. I když jsem neuděla nic špatného nebo záměrně, v tu chvíli jsem se cítila strašně, nejraději bych si nafackovala a nikdy už jsem tudy na cvičení nešla.
Tyto stránky jsou pro všechny snažilky, těhulky a maminky, případně (na)stávající tatínky. Ale jsou to právě ty bolestné příběhy s naštěstí velice často šťastným koncem, které nás zaujmou, sledujeme je a pamatujeme si je. A nejde jen o příběhy o dlouholetém snažení, ale také o ty, kdy těhotenství z různých důvodů nekončí ideálně. Jsou to příběhy, které nám všem, kterým se něco takového vyhnulo, připomínají (nebo by aspoň připomínat měly), jaké jsme měli štěstí.
Po přečtení takových příspěvků někdy pisatelce napíšu, ale někdy raději ani ne, protože nevím, co psát. Prázdná slova útěchy? Ať napíšu cokoliv, bolest to nezmírní a mnohdy mám spíš strach, abych naopak neublížila.
Milé dámy, vy, kterým růže zatím nabízejí jen trny, věřte mi, že vám moc fandím a i když jako pověrčivá v takovýchto situacích raději nepřeji, udělám tentokrát výjimku: přeji vám, aby růže konečně vykvetly. Vaše příběhy čtu a i když je nekomentuji, zanechávají stopu. A už se těším na ty šťastné konce, protože v ně věřím a nic jiného nepřipouštím. Protože ty si čtu ze všeho nejraději... A moc ráda je komentuji... I s přáním...
moc krásně napsané, dokonce i slzička ukápla