Démoni minulosti a cesta ke zdravějšímu JÁ

https://www.facebook.com/DenikMamy/

https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Už odmalička jsem nebyla žádné tintítko, přála jsem si být jako ty subtilní spolužačky, které prostě každý chtěl zachraňovat. Nebyla jsem přímo obézní, ale do ideální postavy jsem také měla daleko asi jako do královny Kleopatry.

A pak přišly 15-ctiny a já se rozhodla hubnout a samozřejmě úplně špatně asi jako většina dívek mého věku a začala jsem hladovět. Dny hladu se střídaly se dny přejídáním, kdy jsem se proklínala s plným žaludkem. Schovávala jsem si jídlo a vyhazovala ho do koše. Ve tři ráno jsem dělala sedy lehy a každé vykouknutí žeber mě těšilo a motivovalo.

Já jsem se nakonec dokázala ze svého stínu vymanit a probudit se do reality a s tímto šílenstvím skoncovat, ale mnoho dívek takové štěstí ani odhodlání nemá. A i já musím uznat, že byť jsem se z toho dostala, mělo to na mě vliv na zbytek života. Dodneška mi nedělá problém představit si, že bych nejedla a pořád se musím upomínat a jídlo si chystat. Děsí mě, jak rychlá a krátká je cesta do toho bludného kruhu zpět.

Každé z mých pěti těhotenství na mě zanechalo stopu a protože jsem neměla motivaci se sebou něco dělat, i pár kil navíc. Při prvním těhotenství jsem vážila 74 kg, na konci posledního děsivých 94 kg.

Nepovažuji silnější ženy za nic děsivého, děsivé mi přijde jen to, jak se s tím smířily a i když jsou nešťastné, nenacházejí v sobě sílu s tím něco udělat.

Nejhorší totiž je, když se smíříte s tím jak vypadáte a vzdáte to.

Ale nemyslete si, i já jsem taková byla. Roky jsem se utěšovala, že velikost 44 není tak hrozná, ale uvnitř  jsem věděla , že je to nejen hrozné, je to přímo šílené.

My mámy to máme někdy těžké, snažíme se dělat pro všechny jen to nejlepší, vybíráme dobré a zdravé potraviny pro naše děti a pak se samy odbýváme salátem a rohlíkem. Nemáme bohužel moc nafouknout den, který kdyby měl místo 24 hodin dvojnásob, možná by ani to nestačilo.

Být mámou není snadné a ani by nemělo být. Vychováváme a tvoříme přece dalšího člověka, bytost, která by měla být silná, sebevědomá a hrdá na sebe sama.

Dlouho jsem si říkala, že všichni ostatní mají přednost, že plná pračka prádla, uklizení nádobí, to vše je důležitější, než si sednout a najíst se. Odpočinout si, přečíst si knížku, vychutnat dobré jídlo u hezkého filmu. Měla jsem výčitky, když jsem na to jen pomyslela. Jenže pak se stalo to co se děje všem mámám na světě, neměla jsem radost z ničeho, protože jsem si nemohla nic vychutnat. A děti jsou náročné, vyžadují hodně trpělivosti a vedení, pokud jsou malé a pokud jsou větší, zase musíte mít sílu s nimi diskutovat a tvarovat je tak, aby neměly pocit kontroly.

A ani u mě to nedopadlo nejlépe. Celodenní hladovění jsem pak doháněla večer a dělala si různá masa s hranolky a  omáčkami a i když jsem za celý den snědla jen dvě nebo tři jídla, moje tělo stávkovalo a váha jen rostla.

Každý den jsem byla unavená, i když nebylo z čeho. Ráno bez snídaně, k obědu chleba se sýrem, odpoledne už přišly chutě a tak muffin nebo koláček a k tomu káva, abych vydržela mít oči otevřené. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že tím, jak budu jíst málo, zhubnu.

Dlouho, opravdu velmi dlouho mi trvalo uvědomit si, že pokud budu jíst takhle málo, nikdy nejen nezhubnu, ale ani nebudu zdravá.

Začala jsem pomalu měnit své stravovací návyky, zaměřila se na čtení etiket, studování zdravých potravin. . A váha samozřejmě klesla, řekla bych dneska, že i poměrně rychle na to, že jsem cvičila obden na rotopedu jen 23 minut. A za čtyři měsíce jsem se dostala na 82 kg. Velikost ze XXL na L mi stačila, cítila jsem se dobře a usnula na vavřínech. Pak přišly Vánoce a já si rozhodně nic neupírala a přestože váha po Vánocích ukázala "jen 83 kg", nebyla jsem spokojená hlavně s tím co jsem viděla v zrcadle.

Jenže tentokrát se z radosti stala obsese . Vyzkoušela jsem kde co od Ječmene přes aktivní uhlí až po spalovače tuku. Proteiny, dietní nápoje, tyčinky a hlavně vážení, pečlivé, každodenní počítání každého sousta a nad každým olíznutím lžičky po dcerce jsem přemýšlela, o kolik mi to navýší kalorický příjem.

Každý list salátu jsem vážila a pečlivě odměřovala plátky šunky. Vydržela jsem přesně půl roku než mi došlo, že jestli se nezastavím, můj stihomam se začne ubírat zase tím zlým směrem jako před lety.

5x týdně jsem cvičila a měřila tepovou frekvenci a bohužel to nemělo ten účinek jaký jsem očekávala. Moje tělo se rozhodlo stávkovat a moje váha se zastavila na 75-ti kg a šla nahoru a dolů o kilo maximálně. Nerozuměla jsem tomu, proč nehubnu, když cvičím a zdravě jím.

A tak jsem se na chvíli od všeho osvobodila. Přestala jsem si vážit každý gram celozrnného chleba, přestala jsem si odměřovat rýži a začala jsem si vychutnávat jídlo. Zdravé jídlo plné vitamínů. A taky jsem se přestala nutit do dvou svačin, protože byť chápu že je to možná dobré pro udržení metabolismu, myslím si a věřím tomu, že každý jsme individualita a všechno bychom si měli umět přizpůsobit sobě samým na míru, tak aby nám to vyhovovalo a přinášelo potěšení.

A co se stalo? Přišla obrovská úleva. Moje tělo mi za to poděkovalo a já jsem přišla o pět kilo ani nevím jak. Velikost oblečení mám S nebo 36/38.

Sama sobě jsem si tak dokázala, že zhubnout a změnit se může každý, stačí jen chtít.

Dnes už vím, že musím být pro svou rodinu zdravá

Nikdy nebudu fitness nadšenec, nevidím smysl v denním hodinovém trávení času v posilovně, budování svalů za pomoci proteinů, ale chápu, že někomu to radost přináší a je to smysl jeho života. Já jsem si zvolila jinou cestu. Pro někoho určitě pomalou, ale pro mě spokojenou.

Není to o čísle na váze, ani o velikosti. Ano jsem ráda, že si mohu koupit pěkné oblečení, ukázat trochu nohy a nestydět se za bříško, ale konečné číslo není už důležité. Důležité je jen to, jak se cítíme ve vlastním těle, jak se nám v něm žije každý den a jaký z toho máme pocit.

Někdo je spokojený i deseti kily navíc, někdo druhý už ne. Každý jsme jiný, musíme naslouchat hlavně sami sobě a také být trochu realisti a nesrovnávat se profesionálními fitness trenéry, jejíž kariéra je právě cvičení.

Cvičím kdy mám chuť a těším se na to, až si obuju boty, zapnu notebook s písničkami a skočím na pás. Baví mě posilování s činkami, bavím mě zkoušet různá jídla, už se nebojím si dát jednou za čas gyros nebo křupky pořádně arašídové. Už si nevážím žervé ani papriku, protože vím, že porce můj problém nejsou. Prostě si dám trochu na celozrnný chléb a když toho nesním tuny, nic se nestane pokud je to o 2g více, než by mělo být. Ještě nejsem tam, kde by jsem chtěla být, můj cíl je a vždy bude 65 kg, ale už to nehrotím. Pokud svého cíle dosáhnu za rok nebo za půl roku, nezáleží na tom, protože budu šťastná a spokojená, stejně jako jsem teď.

Dvě svačiny denně mi nevyhovují, možná i proto jsem přestala hubnout. Roky jsem hladověla a jedla málo, moje tělo nebylo zvyklé najednou tolik kalorií přijímat a vypořádat se s nimi. Bohužel minulost už nezměním, ale budoucnost, tu ano. A ve své budoucnosti chci, aby mé racionální a zdravější já, bylo spokojené, protože jen tehdy jsem spokojená já, jako celek a můžu svou radost ze sebe sama přenášet na své děti.

Dnes už vím, že když si jdu zacvičit nebo nakoupit, nedělám nic špatného, že mé děti doma nepláčou, nesedí u okna a nevyhlíží mě. Že to beze mě přežijí a já si mohu vydechnout a načerpat novou energii, kterou jim pak s láskou věnuji.

My mámy musíme někdy myslet také jen na sebe už proto, abychom mohly myslet na své děti.