Hezký čtvrtek 🙂
Díky pracovní náročnosti mé mámy a také proto, že jsme spolu zůstaly velmi brzy samy, jsem byla vychovávána k co největší samostatnosti.
Bylo naprosto běžné, že jsem jako osmiletá vstávala ráno sama, snědla nachystanou snídani a do školy, vzdálené cca 300 metrů mezi paneláky, došla také sama. Máma v té době spala po noční.
Když mě o něco poprosila, vždycky se na mě mohla spolehnout, že to udělám. Od běžných věcí jako úklid až po to, že někde v určitou hodinu budu a počkám na ní.
Každý byť sebemenší prohřešek se u nás trestal velmi tvrdě.
To je asi to jediné, proč při těch všech vzpomínkách, mám na tváři trpký úsměv.
Věděla jsem, že takto vychovávat své dcery nechci. Nechci pro ně být diktátorem vzbuzující strach, ale někým, kdo má sice pevná pravidla a hranice, ale zároveň je laskavý.
Můj muž často říká, že jsem příliš měkká a má pravdu. Stopy dětství ve mě zůstanou navždy.
Jestli ale za něco jsem své mámě vděčná tak za to, že mě naučila být samostatná a poradit si ve všech situacích, které mě můžou potkat.
To samé se snažím předat našim dcerám a naučit je, že i když nevědí, kdy například jede další autobus, který jim ujel, musí vědět jak to zjistit, kde se zeptat a co dělat.
Snažím se, aby byly samostatné a proto je možná často vystavuji situacím, kdy nevědí, co dělat a učí se, jak je zvládat.
V očích některých úzkostných rodičů jsem tak za krkavčí matku.
Je to zejména proto, že od první třídy trvám na tom, že si věci do školy s mou lehkou pomocí ze začátku, chystají kompletně samy. Pokud něco zapomenou, stát se to může. Pokud je to opakovaně, musí nést své následky také samy. Abych to upřesnila, týká se to například láhve s pitím, kterou si nevezmou, přestože jsem je 3x upozornila, ne úkolu do školy samozřejmě.
Protože bydlíme na přímé lince mhd a zastávku máme přímo před domem, na dcery vidím, když na ní jdou i když z ní odjíždí a na tu samou se vrací odpoledne ze školy(opět nastupují kousek od školy a jedou přímo domů cca 7 minut), od minulého týdne spolu sedmiletá a devítiletá jezdí samy do školy a od tohoto týdne i ze školy. Obě dostaly mobilní telefon, abychom byly ve spojení a starší i hodinky. Nemají s tím větší potíže a až na malé drobnosti, které jsou pouze po ránu, kdy jsou rozespalé, vše zvládají.
I doma, pokud mají nějakou domácí práci, chci, aby všechno vyřešily samy. I když udělají chybu, příště už budou vědět, co dělat jinak. Mluvíme tu o věšení prádla, zametání a utírání prachu. Ne o krájení nožem.
Když jsem toto zmínila mezi rodiči ve škole, většina nechápavě kroutila hlavou. Byli to hlavně rodiče s jedním nebo dvěma dětmi, které se zřejmě chystají kontrolovat své děti i jejich aktovky až do 18-ti let.
Ostatní rodiče chápavě pokývaly hlavou, mám přeci dětí hodně tak je jasné, že to nejde jinak.
Nemělo cenu jim tuto myšlenku vyvracet a tvrdit jim, že i kdybych měla děti jen dvě, vedla bych je ke stejné samostatnosti a nic by se nezměnilo.
Počet děti u nás nemění na postoji k výchově a hodnotám, které chceme, aby naše dcery měly jednou samy, vůbec nic.
Pro většinu sice budeme stále rodiče, kteří mají více dětí, než zvládnou, pro některé jak doufám zase naopak těmi, kteří vedou děti k tomu, aby samy myslely, jednaly a chovaly se jako plnohodnotné bytosti. Se všemi výhodami i následky.
Vychovat děti, aby z nich byly jednou hrdé a samostatné bytosti, které si bez nás poradí, je na mateřství to nejtěžší a zároveň nejdůležitější.
Jak jste na tom Vy se samostatností dětí? 😉
S Láskou,

Monika 💖

Pojďte za mnou i na blog:
http://zaslouzilamama.blogspot.cz/