Hezký čtvrtek 🙂
Díky pracovní náročnosti mé mámy a také proto, že jsme spolu zůstaly velmi brzy samy, jsem byla vychovávána k co největší samostatnosti.
Bylo naprosto běžné, že jsem jako osmiletá vstávala ráno sama, snědla nachystanou snídani a do školy, vzdálené cca 300 metrů mezi paneláky, došla také sama. Máma v té době spala po noční.
Když mě o něco poprosila, vždycky se na mě mohla spolehnout, že to udělám. Od běžných věcí jako úklid až po to, že někde v určitou hodinu budu a počkám na ní.
Každý byť sebemenší prohřešek se u nás trestal velmi tvrdě.
To je asi to jediné, proč při těch všech vzpomínkách, mám na tváři trpký úsměv.
Věděla jsem, že takto vychovávat své dcery nechci. Nechci pro ně být diktátorem vzbuzující strach, ale někým, kdo má sice pevná pravidla a hranice, ale zároveň je laskavý.
Můj muž často říká, že jsem příliš měkká a má pravdu. Stopy dětství ve mě zůstanou navždy.
Jestli ale za něco jsem své mámě vděčná tak za to, že mě naučila být samostatná a poradit si ve všech situacích, které mě můžou potkat.
To samé se snažím předat našim dcerám a naučit je, že i když nevědí, kdy například jede další autobus, který jim ujel, musí vědět jak to zjistit, kde se zeptat a co dělat.
Snažím se, aby byly samostatné a proto je možná často vystavuji situacím, kdy nevědí, co dělat a učí se, jak je zvládat.
V očích některých úzkostných rodičů jsem tak za krkavčí matku.
Je to zejména proto, že od první třídy trvám na tom, že si věci do školy s mou lehkou pomocí ze začátku, chystají kompletně samy. Pokud něco zapomenou, stát se to může. Pokud je to opakovaně, musí nést své následky také samy. Abych to upřesnila, týká se to například láhve s pitím, kterou si nevezmou, přestože jsem je 3x upozornila, ne úkolu do školy samozřejmě.
Protože bydlíme na přímé lince mhd a zastávku máme přímo před domem, na dcery vidím, když na ní jdou i když z ní odjíždí a na tu samou se vrací odpoledne ze školy(opět nastupují kousek od školy a jedou přímo domů cca 7 minut), od minulého týdne spolu sedmiletá a devítiletá jezdí samy do školy a od tohoto týdne i ze školy. Obě dostaly mobilní telefon, abychom byly ve spojení a starší i hodinky. Nemají s tím větší potíže a až na malé drobnosti, které jsou pouze po ránu, kdy jsou rozespalé, vše zvládají.
I doma, pokud mají nějakou domácí práci, chci, aby všechno vyřešily samy. I když udělají chybu, příště už budou vědět, co dělat jinak. Mluvíme tu o věšení prádla, zametání a utírání prachu. Ne o krájení nožem.
Když jsem toto zmínila mezi rodiči ve škole, většina nechápavě kroutila hlavou. Byli to hlavně rodiče s jedním nebo dvěma dětmi, které se zřejmě chystají kontrolovat své děti i jejich aktovky až do 18-ti let.
Ostatní rodiče chápavě pokývaly hlavou, mám přeci dětí hodně tak je jasné, že to nejde jinak.
Nemělo cenu jim tuto myšlenku vyvracet a tvrdit jim, že i kdybych měla děti jen dvě, vedla bych je ke stejné samostatnosti a nic by se nezměnilo.
Počet děti u nás nemění na postoji k výchově a hodnotám, které chceme, aby naše dcery měly jednou samy, vůbec nic.
Pro většinu sice budeme stále rodiče, kteří mají více dětí, než zvládnou, pro některé jak doufám zase naopak těmi, kteří vedou děti k tomu, aby samy myslely, jednaly a chovaly se jako plnohodnotné bytosti. Se všemi výhodami i následky.
Vychovat děti, aby z nich byly jednou hrdé a samostatné bytosti, které si bez nás poradí, je na mateřství to nejtěžší a zároveň nejdůležitější.
Jak jste na tom Vy se samostatností dětí? 😉
S Láskou,
Monika 💖
Pojďte za mnou i na blog:
http://zaslouzilamama.blogspot.cz/
souhlasím s vámi! Mrkla jsem k Vám na blok a super 🙂 našla jsem se tam taky.
Pěkne napsané....ale v mých očích je to běžné. Tak to je a má být. Jako malá jsem chodila od první třídy do školy i ze školy sama, někdy jsem cestou vodila nebo vyzvedavala bráchu že školky. Dělala jsem si snídani, sem tam svacinu.... své dcery vědu k samostatnosti, zodpovědnosti... starší dcera ve 3,5letech funguje jako samostatná jednotka...vstane, vyndá si ze skříně oblečení, obleče se, vyčistí si zuby a v klidu si jde i pripravit snídani. Nůž ji v klidu dam....často spolu vaříme a krájení zeleniny např.do bramboracky už je záležitost jen její...
Ve školce se liší...hodně se liší...je jedna z mála co se sama komplet oblece, bájí se bez pomoci paní učitelky a aniž by honila část oběda po okolí... stříhá suverénně cokoli vystřihovánky ji vyloženě baví....nůžky měla k dispozici od roka, to samozřejmě za me asistence.
Připadá mi dnešní svět zvrácený...divný....děti jsou lide a ne porcelánové panenky...
Je smutné že nekterym zůstává oslovení dítě tak dlouho, až se to stává diagnózou. Jsou to lidé, kterým stačí pomoc, ve smyslu ukázat a překvapí.
S bráchou jsme byli vychováváni také k samostatnosti. Sama ven s bráchou jsem chodila od 4 let. Když jsme byli nemocní, tak s námi nikdo nezůstával doma. Jídlo jsem si ohřívala sama už od první třídy, tašku jsem si taky připravovala sama už v první třídě a mamka mi ji jen zkontrolovala. Od druhé třídy už to nedělala. O prázdninách jsme byli přes týden u babičky na vesnici a o víkendu doma. Vždy jsme lítali celé dny venku bez dozoru a domů chodili jen na jídlo. Nic se nám nestalo (maximálně zlomená ruka či malíček po pádu z prolézačky apod., ale to by neuhlídala ani kdyby byla s námi na hřišti). Jednou jsem se nudila (myslím, že mi bylo 7 let) a rozhodla se jezdit bez lístku po celém Ústí, dokonce i do okrajových částí. A vždy jsem věděla, čím a kdy se vrátit domů. Rodiče museli oba chodit pořád do práce, aby nám mohli udělat aspoň krásné prázdniny, když jsme bydleli v garsonce. Moc peněz na zbit nebylo. A podotýkám, že jsem trpěla poúrazovou epilepsii. Nikdo se ke mě nechoval jako k největší chudince, co je nemocná. Prostě jsem si užívala dětství plnými doušky. Když už jsem byla bez záchvatů, tak jsem směla chodit ven i bez bráchy (beztak venku jsme se vždy rozdělili). Svého syna budu vždy vychovávat k samostatnosti. I když jeho táta by ho nejraději doprovázel do školy i na střední 🙂
Super článek,já tobě a mám tobě podobným moc fandim.sama bych to tak chtěla,ale z nějakého důvodu mi to prostě nejde.a předem se omlouvám za roman,ale už to musím někde ventilovat.ja sama měla tvrdou výchovu,k tomu ještě velice špatný vztah s mamkou.Nicméně teď v dospělosti narážím na pár problémů,jedním z nich je právě ta nesamostatnost.tak moc chci mít věci dokonale,aby byli spravne,že někdy všecko podělal a nevím,co s tím a pak se opět uchyluju pro radu k tátovi.coz mě štve.neumim věci řešit sama a čím víc se snažím,tak vidím ten proces,zavděčit se rodičům.druha věc,ta tvrdá výchova a vztah k mamce,já tohle dělat nechci,ale nevím,jak jinak.a tak se v tom mlatim jak nudle v bandě,jsem příliš hodná a pečující a řešící (už mě na to upozorňují cizí lidi),pak mi ujedou nervy a já na děti kricim.pry jsem pro děti nečitelná a jim se vyplatí zlobit a křičet,protože nakonec vždy přijde to pochováni a utěšení od maminky.a já jsem z toho nešťastná,nebaví mě to,protože to neumím a neumím to ani změnit,i když chci...Chtěla bych to umět jako vy...
Já také souhlasím. Já tedy měla pěkné dětství,ale z některých věcí jsem vyděšená do dnes (ježdění vlakem) protože mě mamka nenaučila samostatnosti. To pro svou nyní dvouletou dceru nechci,chci aby byla sebevědomá a uměla si poradit. Takže za mě palec nahoru,i s tou laskavou výchovou samozřejmě 🙂 🙂 🙂
@missinka87 děkuji moc ❤️
Ostatním napíší individuálně😉
Mám zatím jen jednu malou cácorku, v létě jí budou dva roky, ale už teď chci, aby byla samostatná, ne kvůli tomu,že se mi to nechce dělat, jak mi řekla tchýně, ale protože ve školce a pak dál, jako když to najde, nepraktičtí lidé to mají v životě těžké, nemusí všechno umět, ale nesmí se bát nic zkusit, nemusí všechno vědět, ale musí znát, kde si to najít...teď je schopná se svléct, umýt se mýdlem-jak ruce, tak tělo, samozřejmě pomáhám, uklízí si oblečení do šatny, uklízí hračky-pomáhám, teď se učí krájet měkké jídlo příborovým nožem, po jídle vezme plenu a utře po sobě stůl, všechny domácí práce děláme spolu, má své koště maličké, venku chodí za ruku, na hřišti jí nechám zkoušet a zkoumat...nepíšu to, abych se vytahovala,ale proto,že mi přijde,že hodně rodičů má strach nechat dítě zkusit něco nového nebo víc riskantního...