Krásné, pondělní ráno,

Možná se to někomu může zdát "nemoderní nebo zastaralé", ale já věřím, že prostá přítomnost a to, když tu pro naše dcery jsem, je více, než nový iphone nebo kabelka od nějaké luxusní značky.
Věřím, že štěstí se v těch věcech neschovává vlastně proto, že jsem to zažila.
Zrovna teď, když píšu tenhle příspěvek, sedím v našem domě, který má pozemek přes 7 000 m čtvr., před domem nám parkují tři auta a chystám se zaplatit tábor pro všechny naše holky. V domě máme krb, dvě lednice, na terase ručně vyrobený zahradní nábytek.

Posledních pár let jsme jezdili výhradně do luxusních resortů a byli obklopeni lidmi ověšenými zlatem a drahými kabelkami. A uprostřed toho všeho, jsem si uvědomila, že se cítím pod hrozným tlakem. Mojí oblíbení blogeři a jejich neustálé příspěvky s novými "hauly", slevovými kupóny a trendy, které bych měla následovat, mě dostaly do víru depresí a úzkosti. Úzkosti z toho, že to nestíhám. Že nezvládám sledovat, co je in a co bych měla koupit, že než se rozhoupu, všechno oblečení a kosmetika je pryč a já jsem vlastně hrozný člověk, protože to nemám. Protože nemám to, co miliony lidí kolem mě.
A pak přišel šok.

Návštěva lékaře a týden, kdy jsem čekala, jestli se potvrdí nádor na játrech. Týden, který jsem strávila v bublině a měla jsem pocit, že jsem úplně mimo svět a požadavky, které se na mě jako na mámu, každý den hrnou.
A zjistila jsem, že je mi hrozně dobře, když tohle nemusím řešit. Když nemusím běžet do obchodu nakoupit zimní boty jenom proto, že je teď nějaká akce. Že nemusím shánět stejná, vánoční pyžama, abychom si užili Vánoce. Že nemusím mít dům plný dekorací, barevných řetězů a skříň plnou oversized kalhot a svetrů, které stejně nenosím.

A jak se naštěstí diagnóza nepotvrdila, potvrdilo se mi něco jiného.
Že štěstí je pro každého něco jiného a že lidí, maminek, které si stýskají, že nemají napečeno dvacet druhů, nakoupené všechny dárky a naklizený celý dům, je mi vlastně líto proto, že taková jsem byla taky. Taky jsem chtěla mít všechno načančané, nakoupené, to-do listy se mi hromadily na stole se seznamem dárků, které všichni chtějí a bez kterých nebudeme spokojení.
A když jsem tak stála u dveří ordinace své lékařky s diagnózou úzkosti, pochopila jsem. že za to, mi nic z toho nestojí.
Za moje štěstí a štěstí mojí rodiny, mi nestojí sledovat neustále, co je trendy a
protože se "to tak teď dělá".

Jsem si jistá, že můj styl života je pro někoho nudný, divný a nebo naprosto šílený. Protože dnešní doba nabádá ženy k tomu, aby byly všechno. Mámy, podnikatelky, manželky, milenky, uklízečky, kuchařky a aby držely dobu s muži a jejich platy.
Jenže už zapomíná, že jsou období v životě, kdy chtít tohle všechno, je prostě nemožné.
Pokud jste maminka na mateřské, nemůžete chtít vydělávat stejně peněz, jako před ní bez pocitu, že je toho na Vás hodně.

Já jsem doma, v domácnosti, řekněme. Pomáhám muži ve firmě a starám se o domácnost. Přesto nemám pocit, že jsem nějaká puťka nebo podřízená svému manželovi. A je to on, kdo mi neustále děkuje a chce, aby odpočívala, protože toho někdy mám hodně. My všechny toho máme hodně, ale často chceme po sobě ještě víc.

Starat se do domácnost a rodinu ve chvíli, kdy druhý partner rodinu zaopatřuje není přeci nic zahanbujícího. Je to Vaše role ve chvíli, kdy to tak život nastavil.
Může to být pro druhé nepředstavitelné, ale je to vaše věci a věc vašeho muže.

Chci Vás tu vlastně podpořit a říct Vám, že se nemáte za co stydět, nejste špatné mámy, nejste líné ani neschopné. Abyste si užily chvíle, kdy jste se svými dětmi, kdy s nimi pečete cukroví a nebo se smějete jako my, u nějaké, vánoční komedie.
Protože takové chvíle, jsou cennější, než hromada dárků pod stromečkem.

S láskou,

Monika