Krásný večer všem 🙂

vím, že tu teď možná zase rozvířím nechtěnou diskuzi, ale stejně to zkusím.
Je tu nebo jsou tu, mezi Vámi mámy, které jsou prostě doma? Nechodí do práce, i když děti chodí do školy, pracují třeba z domu, ale mají na starosti veškerou logistiku domácnosti?

Já mám prostě pocit, že být doma, ač pracuji, je snad sprosté slovo. Už jsem to přestala i zmiňovat, protože mám pocit, že se na mě každý pak dívá..no řekněme to narovinu, jako na nějakou husičku, která doma vaří, peče, šije a uklízí.
Přitom to není pravda. Jistě, s pěti holkama práce doma je, navíc teď jsou všechny týden nemocné, takže trochu blázinec. Do toho je muž pracovně už dva týdny v L.A.
Ale já se jako "nějaká pipina" (omlouvám se) fakt necítím. Nesedím celý den a neháčkuji ubrus a i kdybych, je to přeci moje věc. Mám doma myčku, sušičku, robotický vysavač, normálně používáme elektřinu a na obličej si nedávám lopuch místo krému 😀
Chápu, že to není standard, ale každý žijeme přeci jinak a možná i jinak, než by nás kdy napadlo. Jestli jsem v pubertě věděla, že budu v domácnosti s mužem, který je kariérně úspěšný? Ne, chtěla jsem objevovat svět a tohle by mě nenapadlo.

Ani nevím proč to píšu, snad jen proto, že mě mrzí, jak se k nám někdy společnost staví. Služky, chůvy a uklízečky jsou běžná, ceněná povolání, ale být všechno dohromady je v tomto hypermoderním světě, kde lidé neustále čučí do telefonů, něco mimo. Přitom jít s někým na kávu a fotit se u toho na instagram je prý normální 😀
Tak možná jsem divná jen já.

Přeji všem krásný večer 🙂