Někdy jen tak sedím a říkám si, co se mnou bude, až všechny naše holky vyletí z hnízda? Myslím, že to napadne občas nás všechny. A to jsem nikdy nepatřila mezi maminky, které opravdu žijí jen dětmi a pro ně. Vždycky jsem pracovala, měla svoje koníčky a snažila se být sama sebou. Méně či více úspěšně.
Přesto je moje identita "mámy" ve mě tak silně spjata. Vím, že se to nezmění, budu pořád máma, pořád je budu chtít chránit, ať jim je deset nebo bude čtyřicet. Ale dneska tady sedím a plánujeme stěhování. Za necelé čtyři roky. A v tu chvíli bude naší nejstarší 21, další 19 a prostřední 18. Teď mi to přijde úplně nereálné, že budou opravdu takhle velké a že nebudou každý den doma. Ty dvě starší určitě.

Že už je neuvidím každý den. Při večeři. Nebudeme si dávat dobrou noc. Je mi z toho smutno. A tak tíživě, na srdci.
Vždycky jsem se těšila, až budou velké, až půjdeme na kafíčko, popovídat si a já uvidím, jak rostou v mladé a snad úspěšné ženy. Ale že to přijde tak brzy a že se s tím budu tak těžko vyrovnávat, s tím jsem tedy nepočítala nikdy.

Už teď když kolikrát jedeme někam na výlet a jedna z nich chce jít ven s kamarády, je mi to líto. Jsem za ni ráda, to ano a moc, ale zároveň si občas postesknu po dobách, kdy bylo v autě pět dětských sedaček a pět malých holčiček.❤