Někdy jen tak sedím a říkám si, co se mnou bude, až všechny naše holky vyletí z hnízda? Myslím, že to napadne občas nás všechny. A to jsem nikdy nepatřila mezi maminky, které opravdu žijí jen dětmi a pro ně. Vždycky jsem pracovala, měla svoje koníčky a snažila se být sama sebou. Méně či více úspěšně.
Přesto je moje identita "mámy" ve mě tak silně spjata. Vím, že se to nezmění, budu pořád máma, pořád je budu chtít chránit, ať jim je deset nebo bude čtyřicet. Ale dneska tady sedím a plánujeme stěhování. Za necelé čtyři roky. A v tu chvíli bude naší nejstarší 21, další 19 a prostřední 18. Teď mi to přijde úplně nereálné, že budou opravdu takhle velké a že nebudou každý den doma. Ty dvě starší určitě.
Že už je neuvidím každý den. Při večeři. Nebudeme si dávat dobrou noc. Je mi z toho smutno. A tak tíživě, na srdci.
Vždycky jsem se těšila, až budou velké, až půjdeme na kafíčko, popovídat si a já uvidím, jak rostou v mladé a snad úspěšné ženy. Ale že to přijde tak brzy a že se s tím budu tak těžko vyrovnávat, s tím jsem tedy nepočítala nikdy.
Už teď když kolikrát jedeme někam na výlet a jedna z nich chce jít ven s kamarády, je mi to líto. Jsem za ni ráda, to ano a moc, ale zároveň si občas postesknu po dobách, kdy bylo v autě pět dětských sedaček a pět malých holčiček.❤
A možná i proto se mi třeba po dětech nikdy nestýskalo, když byly/jsou pryč, protože prostě jsou jinde, tečka. Ale tohle asi každý v hlavě nastavit neumí, no, pro mě to ze začátku byla obrana, protože plánovací myšlenky mě házely hned na téma smrt a to byl pak konec, takže já se to učila, a díky bohu naučila. A snažím se to učit i holky moje.
Deti jsem neměla úplně brzo, navíc před 3lety se u starší dcery objevilo ze dne na den autoimunitní onemocnění na celý život, na JIPce jsem přemýšlela jak žít dál...a jestli vůbec dcera přežije? Od té doby ziju tady a teď a nikdy nic neplanuju...
A až mi děti vyletí z hnízda? Budu na ně nalezite hrdá, dcera jak to vše bude zvladat kolem svého onemocnění a na syna taky 🍀
Tohle je úplně přirozené myšlení každého rodiče. Ty tu pro ně budeš pořád s otevřenou náručí a o tom to celé je . Ne každý má štěstí na takovou rodinu. Sama jsem musela odejít z domova v 17 letech a roky trvalo než jsem si udělala svůj nový milující domov . Doufám, že si děti užiji dlouho po svém boku ❤️
Mám to úplně stejně. Ale děsím se třeba už chvíle kdy přivedou prvního kluka, děsím se toho, až jim třeba někdo ublíží (ne fyzicky). Tak ráda bych alespoň na chvilku zastavila čas. Dokud ještě chtějí pusu na dobrou noc, před školou pro hezčí den (samozřejmě pokud venku nejsou spolužáci 🙂), dokud se ještě chtějí potulit, dokud je ještě přítomnost rodičů "neobtěžuje". Jsem ráda, že jsou jaké jsou, žiju většinou přítomností, ale někdy mám chvíle, kdy si tak přemýšlím...
Je to jiné. Na jednu stranu lehce osvobozující, že už dokáží žít částečně vlastní život, na druhou stranu mě mrzí, že už s námi nechtějí trávit volný čas. Naposled jsem se snažila vymyslet akci, kam bychom mohli všichni, aby byla dostatečně zajímavá i pro 18-letého, no nevyšlo to, neměl zájem. To mě mrzelo. Ale musím to překousnout. Společných jídel je čím dál méně, společných zážitků ještě méně. O to víc si jich cením.
@zuzkasim zajímalo by mě, jak tyhle situace řešíš. Jestli ho necháte doma a jedete i na více dnů bez něj (jasně, teď v 18 letech už určitě ano). Upřímně mi přijde, že ti odrostlejší pubertaci jsou víc omezující než malé děti. Doma samotné je člověk delší dobu nechat nemůže a když je donutí jet, jen to všem zkazí 🙈
@badinkova234 nevím, o jak starých dětech mluvíš, ale máme děti 15 a 12 a omezující to není vůbec, zatím. Dovolené vybíráme tak, aby to bavilo především děti, takže odpadá to nucení do něčeho. Víkendové výlety jezdí s námi rovněž, ale zase platí, že vše volíme podle nich, právě proto, aby je to bavilo. Není tedy důvod je zatím nechávat doma a dělat si svůj program, protože toho společného času máme tak málo, že priorita je dělat to, co bude bavit holky, a to pak logicky baví i nás s mužem. Já osobně počítám s tím, že v zimě na hory s námi děti budou jezdit ještě hodně dlouho, neb to milují, a dostanou to zaplacené. V létě to možná časem pomine, ale tak to je vývoj no, nebudu mít problém nechat je doma, když budu vědět, že mají svůj jiný skvělý program.
@badinkova234 Je to tak, na víc dnů jsme ho doma samotného dřív nechtěli nechávat, teď už na 3-4 dny ano, týden nevím, to jsme naštěstí zatím úplně neřešili. Máme teda čtvrt hodiny pěšky babičku, ta zvala na večeři nebo oběd, byl někdo dospělý vlastně na "dohled", kdyby něco potřeboval.
ještě před 15L jsem podobné myšlenky mívala taky, hodně jsem přemýšlela o budoucnosti, někdy až o hodně vzdálené, až po konci...poporodní deprese mě naučila žít tady a teď - nevzpomínám, neplánuju, nepřemýšlím, neřeším, žiju v přítomném okamžiku, věci řeším, až nastanou. Je to hrozně úlevné a myslím, že mám díky tomu fakt naplněný život, protože tyhle strachy nemám, nemají v mé hlavě místo, až to nastane, tak to nastane, nějak to dopadne.