Jak jsem si musela zpracovat Ježíška
Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.
Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.
Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.
Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.
Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.
Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!
Nevýhodou toho, že dárky přináší Ježíšek je, že je vlastně nepřináší a my si proto musíme v hlavě rozumem i citem zvážit, kolik přání dětem splnit, aby to nebylo málo ani moc. U nás doma jsme stanovili pravidlo, že pod stromečkem najdou 3 dárky ze svého wishlistu a že je na Ježíškovi, které si z něho vybere. To zúžilo jeho obsah na přijatelnou míru a přinutilo děti zamyslet se nad tím, co opravdu chtějí. Měkkoně nebalím, nestihli bychom Popelku! Minimalistické pojetí Štědrého dne vyhovuje nám všem.
Výhodou pak je, že v dětech tradice probouzí fantazii a představivost. Pěstují si víru v nadpřirozeno. Což je fajn, ale chtějí to tak? Nikdy mi zatím žádný z nich nepoložil přímou otázku, a tak i mé odpovědi prozatím chodily kolem horké kaše.
A tu se ke mně (z nebe) snesla myšlenka, kolem které jsem kroužila, a to, že „Děti možná a prostě jen chtějí věřit na Ježíška!“ Koneckonců mi to v posledních dnech potvrdila Evelínka hned v několika situacích, kdy mžikem mohla přestat věřit, ale nepřestala, a to přesto, že je jí už šest.
„Mami, děti ve škole říkaly, že dárky nenosí Ježíšek ale vy rodiče.“ Potom následoval dovětek:“ Tomu nevěřím. Děcka mluví blbosti.“ Konec věty oznamovací, netřeba matčina komentáře. Kdyby za mnou přišla a přímo se zeptala, řekla bych jí pravdu. Ale vypadalo to spíše, že se v tom moc rýpat nechce. Na rozdíl ode mě! Zjevně!
Předevčírem jsme spolu byly nakupovat. Spatřila jsem hračku, kterou si přeje Metoděj, a tak jsem ji s radostí hodila do košíku, načež Evelínka prohlásila, že mořskou vílu si Mety přeje přeci k Vánocům! AHA!!! No tak jak jí vysvětlit, proč ji kupuju, a nezamotat se do toho. Anebo s pravdou ven? Napadlo mě říct, že ji dám večer na okno, ať si ji Ježíšek odnese a nemusí ji shánět po obchodech a že mu tím trochu ulehčím práci, když má těch dětí na starost tolik! Evelínka řekla: „jasně“, bez doplňujících otázek. A já si oddychla, že ji uprostřed obchoďáku nepřipravím o ducha Vánoc. Dneska ještě ne. Ale právě na základě této situace píšu svůj článek, protože jsem si tehdy připadala jako lhářka.
Dokončily jsme nákup a vracely se k autu, když jsem za výlohou uviděla ten nejdokonalejší dárek pro mou mámu! A nepoučena předchozí situací, jsem vešla do obchodu a dala se do řeči s prodavačkou. Kdybych byla bývala Evelínku posadila do auta a pod záminkou něčeho jiného se vrátila do obchodu, byla by to lež jako věž, a tak jsem jí řekla v návaznosti na náš předchozí rozhovor na toto téma: „Už jsem ti říkala, že Ježíšek má moc práce s dětmi. Určitě sis všimla, že my dospělí svá přání na parapet nedáváme, ale dárky dostáváme. Nenosí nám je Ježíšek, dáváme si je mezi sebou sami, abychom nebyli smutní, že pod stromečkem na rozdíl od dětí nic nemáme.“ A její reakce? „Ok, to je přece jasné.“ Vytušila jsem, jak si v duchu říká: „Mějte si to, jak chcete, důležité, že Ježíšek nezapomene na mě.“
S její zvídavostí a důvtipem není možné, aby netušila, jak to opravdu je! Proto si myslím, že spíš než definitivně vědět, se jí líbí pocit, že to může být tak jako tak! Kolikrát během roku je blízko něčeho, co vnáší do reality kouzelný příběh.
„Mami, ten balící papír, ve kterém jsme měli zabalené dárky, jsi Ježíškovi koupila ty? Je úplně stejný jako ten, co jsi měla na skříni.“ Zeptal se mě před dvěma lety na první svátek Vánoční Šimi. Další Vánoce už věděl, jak se věci mají a že je úplně zbytečné přát si živého tygra nebo okřídleného robota, který umí plivat kyselinu.
Jeho vztah ke Štědrému dni to nijak zásadně nezměnilo. Pravda si ho našla připraveného a ve správný čas. Druhý rok už s námi drží basu a uchovává naše velké společné tajemství před ostatními sourozenci a cítí se náramně důležitě. Ale stejně mám pocit, že ty roky, kdy věřil na Ježíška, se na jeho postoji pozitivně podepsaly.
Takže pokud jde o Vánoce, přimhouřím obě oči a zůstanu u jejich tradičního pojetí. Dárky bude nosit Ježíšek do té doby, do kdy budou děti chtít, aby je nosil. A to, že pro tentokráte nejsem úplně upřímná, snesu. Už teď jsem si odpustila. Důvodů mám pro to víc než dost.
Krásný adventní čas!
zdroj:http://www.sebevedomarodina.cz/jak-jsem-si-musela-zpracovat-jeziska/
Taky se mi to moc líbí, úplně s tebou souhlasím. Hlavně se mi líbila věta: „Děti možná a prostě jen chtějí věřit na Ježíška!“. Podle mě je pro děti kouzlo Vánoc v něčem jiném než jen v tom, že dárky jim přinese Ježíšek a tak nějak si myslím, že to aspoň maličko může vydržet i v dospělosti. Pamatuji si, když jsem přestala na nošení dárků věřit já, bylo mi asi 8 a jelikož doma se zatloukalo až do konce, i když jsem se zeptala úplně na přímo, tak jsem k tomu vyloženě dospěla. Už nevím, jak o tom probíhal rozhovor s maminkou, ale ona do teď vzpomíná na moji větu: "Nevadí, že Ježíšek nenosí dárky, hlavně, že existuje!" 🙂
Zrovna tenhle rok jsem se o tom, ze proste verit na Mikulase a Jeziska chteji! A basta! Chtela jsem to starsimu synovi s Mikulasem vysvetlit a on to zcela smetl ze stolu a sel si po svym. Oni strasne chteji verit i na elfy a vily, tudiz nemam duvod z nich delat male dospele a Jeziska jim odpirat.
@zabkapetka tak to je supr hláška! "Nevadí, že Ježíšek nenosí dárky, hlavně, že existuje!" To úpně koresponduje s tím, na co jsem přišla u svých dětí! :D
Mám syna 11 a dceru 8 let a ještě minulý rok jsme měli dárky od Ježíška. Když se ptali, řekla jsem jim, že kdo věří na Ježížka dostane dárky od něj, kdo na něj nevěří tomu dají dárky rodiče. Taky věděli už od malička, že dospělí si dávají dárky mezi sebou. Aby neměli neuskutečnitelná přání, řekli jsme jim, že Ježíšek může dát jen takový dárek, který se dá vyrobit nebo někde koupit. Letos, když přišla opět řeč na ježíška, řekli jsme si jak to opravdu je a děti s radostí vyrábí dárky pro celou rodinu. A na Vánoce se těší ještě víc než roky před tím.
Ve me se to pere už dva roky , ve 3 letech si Naty myslela že Ježíšek je ježek a že dárky nosí na bodlinkach a nemohla pochopit že Ježíšek je miminko...loni se mě ptala jak to miminko ty dárky nosí to sem ji zas musela lhát že je jak andělé na které věříme a že litá a dorazila mě letos když jsme vyráběli svícny a já ji říkám že by jsme jeden mohli zabalit babičce pod stromeček že pomůžeme Ježíškovi to se jí líbilo a pak ji říkám že babičce rekneme že ji ho přinesl Ježíšek a ona začala plakat ze to by jsme ji přece lhali...jak jsem se v tu chvíli cítila to bych nepřála nikomu...
🙂 u nás dava Ježíšek jedno z přání max dve. Zbytek je od nás rodičů. Dcera to ví a chápe. Umi za dárek poděkovat. Jsou ji 4. Ona také dělá dárečky a balí dárky pro ostatní s námi. Dokonce i ta mladší dvouletà.
@dexin hezky napsane, cetla jsem pozorne, pro mne je puvab v tom, ze deti veri, v jejcih ocich, radosti, teseni se, momentu prekvapeni, kdyz stromecek spatri, proste je to pro ne zazitek, setkani s tajemnem, s pohadkou, se zazrakem...
jen na tom tvem pristupu nemohu nejak pobrat, pochopit, rozklicovat, proc ti v teto situaci vadi, ze nemluvis pravdu, proc mas s timto problem, vzdyt jde jen a jen o pozitivni vec, nikomu tim neskodis, nijak se na tom neobohacujes na neci ukor... proste nejak nechapu, kde je problem...
a zda je vetsi lez nechat holcicku sedet v aute a pro darek dojit sama, nebo ji rici, ze pomahas Jeziskovi a das to za okno, v tom mi tedy z pohledu nepravdy take neprijde zadny rozdil...
Ahoj, díky za komentář. Dělá mi radost, když si mé články někdo pozorně přečte. Proč mi vadí, že nemluvím pravdu? Protože nemluvit pravdu znamená lhát a lhaní jde ruku v ruce s podváděním a přizpůsobováním si života podle toho, jak se to člověku zrovna hodí. A je jedno, jestli je to pro dobrou nebo špatnou věc. Kdo lže, nemůže čekat, že mu ostatní lhát nebudou a o to, já nestojím. Nechci lhát nikomu, ani svým dětem, protože jedině tak můžu "očekávat", že budou pravdomluvné. A kdo jiný jim má jít příkladem více než jejich máma. ALE! Snažím se být zároveň empatická a reagovat na jejich potřeby tak, jak chtějí, ne jak chci já, což se přiznám, se pořád učím. A proto jsem si musela tímto způsobem zpracovat Ježíška. V autě bych ji sedět nenechala, protože bych se zamotala do dalších lží a to, že dám dárek za okno mě prostě v tu chvíli napadlo, ale je to taky lež, to jsem přiznala. Píšeš správně, že s tím Ježíškem je to lež, která není na ničí úkor, to je pravda. Proto v mém rozhodování taky vyhrálo srdce a pocity, že takto je to správné. Ale neříkám, že je to tak správné pro všechny rodiče. Pro mě bylo. Musela jsem se s tím srovnat ve svém článku, který jsem psala především pro sebe a zveřejnila jsem jej, protože jsem měla pocit, že to může být aktuální, byť to mnohým může přijít jako banalita nebo naopak alibismus. A je fajn, že jsem vytvořila diskuzi na téma, nad kterým se spousta rodičů ani nepozastavila. Myslím, že jsem prostě zvolila cestu menšího zla. 🙂 A když Mety vybalil tu mořskou pannu, Evelínka na mě spiklenecky mrka a špitla mi, "mami, tu mořskou pannu jsi mu koupila ty!" 🙂
@dexin ok, diky za odpoved, ale ja to mam asi jinak v hlave nastavene, takze bych toto proste lzi s dopady na vztah k detem nemohla oznacit, ani o tom takto smyslet...na druhou stranu je pravda, ze doma jsme na Jeziska verili a ja to milovala, a kdyz mi pak asi v sedmi letech segra rekla, ze Jezisek neni a ja se na to sla zeptat mamky a doufala, ze to popre... tak mamka na tuto primou otazku rekla, ze ano, ze to tak je, a ze darky nosi rodice... hooodne me to mrzelo, asi jsem spise chtela slyset nepravdu, ale je pravda, ze na primou otazku mi mamka rekla tedy tu pravdu...nastesti jsem se zeptala az v tech sedmi letech... prisla bych o velkou radost detske duse...
Začni psát komentář...
To je dobrý postoj! Taky si myslím, že děti v Ježíška primárně musí chtít věřit. Z televize i venkovního okolí na ně neustále odněkud vyskakuje, že se dárky kupují a podle mě velmi snadno vydedukují, jak to doopravdy je. Podle sebe soudím, že je to těm dětem ale jedno, ony v ten slavnostní večer přijdou ke stromečku a pod ním jsou zabalené dárky a mezi nimi vždycky alespoň některý z těch, o nějž si napsaly. Kdo jim dárek dal, na tom jim v tu chvíli nezáleží, jestli to byli rodiče nebo Ježíšek, hlavní je ta radost. Naši mi pravdu řekli taky až ve chvíli, když jsem se na rovinu zeptala, nechodili kolem horké kaše a prostě mi řekli, že Ježíšek není. A mě to bylo vážně jedno, protože jsem tím mohla pocítit radost z toho, že sama můžu něco darovat. Vlastně jsem to od našich nikdy nebrala jako křivdu, že mi "lhali", byl to fakt, tak jsem to přijala a tak to je..