Láskyplná náruč

Uf… tenhle článek mi dává pěkně zabrat. Vím přesně, co chci napsat, ale buď je to jalové, nebo moc kritické. A já chci být přitom tak hojivá! Tak začnu od sebe a třeba se v tom najde i někdo jiný.
Často se mi stávalo, že za mnou přes den chodily děti a já jim nemohla dát okamžitě svou pozornost, protože jsem zrovna vařila, uklízela nebo vyřizovala něco, co nešlo odložit. Jejich dotazování, kdy už budu moci, ve mně vytvářelo napětí a k pocitu pohody mi nepřidalo. Nakonec se ještě ozvala trýznivá výčitka v duši, že jsem strašná matka, protože jsem nedokázala naplnit potřeby svých dětí.
Taky se stávalo, že děti přicházely a plakaly, protože se jim něco událo a potřebovaly utišit a já se je snažila ukonejšit, co nejrychleji, abych mohla pokračovat dál ve své činnosti. Proto má náruč vlastně až tak hojivá nebyla, když byla takto „honem honem“.
Už dlouho je to jinak. Přestalo mi vyhovovat neustále sebeobviňování, sebehodnocení a sebelítost, kterou vytvářelo mé ego jako obranu před bolestí mého srdce. Uvědomila jsem si, že být spokojenou matkou je v mé moci, a že mám právo nevyhovět svému dítěti pokaždé, kdy se mu zamane. Asi bych totiž žádnou práci nedokončila, kdybych dokola lítala od jednoho k druhému. Navíc děti od určitého věku dost dobře chápou, že maminka nemůže kdykoliv odskočit od plotny a celkem dobře si vystačí samy. ALE!!! Obejmu je vždycky, když cítím, že přichází bolavé.
Mám na to jednoduché pravidlo: Když za vámi přijde vaše dítě pro objetí nebo soucit, všeho nechte a dopřejte mu láskyplnou náruč.
Když za mnou přijde uplakané dítě a já mám zrovna něco na práci, zastavím se a uvědomím si, že nic v tu chvíli není důležitějšího než obrátit pozornost na něj. Všeho nechám a obejmu ho tak, jako bych objala sama sebe, když jsem byla malá, a z nějakého důvodu se mi laskavosti nedostalo. Takto hojím mé biologické děti, i to vnitřní.
Vím, že kdybych Šimimu, Evelínce, Jankovi a Metymu láskyplnou náruč nedopřála, mohli by začít pochybovat o ochranných křídlech, která jim dávají pocit bezpečí. Stříbrná nitka (vztah mezi rodičem a dítětem) je ve své pevnosti velmi křehká, a když se jednou přetrhne, nezůstane už nikdy tak hladká a lesklá, jako předtím. Dá se opravit, ale už na ni zůstane uzlík, nedůvěra, pochybnosti, obava z toho, že se při dalším odmítnutí přetrhne nadobro. Což pravděpodobně nelze, ale i ta možnost tu je. Rodič tím nepřijde o jeho lásku, protože dítě jej miluje, ať je jakýkoliv, a bude jej milovat až do smrti za všech okolností. Přichází, ale o jeho důvěru.
Když mé děti přiběhnou s rozbitým kolenem, bolavým bříškem nebo naraženou rukou, uleví jim, když je obejmu a to bolavé místo pofoukám. Pofoukání vždycky zabere, byť bolest není fyzická! Foukám a objímám a prožívám to s nimi, nechci, aby někdy v dospělosti musely řešit s terapeutem uzlíky z dětství.
Nejsem vždy energická a nabitá a připouštím si, že můžu selhat, ale pokud se to stane, snažím se hojit okamžitě a bez jizev.
Tento článek píšu proto, že jsem sama před pár dny potřebovala láskyplnou náruč a nedostalo se mi jí. Jsem sice dospělá, ale stále dcera. Zranilo mě to a já zjistila, že své vnitřní dítě musím hýčkat ještě více, aby už nikdy necítilo potřebu hledat objetí tam, kde jej čeká odmítnutí.
Jakpak tato zkušenost asi musí bolet duši malého dítěte, když to tak moc bolelo mě - dospělou ženu?
Moc krásný článek. Před pár dny jsem přesně předtím to stála. Kolikrát jsem se přistihla, že za mnou přijde s dcerou vysloveně s prosbou, že chce pomazlit a já jí kolikrát "odmítla" :( zpětně mi to bylo líto a říkala si, jak jí můžu vlastně odebírat to bezpečí, které z mého objetí má, tu lásku, kterou potřebuje slyšet. Od té doby jsem si řekla, že takhle ne, jsem tu pro ní. Jsou chvíle, kdy není nic důležitější než moje děti. I když je to někdy složité, člověk je pořád jen člověk, bezpečná a láskyplná náruč je jen jedna - ta naše.
Já jim náruč poskytuju, ale často nevím, co jim u toho říct, když třeba mají nějakou tu bolístku, abych to celé nějak neshodila.. "to bude dobrý" mi nepřijde úplně správné.. to pravé jsem prostě nenašla.. někdy si říkám, že je lepší mlčet, držet je v náručí, pofoukat.. ale i tak bych chtěla NĚCO říct 🙂... Poradíš prosím?
@eldzej To je úplně supr dotaz. Děkuji za něj. Nejlepší, co můžeme jako rodiče v tu chvíli udělat je uznat jejich bolest. Takže říct: "ono tě to bolí, já vím. " nebo "to byla teda rána, to ses musel hodně bouchnout!" V tu chvíli už dítě nepotřebuje rodiče informovat svým pláčem o intenzitě bolesti a přestane plakat úplně. Informaci o bolesti předalo, bolest je uznána a teď už se může jen tiše hojit!
@eldzej
@dexin přesně, stačí uznat pocity, být s ním, a je to 🙂 Většinou se sama divím, jak rychle syn přestává plakat, když uznám jeho pocity. A funguje to i na vztek, když dám najevo, že mu rozumím, že se zlobí, že ho to naštvalo, tak většinou řekne "jo, chtěl jsem to takhle" a už to odeznívá, už nemá potřebu ječet a zuřit. Jen si to včas uvědomit a nesklouznout taky k emotivní reakci (jak já nemám ráda, když kluci ječí a řvou! 😀) 🙂
Začni psát komentář...

..podobnou úvahu se sebou samou jsem několik měsíců, možná let vedla taky..a došla jsem ke stejnému závěru... není nic nad láskyplnou náruč rodiče!