Je 4. 2. 2013, noc. Nějaký zvláštní pocit mě probouzí kolem 2 hodiny, další "poslíčková" noc? No interval 20ti minut trvá až do 5 hodiny. Stejně mi to nedá spát a tak jsem vstala a šla se uvelebit do teplé vany 🙂 Vypadá to, že poslíčci to tentokrát nejsou. Tvrdnutí břicha nepřestává. Hurááá, že by si to konečně naše princezna rozmyslela a téměř týden po termínu se rozhoupala? Válím se dál ve vaně a užívám si klidu. Kolem půl 7 přichází manžel a říká "už zase plavete holky"? Říkám "jo jo plaveme a vypadá to, že možná naposledy takhle 2 in 1" 🙂 Radostí mě málem utopí ve vaně 😀 No nic. Vylézám z vany a říkám si, pokud to bude takovéhle, co na tom ty ženský mají. Jen tvrdne břicho, nic mě nebolí. Necítím se unavená, ale naopak nabitá energií.

Čirou náhodou mě čeká ten den v pořádí již 4. poradna v Podolí. Manžel vyráží se mnou a bere rovnou i naše kufry, kdyby náhodou si nás tam už chtěli nechat. Poradna narvaná k prasknutí, ale vůbec mi to nevadí. Tuším, že je poslední a tak si to spíš užívám. Závěr celé poradny - hmatatelný vlak blan, otevřená na 2 prsty - dnes nebo zítra se vrátíte sem vrátíte a budete odcházet ve třech 🙂 Měl pravdu.

S manželem jsme si zašli na společný oběd, on si zaskočil si do práce pro počítač, já mezitím courala v Arkádách na Pankráci a vychutnávala si horkou čokoládu. Pak už jsem se těšila, až budeme doma a budu mít svůj klid. Odpoledne bylo celkem pohodové, odpočívala jsem a zjišťovala postupně, jak se kontrakce mění. K večeru se změnily a byly o něco silnější a častější. Ještě jsme stihli návštěvu truhláře, který nám donesl vzorníky na kuchyň, různě jsme probírali, co a jak a já mezitím zapisovala časy kontrakcí… no cca každých 8 – 10 minut 🙂 Snažila jsem se ještě trochu odpočívat, ale moc to nešlo, pomáhalo mi se něčím zaměstnat. Koukali jsme na telku, povídali si a celkem to šlo. Kolem 22 hod. už začaly být kontrakce zase o něco silnější a už byly takového rázu, že mě nenechaly v klidu. Pomáhalo mi chození, jelikož mi kontrakce šly do zad, takže ležení ani sezení moc nešlo. Něco po 23 hod. si šel manžel lehnout. To ještě nevěděl, že jen na pár hodin). Já všude pozhasínala, jen malou lampičku jsem nechala svítit a pochodovala po bytě, snažila jsem se každou kontrakci rychle zahnat. Zapisovala jsem si časy, zjistila jsem, že už nějaký čas přicházejí co pět minut, ale ještě to nebyla tak dlouhá doba na to, abychom vyrazili do porodnice. Přehoupla se půlnoc. Je 5. 2. 2013 a kontrakce pokračují. Musím chodit a věnovat jim pozornost. Stále je interval mezi nimi do 5 minut. Po 1 hodině v noci se však začne interval prodlužovat, intenzita kontrakcí zase stoupla o nějaký ten stupínek. Probudila jsem manžela a vše mu pověděla. Ten nemešká a volá do porodnice, jak se v takovém okamžiku chovat. Poradí, že ať raději přijedeme a uvidí se. Dobalíme tašku a i s kufrem pro Aničku, se vydáváme do porodnice. Cesta trvá kolem 15 minut a já si hezky prodýchnu během cesty tři kontrakce. Manžel jel, jako by mě ukradl, naštěstí žádná pokuta mu nedorazila 😀

Zajedeme do areálu porodnice, všude ticho, jen světla v oknech porodních sálů svítí. Zaparkujeme a vydáváme se výtahem do 4. patra na příjem. Zazvoníme a za chvilku už si mě bere asistentka. Manžel zatím čeká… není tam sám, další nervózní tatínek též stepuje a čeká. Sestřička je moc příjemná a milá, na to, že tu mají frmol a je něco kolem půl 3 v noci. Na vše se zeptá, sepíšeme papíry, natočí se monitor… výsledek = kontrakce viditelné. Hodinku čekáme na doktora, aby se podíval, jak se věci mají tam dole, ale mají toho hodně, tak to nějaký čas trvá. Manžel přešlapuje a čeká, co se bude dít. Naštěstí mám u sebe telefon a tak ho uklidňuji, že se nemusí bát, že čekám na dr.

Hurá dorazil doktor… velmi příjemný, vysoký a prošedivělý pán a přitom vypadal tak mladě. No nic, zpět k prohlídce 😀 Prohlídka ukázala, že se již začíná opravdu něco dít, otevřená na 3 prsty, odhad váhy malé 3300 g. Jsme přijatí. Stěhujeme se na poslední volný porodní sál č. 7. Je zhruba kolem 4 hod. ranní. Manžel se uvelebuje v křesle. Porodní asistentka nás seznamuje, jak to tam chodí a ukazuje co a jak.

Zpět k tomu, co se děje... musím chodit,  mojí mysl nezajímá nic jiného než, kdy kontrakce skončí a kdy asi dorazí další a stihnu si odpočinout mezi nimi. Kolem páté hodiny ranní se natáčí monitor, kontrakce jsou pravidelné a jdou hezky za sebou. Ležení při natáčení monitoru je mor. Bolí mě v zádech a jde mi to do nohou. Těšila jsem se, až mě od monitoru vysvobodí, což bylo až kolem 5:45 hod. Po odpojení vyskočím z křesla a zase si courám po sále, jupí 🙂

Kolem půl 7 přišel lékař na prohlídku. Zkontrolovat, jak se věci mají. Vše prý postupuje jak má, ale pomaleji a lékař rozhodne o tom, že mi trošku pomůžou. V 6:45 došlo rovnou k prdnutí vody. Překvapila mě, jak teplý bazén tam Anička má 🙂 Kontrakce jsem měla už sice pravidelné a rychle za sebou, ale vak blan byl prý poměrně silný a trvalo by dlouho, než by k prasknutí došlo. Prasknutím vody se vše ještě víc urychlilo a další monitor, který následoval, už byl hodně bolestivý a to z důvodu nutnosti ležet. Měla jsem dost výrazné bolesti do zad a nohou. PA už zůstala na pokoji. Dostanu masku s kyslíkem, kterou mi manžel přidržuje.  Bolestem se prostě utéct nedalo a záda, respektive kříž jsem měla jako v ohni. Snažím se dle rad PA správně prodýchat každou kontrakci a její rady jsou k nezaplacení, její pozitivní naladění, podpora byli strašně fajn. V určitém okamžiku začala mít malá špatné ozvy, dokonce se na porodním sále objevilo více doktorů a v jakési mlze (tak jsem toho "pána" viděla) mi vedoucí směny vysvětluje, že kdyby tenhle problém trval dál, museli by zasáhnout a provést akutní císařský řez, jelikož se neví, proč má malá tak špatné ozvy. Pomůžou mi se přetočit na bok, aby malé pomohli k rychlejší rotaci. Dostala jsem oxytocin a to už ani nevím, zda byla nějaká pauza mezi kontrakcemi. Byla jedna za druhou. Konečně se ozvy dají do pořádku. Před 8 hod. ranní se objevil i pocit na tlačení, jupííí. Bohužel jsem tlačit ještě nemohla, malá ještě nebyla dorotovaná do té správné polohy. Kolem 8:15 jsem už mohla začít do kontrakcí tlačit, ozvy se zlepšily a my mohli jít do závěrečné fáze. Manžel mi říká, jak jsem statečná a že už to bude jen chvilku, snaží se mě podpořit. Co si budeme nalhávat, byla to fuška, ale nebolelo to, jen ty záda při kontrakcích. Samotný porod je po těch několikahodinových kontrakcích neskutečnou úlevou. Před půl 9 ranní jsem si poprvé sáhla na Aničku, kdy už koukal kousek její hlavičky, cítila jsem její vlásky. Hurá, hlavička už se po každé kontrakci nevracela zpět. To mi dodalo veškerou zbylou sílu, kterou jsem v sobě našla a na pár dalších kontrakcí a zatlačení, byla hlavička venku (s pomocí nástřihu, který jsem PA nezapomněla řádně okomentovat 😀). Pak už jen jedna kontrakce a malá byla venku celá. Je 5. 2. 2013, 8:42 hod. a nám se narodila Anička.

Byla čisťounká a mokrá. Neplakala, jen tam tak „visela“ v rukou porodní asistentky. Měla 2x omotanou pupeční šňůru kolem krku (proto ty špatné ozvy). Manžel přestřihl pupečník a maličkou si hned vzali na stůl a já vzápětí uslyšela ten nejkrásnější pláč pod sluncem. Anička v pořádku a mě spadl obrovský kámen ze srdce.

Přikrytou mi jí dají na břicho, konečně jsme spolu. Neplakala, dívala se svýma velkýma očima přímo na mě. Takový pocit se ani nedá popsat, takový se prostě musí zažít. Štěstí, které se nám dostalo, bylo neskutečné a obrovitánské. Pak jsme byli společně všichni tři přes dvě hodinky na porodním sále a užívali si ty úžasné první pocity. Stali jsme se rodinou.

Jsem moc ráda, že od samého začátku se mnou manžel byl. Neskutečná podpora, držení mě za ruku, jeho vlídná a motivující slova… Nikdy mu to nezapomenu :-*