Stála jsem u jeho postele, nemohl mluvit ani na mě očima zaostřit. Sestry mi už u výtahu říkaly, že vypadá hůř než na poslední návštěvě, ale já hrdinka již přece dlouho vím, že umírá a jsem připravená mu říct sbohem. Jenže teď přijdu a už mě ani nepozdraví, nezmáčkne ruku a jeho ještě v pátek divoké oči jsou dnes takové smířené a dívají se skrze mne. “Ahoj tatínku” místo jeho odpovědi, se mi zalévají oči slzami. Tak takové to je, když odchází táta? Z těžka dýchá, občas mrkne. “To jsem já, tati. Přišel i Martin a tvůj nejmladší vnouček M......”, nedokážu to dokončit, propukám v pláč, i přesto, že jsem se už dávno smířila, že umře. Všichni přece umřeme, stejně jako jsme se všichni narodili. To se ví. Ale ta malá holčička ve mně je dneska bolavá a nechce se smířit s tím, že to může být poslední návštěva, že ho vidím naposledy tady na zemi. Tak to je ta chvíle, kdy se dotýkáme věčnosti?
Situaci zachraňuje Martin, začal krásně zpívat a já jsem tak vděčná, že není ticho, protože s úctou k otci a ke smrti, mě nějak nejde mluvit o životě. “Jakou měl táta rád písničku?”, ptá se mě můj muž. A já bez rozmýšlení odvětím “Za Starů Breclavů”, to mi zpívával před spaním a škrabkal mě přitom na zádech. A já se ho tehdy ptala: “Tati, co je to zalamuje ruky?” A teď mu ji zpívám já a zalamuji ruky a pláču a přitom vím, že jde domů, že už se jeho duši brzy uleví.
Kojím vedle něj na židli Mariánka a přijímám ve svém žalu, že staré dělá místo novému. Chytám ho za ruku a děkuji mu za svůj život, za vše dobré i zlé, říkám mu, že byl úžasný táta. A hladím mu jeho husté tmavé vlasy. A zpoza mě promluví Martin:”Děkuju ti za nejlepší ženu, jakou jsem mohl mít!” A já mám zase oči zalité slzami a mlčky mu říkám “tatínku, leť!”