Zvažovala jsem, jestli o tom psát nebo ne, je to takové moc osobní. Neprásknu tím na sebe hodně? Napsat to ale musím, protože myšlenky, které často neumím vyslovit nahlas, plynou při psaní úplně samy. Je to taková autoterapie několikrát si je potom přečíst a nechat působit i z vnějšku. Často se mi uleví nebo cítím, že to chce ještě jiný pohled na věc. Něco vymažu, něco připíšu. Navíc je pro mě výzva být upřímná k sobě a zároveň i ke světu. Dnes se mi otevřelo téma, které jsem do sebe nechala zasít už hodně hodně dávno.
Tak to je trefný - jsem na tom dost podobně 🙂