U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo.....
křičelo na mne "ham ham". Po odpoledním vyspinkání snědlo kaki, jablko, pak ukázalo na bábovku, dostalo ji, a dvakrát. Ukázalo na vánočku, dostalo ji. Pak dostalo k večeři kolínka se zeleninou, myslela jsem, že odmítne jak je před puknutím, ale nikoliv, snědlo vše a ukázalo na banán. Dostalo ho. Když jsem odnášela nádobí a šlupku, uvědomila jsem si, že mi kručí břicho protože prostě jsem zapomněla na sebe, tak bafnu rohlík a párek, co si manžel včera přinesl (pro to dítě neznámý útvar) a klesnu do křesla. A už je přede mnou, stojí jak u lavice, slzy tryskají do stran, oči zaškvířené a děsně řve. Občas provede výpad na rohlík nebo na párek a řve dál "ham ham". Dívám se na to dětské neštěstí a vidím, že mne škvírkou ve víčku pozoruje. Přenesu se o pět let nazpět, jak jsem dvě hodiny nutila první dítě sníst pár lžic, měla nervy nadranc, že nejí. Vrátím se zpět do přítomnosti. Dítě se mi vyškrábalo na klín a pere se se mnou o můj rohlík. Pouštím kus rohlíku a se slovy určenými manželovi: " teď hlídej ty, já mizim" prchám jíst do patra. Jo, tak přesně tohle jsem si před pěti lety přála, jedlíka.