Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
editah
13. kvě 2010

Niki a období MOJE

V předchozím mém příspěvku jsem psala o své dcerce a budu v tom pokračovat dále. Za pár dní jí bude 21 měsíců a zrovínka prochází obdobím, kterému říkáme MOJE. Projde si tím prý každé dítě, tak se snažíme, abychom se z toho nezbláznili všichni. Jednou totiž lze přežít vztekání a ječení „moje, moje, moje“. Podruhé už máte lehký tik v oku a potřetí si říkáte: „Panebože co to je?!“ Zde nastupuje rodičovská výchova, kdy se snažíte svému dítku vysvětlit, že je to sice jeho, ale že jsme moc hodní a rozhodně tu onu věc půjčíme a že se nemusíme bát, že nám ta ona věc bude vrácena. No, jestli si někdo myslí, že to funguje, tak zatím ne.

A jak vypadá takové období u nás v reálu?! Asi takto. Jdeme s Nikolkou na návštěvu o patro výš k pani co má o něco málo mladší holčičku. Říkám si, to je prima, Niki si pohraje, já si popovídám a bude klid. Kdepak žádný klid, s maminkou holčičky si nestačíme říct ani slovo, protože probíhá boj o hračky a pokud píši boj, tak to ještě není tak strašné, protože později nastává válka.

Niki je rozhodnuta, že si půjčí od holčičky kočárek a holčička je také rozhodnuta, že zrovínka teď si s kočárkem chce hrát ona. Každá drží kočárek z jedné strany, tahají se o něj a přitom křičí. Niki křičí: „Ne, ne, pust, moje, moje“, holčička začíná plakat. To Niki povzbudí a rve za kočárek větší silou. Vyrve ho holčičce z ručiček
a vítězoslavně s ním utíká směr předsíň. Holčička propukne v obrovský pláč. Je to strašlivé divadlo a bohužel jako matka/matky, nemůžeme jen přihlížet. Tak opět jdeme a vysvětlujeme, jak to není hezké se o hračky prát, že si je půjčíme a vrátíme. Dítka u toho většinou brečí, nebo dělají, že se jich to netýká. Dobrá, boj ustal, Niki vyhrála. Jenže po chvilce ji kočárek přestane bavit a ejhle holčička, u které jsme na návštěvě, si hraje s něčím zajímavějším. Opět nastává boj. Tady zasahuji já a snažím se Niki vysvětlit, že si teď tuto hračku půjčit nemůže, protože si s ní hraje někdo jiný. Odpovědí mi je: „Moje, moje, pučit, pučit“ a obrovský pláč. A tak to jde stále dokola. Jelikož jsme statečné matky, tak to většinou cca hodinku vydržíme, ale pak usoudíme, že boj přecházející ve válku dvou batolat musíme ukončit a opět s řevem odcházíme domů. Proč s řevem?! Protože ani jedna nechce, aby ta druhá odešla, nebo jít domů. Pak se v tom vyznejte.

Díky období MOJE, Niki měla už na hlavě i bouli. Byly u nás na návštěvě dvojčátka, stejně stará (holčičky). Nikolka měla opravdu velký problém, jak uhlídat všechny své hračky před dvěma narušitelkami. Lítala od jedné k druhé jak uragán a snažila se jim sebrat vše, co si chtěly půjčit. Holčičky se samozřejmě nedaly a o hračky sváděly svůj boj. V okamžiku, kdy Niki tahala hračky od obou holčiček, nemohla vyhrát, něco povolilo, Niki uklouzla a bouchla se o stůl. Boule nebyla nijak zvlášť veliká, jen ta na její dušičce. Opět to byla návštěva provázená pláčem s výdrží hodinu.

Ne všechny návštěvy jsou takové, občas mají batolata v období MOJE i dobrou náladu a o hračky se neperou, půjčí si je, ale stále na nich vidíte, jak ostřížím zrakem sledují, zda je vše jak má být.

Další článek o tom jak zabavit batole najdete na: http://vancurova.blog.idnes.cz/ a v pondělí vyjde další o tom, jak jsem byla s tou mou treperendou v nemocnici, otřesný zážitek ☹ Tak jukněte.

    Edit, moc vtipne napsano!!! :D Asi se mam brzy na co tesit!!! :-P

    13. kvě 2010
    editah
    autor

    misho, děkuju moc, kdyžtak jukni ještě na ten odkaz, mám tam ještě o modelíně. 🙂

    13. kvě 2010