Ti co mají děti, mi dají za pravdu, že je dost těžké zabavit batole, které je v období, kdy to samo ještě neumí, ale už má nakročeno směrem, kdy to půjde. Osobně se toho nemůžu dočkat, večer co večer ulehám a říkám si, už aby vydržela alespoň sledovat pohádku, nebo si kreslit, nebo vůbec, dát mi chvilku klidu (asi se netýká rodičů batolat klidnějšího rázu, ale podle mě si to zažila každá maminka po příchodu domů z porodnice – kde najít čas si alespoň vyčistit zuby, že?!).

Momentálně žehnám tomu, kdo vymyslel modelínu. To je vážně super výtvor, hlavně ta pro batolata, co se nelepí na nábytek a koberec a kdyby předci, tak po nějaké době na vzduchu ztvrdne a problém je vyřešen. Naše Niki u ní vydrží celých 20 minut. Hurá! Nejkrásnější je, když se jí začne dožadovat. To vypadá nějak takto: „Maminko, maminko, molínu“. Chvilku přemýšlím, po ránu mi to trošku trvá a po dalším naléhání, pochopím oč jde a jdu do pokojíčku pro molínu, tedy modelínu. Patří k ní jakási vykrajovátka různých tvarů, ty musím vyndat taky, jinak by molína upadla v nemilost.

Po té co Niki obdrží ode mě modelínu několika barev a udělám z ní placky, odcházím a ponechávám jí svému osudu. Já si konečně vyčistím ty zuby, převleču se z pyžama a pokusím zkulturnit. Pak rychle připravuji snídani, jsou to hoňky, nemyslete si. Protože mezi tím co všechno tohle dělám, na mě Niki volá: „Maminko, podívat, udělala“. Tak vyděšená letím do pokojíčku co se děje, co udělala, představuju si počmáranou zeď, modelínu v uších, ale ne uf, Niki krásně vykrojila z modelíny houbu. Tak jí chválím a povzbuzuju ji k dalším výkonům. Za chvilku se ozývá: „Maminko, udělala, hezký, hvězdička“. Pak je dlouho ticho, tak toho využívám
a rychle dodělávám, co potřebuji. Už také vím, že pokud je ticho moc dlouho, tak se děje něco nekalého, ale to jsou povolené ztráty. A co jsou povolené ztráty?! To když se jdete podívat, co se vlastně děje a Niki září a když vás vidí, hlásí: „Maminko, molína, kulička“. Ano z modelíny je kulička, ale několikabarevná. Horší je, že u tohoto typu modelíny se těžko barvy oddělují, spíše vůbec. Nemůžu se na ní ani zlobit, vždyť jsem to byla já, kdo jí nechal si hrát bez dozoru. Tak jí trpělivě vysvětlím, že je to sice moc krásná kulička, ale že se to takhle nedělá. Kouká na mě, spíš mi asi nerozumí a pak odbíhá, dělat nějakou jinou neplechu.

Modelínu tedy moc a moc doporučuji, některá batolata u ní vydrží i déle a rodič, respektive maminka má nějaký ten čas navíc. Každopádně, kupte jí více, však víte „POVOLENÉ  ZTRÁTY“.

Další články najdete na http://vancurova.blog.idnes.cz/

V předchozím mém příspěvku jsem psala o své dcerce a budu v tom pokračovat dále. Za pár dní jí bude 21 měsíců a zrovínka prochází obdobím, kterému říkáme MOJE. Projde si tím prý každé dítě, tak se snažíme, abychom se z toho nezbláznili všichni. Jednou totiž lze přežít vztekání a ječení „moje, moje, moje“. Podruhé už máte lehký tik v oku a potřetí si říkáte: „Panebože co to je?!“ Zde nastupuje rodičovská výchova, kdy se snažíte svému dítku vysvětlit, že je to sice jeho, ale že jsme moc hodní a rozhodně tu onu věc půjčíme a že se nemusíme bát, že nám ta ona věc bude vrácena. No, jestli si někdo myslí, že to funguje, tak zatím ne.

A jak vypadá takové období u nás v reálu?! Asi takto. Jdeme s Nikolkou na návštěvu o patro výš k pani co má o něco málo mladší holčičku. Říkám si, to je prima, Niki si pohraje, já si popovídám a bude klid. Kdepak žádný klid, s maminkou holčičky si nestačíme říct ani slovo, protože probíhá boj o hračky a pokud píši boj, tak to ještě není tak strašné, protože později nastává válka.

Niki je rozhodnuta, že si půjčí od holčičky kočárek a holčička je také rozhodnuta, že zrovínka teď si s kočárkem chce hrát ona. Každá drží kočárek z jedné strany, tahají se o něj a přitom křičí. Niki křičí: „Ne, ne, pust, moje, moje“, holčička začíná plakat. To Niki povzbudí a rve za kočárek větší silou. Vyrve ho holčičce z ručiček
a vítězoslavně s ním utíká směr předsíň. Holčička propukne v obrovský pláč. Je to strašlivé divadlo a bohužel jako matka/matky, nemůžeme jen přihlížet. Tak opět jdeme a vysvětlujeme, jak to není hezké se o hračky prát, že si je půjčíme a vrátíme. Dítka u toho většinou brečí, nebo dělají, že se jich to netýká. Dobrá, boj ustal, Niki vyhrála. Jenže po chvilce ji kočárek přestane bavit a ejhle holčička, u které jsme na návštěvě, si hraje s něčím zajímavějším. Opět nastává boj. Tady zasahuji já a snažím se Niki vysvětlit, že si teď tuto hračku půjčit nemůže, protože si s ní hraje někdo jiný. Odpovědí mi je: „Moje, moje, pučit, pučit“ a obrovský pláč. A tak to jde stále dokola. Jelikož jsme statečné matky, tak to většinou cca hodinku vydržíme, ale pak usoudíme, že boj přecházející ve válku dvou batolat musíme ukončit a opět s řevem odcházíme domů. Proč s řevem?! Protože ani jedna nechce, aby ta druhá odešla, nebo jít domů. Pak se v tom vyznejte.

Díky období MOJE, Niki měla už na hlavě i bouli. Byly u nás na návštěvě dvojčátka, stejně stará (holčičky). Nikolka měla opravdu velký problém, jak uhlídat všechny své hračky před dvěma narušitelkami. Lítala od jedné k druhé jak uragán a snažila se jim sebrat vše, co si chtěly půjčit. Holčičky se samozřejmě nedaly a o hračky sváděly svůj boj. V okamžiku, kdy Niki tahala hračky od obou holčiček, nemohla vyhrát, něco povolilo, Niki uklouzla a bouchla se o stůl. Boule nebyla nijak zvlášť veliká, jen ta na její dušičce. Opět to byla návštěva provázená pláčem s výdrží hodinu.

Ne všechny návštěvy jsou takové, občas mají batolata v období MOJE i dobrou náladu a o hračky se neperou, půjčí si je, ale stále na nich vidíte, jak ostřížím zrakem sledují, zda je vše jak má být.

Další článek o tom jak zabavit batole najdete na: http://vancurova.blog.idnes.cz/ a v pondělí vyjde další o tom, jak jsem byla s tou mou treperendou v nemocnici, otřesný zážitek ☹ Tak jukněte.

Rozhodla jsem se, že se podělím o své pocity z mateřství. Nejprve jsem netušila, co mě čeká, malovala jsem si život s miminkem, následně pak s batoletem a také jsem snila o tom, co bude, až se z mého dítka stane dospělák. Mohu jen potvrdit, že heslo "Člověk míní a život mění" je pravdivé. O tom co bude mé dítko dělat, až bude dospělákem jsem už snít přestala, zatím můj život plně zaměstnává 20ti měsíční dcerka Nikolka, která dává zabrat nejen mě, ale i manželovi, babičkám, dědečkům
a dalším členům rodiny.

Nedávno manžel konstatoval, že naše krásná, milá dcera bohužel přestala chodit
a začala lítat. Ano doslova lítat, nemůžeme jí uhlídat, chození se pro ni nejspíš stalo obyčejnou nudnou záležitostí, a že by brala alespoň trochu ohled na své chudáky staré rodiče, to ani náhodou. Důkazem toho je naše návštěva ZOO. Byla by to určitě super návštěva, kdyby jen to naše dítko chvilku postálo, či posedělo a také se podívalo občas na nějaké to zvířátko. Kdepak zajímaly jí jen dětské atrakce
a schody. Takže jsem mohla Nikolku vzít na procházku po schodech u nás v baráku a pak následně na dětské hřiště a vyšlo by nás to levněji. Nicméně, děkovala jsem bohu, že jsem nešla do ZOO s malou sama a vzaly jsme i manžela/tatínka.
V opačném případě by mi určitě buď někdo odjel s kočárkem a věcmi, nebo odešel
s Nikolkou jako se ztraceným dítětem ke vchodu do ZOO. Největším náporem na nervy bylo asi to, když jsme se snažili postoupit směrem kupředu a odtáhnout Niki od nějaké atrakce, vypadalo to, že jí rozhodně krademe, tak moc křičela a kopala. Byli jsme nakonec všichni tak unavení, jako po nějakém maratonu.

Tak tedy můj sen o klidném dítěti, které krásně papá, hraje si, zajímá se o knížky, tak ten se velice rychle rozplynul. Každý den začíná stejně. Sotva ráno malá otevře oči, už mele, doslova mele. Konečně jsem pochopila manžela, proč mi občas říká, abych už pořád nemlela pantem, že ho bolí hlava. Asi to neřekl takhle doslova, možná nějak podobně, ale přesně tato věta vystihuje mé časté rozpoložení z Nikolky. A jak to asi tak vypadá, když ta naše malá ráno otevře očka?! Nějak takhle: Otevře jedno oko
a vynadá nějakou svou hatmatilkou své oblíbené plyšové hračce, po té otevře druhé oko a začne povykovat. "Maminko", "Maminko", "Kde je?". V tento okamžik nastupuji já, po čtyřech se vyplazím z ložnice a s polo otevřenýma očima jdu do dětského pokojíku. Malá na mě hraje spánek. Tak vyčkávám nad postýlkou, co se bude dít. Niki se po chvilce prudce otočí a řekne "kuk" a má ten nejhezčí úsměv na světě.
A pak už jen mele a mele, co mám dělat já, co má dělat Opi, tak se kupodivu jmenuje její oblíbený plyšák žirafa, což někdy strašně moc mate naše známé, a taky určuje tatínkovi, že rozhodně do práce chodit nemá. A to slovy: "tatínku, do pláce, neceš". Zvláštní na to všem je, že když pak tatínek nakonec do práce odchází, mává mu tak úporně, že to vypadá jako by nechtěla, aby se vrátil. Opak je pravdou.

Abych přežila den s tímto malým čertem, pardon s batoletem, musím hodně plánovat a vymýšlet aktivity, jinak by mě i sebe Niki ukousala nudou, to asi v tom lepším případě. Mám obrovské štěstí, že mám skvělé kamarádky, které mají dítka ve stejném věku a nebojí se nás pozvat na návštěvu, nebo přijet za námi. Do nedávna totiž ještě Nikolka všem těmto dítkům ubližovala, asi z lásky nevím 🙂 Vypadalo to asi takto: „Nikolko, přijde na návštěvu Kubík“, malá na to: „Guba, bum, bum“. Tak se snažím trpělivě vysvětlit: „Ale Nikolko, Kubíček je přece moc hodný, máme ho rádi“. Niki na mě chvilku kouká, opakuje slovíčko rádi a pak dodá: „Gubík, bum, bum“
a běží si připravit něco, čím by chudáka Kubíka mohla majznout. Ach jo prostě se s tím nedá nic dělat a jen trpělivě vysvětlovat dál. Naštěstí toto bum, bum období, kdy dítka od nás odcházely plačící, již přešlo. Máme ale jiné období a to moje, moje. Řekla bych, že taky není o co stát. O tomto období zkusím napsat v dalším svém příspěvku o Niki na  http://vancurova.blog.idnes.cz/