V jedné posteli

Miluji ranní probouzení, když moje děti leží se mnou v posteli. Když se vzbudím a ke mě se tisknou dva malí človíčkové. Ještě radši mám noci, kdy se z pokojíčku ozve zívnutí, pak slyším bosé nožky capkat do ložnice a syn, tetelící se radostí, žuchne mezi mne a manžela. Nad ránem se k nám po kojení nacpe, respektive já ji nacpu, dcerka. Pak jen poslouchám, jak všichni spokojeně oddychují a jsem strašně moc šťastná. Večer každé dítě uložíme do vlastní postele. Matyášek jde do svého pokojíčku, kde má svou postýlku s povlečením s Krtečkem a plyšovou opičku  a spí tam moc rád. Štěpánka usíná v postýlce, kterou máme jako "balkon" přiraženou k manželské posteli. Někdy jsou děti u nás už ve dvě, jindy si užíváme samotu až do  půl osmé. Když je ale postel prázdná ještě  kolem páté, jsem nervózní a jdu kontrolovat co se děje.

Jasně, ne vždy se vyspím do růžova. V takové dny si říkám, že děti s námi budou spát jen pár let, tak si to musím užít. A protože prckové chodí  spát po obědě v jeden čas, je noc kdy jsem se moc nevyspala, důvodem pro odpolední spánek s nimi. A tři hodinky mi na obnovu sil stačí. 

Manželův pohled je skoro stejný jako můj, někdy si stěžuje na okupaci naší postele, ale když pak malý loupežník v noci tatínka potulí, je po stížnostech. A mezi námi, odpolední spaní v sobotu si nemůže vynachválit.

Tímto článkem neobhajuji společné spaní dětí a rodičů, naší rodině to tak prostě vyhovuje 🙂