Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Prý je tu poklad! Tak plníme úkoly a těšíme se na mapu 😁

    🌞 dovolená je tady! A ohlédnutí za posledními lety. 2023, 2022, 2021 a 2020 ❤️

    (4 fotky)
    ee.liska
    Zpráva byla změněna    17. čer 2023    

    Po roce zase na “naší” chatě 😍 A už jsme stihli živák Dukla Vozovna, Monkey Business a Tublatanky. Holt ve správný čas na správném místě 😆

    ee.liska
    10. únor 2020    Čtené 896x

    Jak se Brunďa narodil aneb vaginální porod KP

    Těhotenství s třetím miminkem bylo úplně jiné než ta předchozí s Matýskem a se Štěpánkou.  Díky zamlklému těhotenství ve 24tt, velmi rizikovým těhotenstvím se staršími dětmi a velkému hematomu a krvácení hned v prvních týdnech, bylo i toto těhotenství od začátku rizikové. Podle slov pana doktora bylo všechno úplně obráceně. A pravdu měl do úplného konce, lépe řečeno konce pánevního 🙂

    V těhotenství mi bylo dobře, do práce jsem chodila až do 35tt. Miminku se dařilo dobře. Jediné co mne trápilo, byla poloha kloučka, začátkem osmého měsíce se natočil zadečkem dolů a i přes všechna uklidňování, že se ještě může otočit, se neotočil. Říkala jsem si, že má důvod a polohu jsem neřešila. V 38tt mne pan doktor poslal do rizikové poradny, kde jsme se s paní doktorkou měly domluvit, co dál. Chtěla jsem rodit normálně a paní doktorka byla pro. Rozhodnout měla velikost miminka, která byla hraniční. Po několika váhových odhadech se rozhodlo. Jestli má být porod veden vaginálně, musí to být co nejdříve. Takže jsem z úterní poradny odcházela s odhadem 3,4kg a termínem hned druhý den ráno k programovanému porodu.

    A druhý den jsem tedy nastoupila. Manžel mne dovezl do porodnice a jel čekat domů, nevěděli jsme, zda to bude trvat dvě hodiny nebo dva dny. Vzhledem k předchozím rychloporodům jsem se ani moc nebála, jen se těšila na miminko.

    Po všech vstupních vyšetřeních byl nález docela dobrý. Hrdlo dlouhé 1cm propustné pro dva prsty, váhový odhad 3,7kg. To mne trochu vyděsilo. V půl osmé jsem tedy dostala tabletu a informaci, že pokud nezabere, o půl jedenácté dostanu další. No zabrala hned. V osm hodin jsem měla bolesti po pěti minutách a za chvilku jsem volala manžela. V půl deváté už byly bolesti po minutě. A vydržely tak až do konce.

    V jednu odpoledne jsem byla otevřená na 6cm a miminko pořád netlačilo na porodní cesty tak jak má. Podle slov PA prostě měkký zadeček. A tak mi praskly vodu. Kontrakce do té doby docela strašné, se proměnily v nesnesitelné. To už byli na sále dva lékaři i dvě porodní asistentky. Zkoušeli jsme tam snad všechny polohy, všichni dělali co se dalo. Skoro dvě hodiny jsem nesměla tlačit i přes kontrakce, které mne k tomu nutily. Ale bylo to tak bezpečnější pro kloučka i pro mne, prostě porody KP mají své tempo. A tak mne myslím bylo slyšet až do sousedního města.  A pak už jsem jen poslechla, že tlačit mohu. Trvalo to pár kontrakcí a Brunďa byl na světě v celé své kráse. Po sedmihodinovém neskutečně bolestivém  porodu s mírami 3400 g a 49 cm. Krásný, nepomačkaný a neplakal, jen se tak udiveně rozhlížel kolem sebe 🙂

    Mě pan doktor dal do pořádku, prý jsem vyšívaná jako ubrus, ale dával si záležet na plastickém stehu. Domluvili jsme se, že se po šestinedělí dojdu ukázat, moc ho zajímalo, jak bude šití vypadat po zahojení.

    A pak už jsme se jen s manželem a miminkem užívali. Manžel byl celý porod úžasný, moc mi pomáhal ať už jako podavač všeho, na co jsem si vzpomněla, tak jako masér a psychická podpora.

    Myslela jsem si, že takto probíhají všechny KP, ale když za mnou na šestinedělí chodili doktoři i sestřičky, že to je TEN KP, o kterém se tam mluví, připadal jsem si jako nějaká celebrita 😀 

    A co závěrem? Že toto všechno bylo díky vstřícnosti, odbornosti a lidskosti veškerého personálu na porodním oddělení, novorozeneckém oddělení a šestinedělí v Uherskohradišťské nemocnice silným a krásným zážitkem!

    ee.liska
    29. zář 2014    Čtené 0x

    Záhada magnetické matky

    Mám v sobě magnet. Ten magnet funguje velice záhadně. V noci se zapíná zcela sám a neomylně přitahuje děti z jejich pokojíčku k nám do ložnice. Je tak silný, že ať spím na jakékoliv straně postele, mám na sobě přilepené aspoň jedno dítě, v 99% však obě dvě děti. Vypíná se kolem deváté hodiny ráno. V tu dobu bych ještě pokračovala ve spánku, raubíři však spolu s očima otevřou i pusy a za hlasitého vyžadování snídaně startují do obýváku. Během dne je magnet aktivován nepravidelně, většinou funguje hned po větách:„Jdeme ven“, „Pojďte jíst“ nebo „už je Večerníček“. Naopak deaktivaci způsobují věty: „Pojďme domů“, „Jdeme z vany“ a „Uklidíme hračky“. Velice silných výsledků magnet dosahuje v situaci, kdy  dosedám na WC či sahám po oblíbené knize. Nejsilnější je ve chvíli, kdy si nesu ke stolu čerstvou kávu. Magnet umí i měnit póly a děti odpuzovat. K tomu je však třeba přítomnosti některého z prarodičů nebo jen zmínka o tom, že k prarodičům pojedou. V takové chvíli jsem dobrá pouze k transportu na místo určení v co nejkratší době. Jsem si jista, že pokud by jedno z mých dětí umělo řídit, nepotřebují mne ani na ten transport. V čase, který děti tráví u babiček a děděčků, je magnet úplně vypnutý a nezapnou ho ani telefonáty s námi. Vypadá to však, že v době, kdy je vypnutý, hromadí svou sílu, protože se zapíná v okamžiku příjezdu domů a to takovou silou, která je přímo úměrná délce našeho odloučení. Ať je ten magnet složen z čehokoliv, děkuji jeho výrobci a doufám, že bude fungovat celý život.

    Edit po devíti letech. Přibylo jedno dítě a pořád to funguje stejně 😀

    ee.liska
    2. srp 2014    Čtené 0x

    Důchodci, tchýně a my

    Je tak lehké nadávat na důchodce. Jak nás nepouští v těhotenství sednout v MHD, jak jsou zatrpklí a protivní. Jak se cpou v obchodech, přebírají zeleninu, nadávají na matky na mateřské.

    Co se na to podívat z druhé stránky? V době jejich mládí těhotenství nebylo žádná nemoc. Těhotné často dělaly práci, která byla opravdu těžká, takže hcvilka stání nepřijde starším lidem jako nic zvláštního. Zatrpklými a protivnými je dělá tento svět, nehledě na to, že takto naladění nejsou všichni, my si jen těch protivných víc všímáme. Kolik babiček nám ulpí v mysli po jedné cestě v MHD, kde nám jedna stará paní vynadá, kam se s kočárkem cpeme? Jen ta jedna, i když jich tam mohlo sedět dalších patnáct. A spoustu lidí pak bude nadávat na důchodce jako celek. V obchodech si vozík dotlačí až k regálu, protože se o něj leckdy opírají a nebo se o něj bojí. A že je jich plný supermarket? Ono je to pro ně často jediný program, který mají, když se na ně jejich děti a vnoučata, pro nedostatek volného času, "vyprdnou".

    Jak je lehké pořád si stěžovat na tchýně. Ale ony to (tedy většina) myslí dobře. Ač nám jejich rady přijdou zastaralé, hloupé a nevyžádané, kdybychom je nezajímaly, prostě by si nás nevšímaly. Tchýně jsou matky vašich partnerů, už proto si zaslouží alespoň vyslechnout.

    Neříkám, že to jde vždy, ale někdy je třeba jít tou těžší cestou pochopení. Když je na mne protivná starší paní, řeknu si, že asi má těžké období, kašlou na ní děti i vnoučata, trápí ji zdraví,...

    Radu si od lidí vyslechnu vždy, ať je jakákoliv. Od rodiny to znamená, že jim na mně záleží. Rady ohledně dětí poslouchám a sama si je roztřídím, někdy v sobě má i hloupá rada kousek dobrého.

    A protože jsmena MK, tak prosím o toleranci. Nikoho tímto článkem nenapadám neurážím ani nesnižuji. Článek není reakcí přímo na MK, celkově odráží můj názor na svět kolem mě 🙂

    ee.liska
    5. kvě 2014    Čtené 0x

    Jak nevěstám svatebčané komplikují svatební den

    Sem tam brouzdám po beremese.cz a přijde mi, že hodně nevěst svatbu neřeší jako oslavu uzavření svazku dvou lidí, ale svou exhibici. Že už neberou svatební hostinu jako místo, kde si příbuzní a přátelé v pohodě užijí Den D s novomanželi.

    Jsem nevěsta a svatba je můj den. Můj den, kdy bude všechno dokonalé do posledního detailu. Jmenovky, smetáček s lopatkou, stuhy na židlích, prostě všechno. Můj den, který se mi svatebčané, určitě naschvál, snaží pokazit. Nevím, co je tak těžkého na tom, koupit si na mou svatbu šaty, kravatu a košili v barvě svatby. Že nemají dost peněz nebo jim daná barva nesluší? Je to přece moje svatba, tak by se měli přispůsobit, pokud chtějí dojít. Udělala jsem si svatbu v pátek a někteří mají problém dojít, i když jsme jim to dali vědět celé dva měsíce předem. Pche, prý, že nedostanou dovolenou. Přece se v létě ve firmách skoro nedělá. Na své svatbě chci mít jen lidi, se kterými je mi dobře. Takže  přítelkyně manželova svědka tam nebude, to jsem si prosadila, nemá mne ráda. Svědkovi se to moc nelíbí, ale jestli chce svědčit, musí se přispůsobit. Na svatbě nebudou ani děti, není to dětský karneval a rodiče si raději od dětí odpočinou.No a ti, kteří nemají hlídání nebo nechtějí dítě doma nechat, ať si trhnou nohou. Kdyby je naše svatba zajímala, určitě si to nějak zařídí. S největším sebezapřením se pozvou jen děti z rodiny. Ale jen ty vlastní. Bratranec je ženatý s holkou, která už dvě děti má, ale pozveme jen jejich společnou dceru, ty dvě jsou pro mne cizí. No a jestli si hosté představují, že jim budeme platit na svatbě i tvrdý alkohol, to se velmi pletou. Nedělám svatbu pro to, aby se lidé jen opili. Je to den hlavně o ženichovi a nevěstě, takže buď ať dělají všechno podle pokynů, nebo zůstanou doma. I když doufám, že jich dojde co nejvíc, přece jen jsem chtěla velkou svatbu, tak ať tam nějací lidé jsou. A stejně jsem počítala, že se mi náklady na svatbu částečně vrátí v peněžních darech.Vrcholem všeho je, když si známá udělala svatbu v ten samý den jako já! Ale vždyť já jsem nad tím přemýšlela už loni, to se nemohla někoho zeptat, jestli v ten den není jiná svatba?

    A opět prosím ty, které nepochopily nadsázku, o schovívavost 🙂 Většina nevěst řeší svatbu v klidu a pohodě, najde se pár exemplářů, na které to sedí. Článek není o žádné konkrétní nevěstě 🙂

    ee.liska
    8. únor 2014    Čtené 0x

    Kdyby byl Bůh...

    Nejsem věřící ani nevěřící. V něco věřím, neumím to pojmenovat, asi je to Bůh, ale nevěřím v církev. Hodně častu okolo sebe slýchám: "Kdyby byl Bůh, toto by se nestalo...".

    Jednu jsem četla něco, co mi pomohlo pochopit, proč se někdy věci dějí tak, jak se dějí.

    Kdysi žili dva bratři. Hodný a Zlý. Ten Hodný byl celý život slušný, milý a poctivý. Zlý byl opakem Hodného, kradl, záviděl a lhal. Jednoho dne oba bratři spadli do velké jámy. Zatímco Hodný si po pádu zlomil ruku, ten Zlý našel na dně zlaťák. Jeden starý muž, který je oba dva znal od dětství, se obrátil k nebesům a říká: "Jaká to nespravedlnost, člověk, který žije poctivě, si zlomí ruku a neřád, který si to nezaslouží, najde zlaťák. Kdyby byl Bůh, toto by přece nedovolil!". A v tom k němu Bůh promluvil: "Každý má ve svém životě nějaký osud. Já sleduji, jak kdo žije a i když osud neovlivním, mohu každému podle jeho chování osud zmírnit, nebo naopak zhoršit. Podívej se na tyto dva bratry. Ten Hodný měl tady v jámě zemřít. Ale protože žil celý život poctivě, zlomil si pouze ruku. Ten Zlý měl na dně jámy najít veliký poklad, ale že žil špatně, našel pouze zlaťák...

    Neříkám, že to platí na všechny události, že je to pravda, nebo že tomu musí každý věřit, ale za zamyšlení to určitě stojí....

    ee.liska
    21. led 2014    Čtené 0x

    Krásy a záhady KZ na Koníkovi

    Na zdi MK mám moc ráda určité typy KZ. Nějaký zvláštním způsobem mne oslovují, nutí dávat "To se mi líbí"

    1. Našla jsem //. Mám pozitivní těhotenský test.

    Skvělé zprávy, nádherné. Ať už se jedná o ducha nebo dálnice, vždy je to ten krásný začátek cesty. Vzpomínám na své dvě čárky, jak mi bylo, jak jsem to oznamovala. Také si představím jaké by to bylo teď a jsem ráda, že se to týká právě jiných uživatelek.

    2. Stala jsem se maminkou, máme Pepíčka.

    Je to dojemné, sledovat fotky novorozenečků, KZ hrdých maminek, případně tatínků, kteří oznamují narození svého pokladu.

    3. Už tu sněží, přestalo pršet, svítí sluníčko,...

    Objektivní zprávy o počasí z celé republiky.  Aktuálně mne velmi zajímá sníh, takže je velice příjemné sledovat, jak se sem přes území Čech blíží. V létě, až bude delší dobu pršet, budu sledovat, kde všude už sluníčko svítí a jak se to jasné počasí přibližuje i k nám.

    4. Děkuji za radu.

    Není to přímo KZ, ale spíš komentář pod ní. Málokdy se vidí a proto potěší.

    5. Jsme zdraví, všechno dobře dopadlo.

    Tady ani není třeba komentáře 🙂

    6. Jakékoliv KZ od @collette a @pupickova

    Přečtěte si je, zvednou náladu.

    Také se občas setkávám se záhadnými KZ. Teda záhadnými. Ostatní je asi chápou, pro mne je to však nepochopitelné, nemohu tomu přijít na kloub.

    1. Milý broučku, moc tě s tatínkem milujeme.

    Dosud jsem nepochopila, jak si může dvouměsíční kojenec číst stránky MK, chápu to u dětí, které umí číst, chápu to i u partnerů, že sem občas zaběhnou, aby si přečetli, že je matka jejich dětí miluje, ale u malých dětí ne. Ale pokud to funguje a někdo podá přesvědčivý důkaz, že tomu tak je, budu sem psát sdělení pro rodinu pravidelně. I když to, že je miluji, jim raději říkám osobně...

    2. Prosím o radu, ale nechci slyšet jiný názor než...

    Když se na něco ptám, většinou mne zajímá každý názor. Ne tak autorky tohoto typu KZ. Na něco se ptají, ale vlastně odpověď znají a nic jiného slyšet nechtějí. Proč se tedy potom ptají?

    3. Právě se máme strašně moc dobře, hrajeme si a užívám si dětí.

    Asi něco dělám špatně, protože v případě takové situace nemám na mobil či PC čas. Když si s dětmi hraju, mazlím nebo s nimi vařím, dělám pouze to.

    4. Kdybyste se raději věnovaly dětem nebo šly uklízet.

    Pokud jsem na MK, znamená to, že mám děti v pelíšku, hrají se bez mé asistence, nebo vůbec nejsou doma. Že mám uklizeno a práce, která je třeba udělat, je hotová. Pokud není a opravdu se mi dělat nechce, nedělala bych ji ani kdybych na MK nebyla

    5. Jsem strašně naštvaná, babička koupila dětem pastelky, které já jsem neschválila.

    Většinou se maminky rozčilují kvůli banalitám. Není snad krásné, že babička vnoučátku něco koupí? A že se netrefila do vkusu mamince, to přece není zločin.

    Po připomenutí @rory_g přidávám ještě dvě záhady

    6. Dneska jsme se krásně vykakali do nočníčku, veliké hovínko to bylo, pak jsme spapali obídeček a šli jsme na procházečku.

    OK, každý máme potřebu. Já tu svou konám na WC a nepíšu o ní. Zdrobnělinky jsou kapitolka sama o sobě.

    7. ☹ , případně Ach jo...

    Na komentáře co se dotyčné stalo, autorka odpoví: "To neřeš, nechci o tom mluvit". WTF!?

    A jako obykle prosím o toleranci, nadsázku a pochopení. Do nikoho konkrétně se nestrefuji, je to můj pohled na věc 🙂

    ee.liska
    16. lis 2013    Čtené 0x

    Nový druh - fanatická matka

    Supermatka, biomatka, očkovačka, neočkovačka, látkařka,..... to vše je nám na MK známé. Ale poslední dobou se tu objevuje druh nový, tzv. fanatická matka.

    Je jedno, do jaké skupiny patří a jaké názory zastává. Jejím hlavním cílem je přesvědčit ostatní o své, té jediné, pravdě. Používá k tomu články, KZ, komentáře ke KZ. K jednomu z rysů patří používání tisíce vykřičníků a otazníků nejen na konci vět, ale i u slov, která potřebuje zvýraznit. Další vlastností je časté odvolávání se na selský rozum (pozn. její názory se často se selským rozumem vylučují), oponentkám vytýká nedostatek inteligence a zarytě se účastní každé diskuze, kde jen náznakem padla zmínka o jejím zájmu. Není výjimkou, že vymýšlí konspirační teorie hodné hollywoodských trháků.

    A jak se zachovat, pokud takovou fanatickou matku potkáme na stránkách MK? Klidně se s ní podělme o svůj názor, vězme však, že pokud nebude stejný, jako ten její, čeká nás odpověď, která mnohdy hraničí se slušným chováním. Proto je v takových situacích lepší nereagovat. Ono totiž mlčení není vždy jen souhlas, někdy to může znamenat neochotu bavit se dál s... (teď by se hodilo napsat slovo blbcem, ale v tomto článku nechci nikoho urážet)

    A jak slovo fanatismus vysvětluje Wikipedie? „Fanatismus (z lat. fanaticus, posedlý, od fanum, posvátné místo) je slepá vášnivá zaujatost, nekompromisní a krajně jednostranný postoj nebo jednání člověka, který nějaké téma, myšlenku nebo věc pokládá za tak cennou - případně tak ohroženou - že námitky či odpor proti ní vyvolávají jeho zuřivost. Fanatik se vyznačuje neschopností kritického odstupu, intolerancí, nepoučitelností a jistou omezeností.“

    Článek není urážka kterékoliv konkrétní maminky nebo skupiny, berte jej, prosím, s nadhledem, se kterým byl psán. Protože fanatickou matkou se může stát každá z nás, a každá z nás, přiznejme si to, někdy o svém názoru ostatní tak urputně přesvědčovala, až samotná otázka původní tazatelky ztratila význam. Já se alespoň k tomu přiznávám a do budoucna se tomu chci vyvarovat 🙂

    ee.liska
    18. črc 2013    Čtené 0x

    Za každým mrakem se skrývá slunce 🙂

    Byla poslední středa v březnu a já jsem slavila své narozeniny. Pěkně kulaté, pětadvacáté. Stejně kulaté bylo i moje bříško, 24tt byl znát. Přišla mi popřát skoro celá rodina a mezi dárky byly hlavně věci pro miminko. Volala mi mamka, že před nedávnem objednaný kočárek právě dorazil a že je moc pěkný. Byl to moc pěkný den 🙂

    V pátek jsem se ráno vzbudila s divným pocitem, celou noc mi tvrdl pupík. Jen tak pro jistotu jsem si dojela ke svému gynekologovi a tam mě, nic netušící, zasáhla věta, která se stala mou noční můrou při následujících těhotenství. Miminku nebije srdíčko. Missed abort. V nemocnici ultrazvuk jen potvrdil slova gynekologa. V hlavě mi zněl milion otázek a já jsem se zmohla na jedinou, co bude teď!? Následovala hospitalizace a začal se vyvolávat porod. Lékař, který měl právě službu mě vyděsil, když mi dávl čas do neděle večer. Že když se vše povede do sobotního večera, půjde to rychle. V tu chvíli se mé tělo nastavilo na autopilota. Emoce se vytratily. Kolem osmé jsem se přestěhovala na porodní pokojík a poslouchala šťasté maminky, jak se vítají se svými právě narozenými dětmi. A v jedenáct večer jsem se stala maminkou i já. Maminkou andílka, který odletěl do nebe ještě dřív, než se vůbec stihl podívat na tento svět. Porod trval osm hodin a já si až s odstupem času uvědomila, že to bylo vlastně rychlé.

    Den, na který mi byl vypočítán termín porodu, se v červenci připomenul dost ohavně. Den za dnem jsem si říkala, jaký bych byla týden těhotenství, kolik dní do porodu by mi zbývalo. A přesně na TP přišla z porodnice zpráva, že moje švagrová právě přišla o miminko. V 17tt, také ten příšerný missed.

    A tak jsem léčila tělo, léčila bolavou duši, moc si přála otěhotnět  a pořád bylo všechno špatně. V září malá operace, kde rozrušili srůsty na děloze a nasadili léčbu na přivolání MS, která se od března kdesi toulala. Přišli Vánoce a já jsem měla všeho dost. Domluvili jsme se s manželem, že se na všechno vyprdneme, užijeme si krásné svátky, Silvestr na horách a že všechno začneme řešit v lednu v CARu.

    A přišel nový rok. Vrátili jsme se z hor, kde jsem oslavila svou první MS. Sice slabou, ale byla tu. Po nedělním obědu u mamky jsem si udělala těhotenský test, co jsem ještě doma našla a nevěřila vlastním očím. Dvě čárky, krásné dvě čárky. Těhotenství po pár týdnech gynekolog potvrdil a v 9tt jsem byla donucena lehnout do postele. Střídavě jsem těhotenství proležela do 36tt v nemocnici a doma.

    Byl opět konec března a smutné výročí jsem trávila v nemocnici. Miminko se mělo dobře, jen se mu chtělo na svět moc brzo. A tak i další smutný den, tentokrát v červenci, mě zastihl v nemocnici. Září se sotva stihlo rozkoukat a po krásném a rychlém porodu tu byl náš chlapeček. Matyáš.

    A zase ten březen, tentokrát jsem se snažila nesmutnit a užívala jsem si to půlroční štěstí. Červenec se asi rozhodl vylepšit si reputaci a když končil, otěhotněla jsem zase. A zase jsem ležela a ležela.

    A pak to přišlo. Přesně tři roky a sedm dní k tomu. Stejný porodní sál, skoro stejná situace. Porod. Stejné slovo, stejné místo, opět čekáme holčičku. Porod to byl ještě rychlejší a stejně krásný, jako když jsem rodila syna. Na svět vykoukla naše holčička. Štěpánka.

    A proč to všechno píšu? Protože je zase červenec, blíží se datum, na které nerada vzpomínám já, a na které nemá dobré vzpomínky moje švagrová. Dneska jsem koupala ty svoje poklady a přes cákání a jekot jsem to samé slyšela přes dvůr z okna, kde švagrová koupala svou dcerku. Druhorozenou dceru, která přišla na svět půl roku po naší Štěpánce. A tak tu máme během dvou let tři malé děti. A jakkoliv to bylo tenkrát před čtyřmi lety těžké, dnes je dobře. Děkuji "tomu nahoře" , za rodinu, kterou mám.

    EDIT: Obě holčičky se narodily na stejném porodním sále. Při prvním porodu mne neskutečně podržela paní doktorka Posseltová. A sál, kde se narodil syn? Tak přesně tam se po deseti letech narodil KP i syn druhý. Za neskutečné podpory nejen paní doktorky Posseltové.  Kruh se uzavřel ...

    ee.liska
    27. dub 2013    Čtené 0x

    Jak jsem se stala Špatnou matkou

    Začalo to docela nenápadně, syn měl  dva měsíce a já, prvomatka, jsem si ho neposazovala na klín. V půl roce stále ještě neseděl, protože jsem mu odepírala potěšení z chodítka a neobkládala ho polštáři. V sedmi měsících jsem ho neposadila ani v kočárku, nedávala do jídelní židličky. Okolí, až na pár chápavých, se na mě dívalo skrz prsty, když syn v deseti měsících nevěděl, že se dá chodit za pomoci mých rukou. Když ve 13 měsících udělal první krůčky, slýchala jsem, že ostatní děti Dobrých matek chodí od osmi měsíců 🙂 Dobré matky z mého okolí jim totiž luxus chození za ruce pravidelně dopřávaly od půl roku. (Ona: Náš Pepíček už chodí. Já: On už umí stát?? Ona: Ne, on ještě ani nesedí, ale podívej, jak krásně dupká za ruce. Já jsem byla ohromena škobrtavou chůzí s podlamujícími se kotníčky.)

    Já, matka, co dítěti nedopřála v půl roce svíčkovou, jsem se držela rad pediatra a postupně zaváděla zeleninu, maso, ovoce,... Desetiměsíční syn byl chudáček, co první čokoládu dostal v roce a čtvrt od Mikuláše.

    Prvorozený měl deset měsíců, když jsme si jako nezodpovědní rodiče dovolili pořídit si druhé miminko. Okolí mě opět posuzovalo jako Špatnou matku, která se nebude věnovat dostatečně ani prvnímu, ani druhému.

    Když bylo dceři 5m, nastoupila jsem opět do školy, konečně dodělat maturitu. Dcerušku a dvouletého synka jsem nechala, chudáčky, napospas babičkám a jezdila na jeden víkend v měsíci pryč!

    A opět si i dcera musela na všechno přijít sama, sednout si, stoupnout, chodit. A, diví se Dokonalé matky, došla na to 🙂

    Oblečení kupuji na bazárcích, děti chodí oblékané pěkně, ale já, Nepřející matka, nové koupím jen botičky. Vyhazuji tisíce za nové a značkové autosedačky, ale golfáček koupím v bazaru.

    Jsem Špatná matka a velice si to užívám 🙂 Je legrační poslouchat okolí, jak oni to dělají jinak a správně a já svým dětem nedopřávám.

    PS: tento článek by měl být brán s nadhledem, nikoho jsem jím nechtěla urazit ani poučovat, každý přece děláme pro své děti podle svého uvážení to nejlepší.

    ee.liska
    23. lis 2012    Čtené 0x

    Nejen pro Zamlklinky

    Když jsem na jaře před třemi lety  prožívala nejhorší chvíle svého života, po zamlklém těhotenství v šestém měsíci a porodu holčičky, jejíž hlásek nám nebylo dopřáno slyšet, moc mi  pomohl toto "vysvětlení" od jedné maminky andílka.

    "Každá duše má na světě vyměřený čas.Některá kratší a některá má času víc. Není to doba jednoho lidského života, je to doba daleko delší. Někdy se stane, že duše prožije několik životů a chybí jí už jen kousíček, jen pár týdnů nebo měsíců. Takovéto dušičky jsou pak nenarozená  miminka. Miminka, jejichž krátký čas v bříšku pomohl dušičce, aby se dostala tam kam bylo potřeba, pro některé třeba do Nebe a byla tam spokojená "

    A protože se tady najde spousta maminek, co si něco podobného prožily, snad to některé pomůže alespoň tak, jako tenkrát mně. Sice to bolest v srdíčku nezažene, ale možná to smaže jeden otazník u slovíčka Proč.

    ee.liska
    17. říj 2012    Čtené 0x

    Vánoce aneb jaké si to uděláš, takové to máš

    Jak se blíží doba Vánoc, začínají se, jako každý rok, ozývat hlasy: Jéje, zase Vánoce, jak já je nemám rád/a. Nebo: Nesnáším Vánoce a ten stres okolo, když jsou doma děti, tak je to dobré, jinak jsou Vánoce jen o shonu a penězích.

    Vážení, já vám ten názor neberu, ale...

    Například u nás jsou Vánoce ve znamení pověstného klidu a míru odjakživa. Ten samý klid a mír jsem přenesla i do své rodiny. Není to tak těžké. Dárky začínám nakupovat na podzim a ke konci listopadu je mám většinou i zabalené. Mikulášská nadílka čeká na děti i manžela (ano i na manžela 🙂 ) zabalená 14 dní předem. Vánoční výzdoba je pečlivě zabalená v krabicích ve sklepě od loňska. A pak to přijde. Advent. Hned první adventní neděli se na stole rozsvítí svíčka na věnečku a adventní výzdoba je na svém místě. Vánoční dárky jsou zabalené v úkrytu a já během prosince jen dokupuji to co mne na poslední chvíli cvrnkne do nosu. Cukroví napeču dva druhy a půlku vymněním s mamkou za druhy jiné. Jsem v klidu, protože jediný úkol, který do Štědrého dne mám, je napsat nákupní seznam. Nákup na Vánoce řeším  tři dny před svátky kolem desáté hodiny v supermarketu, kde v tuto večerní hodinu potkávám jen pár lidí a regály jsou po odpolední špičce zase doplněny. Den před Ježíškem uvařím veškerá jídla a jediné maso čeká v ledničce na osmažení těsně před Štědrovečeří. Stromek v klidu ozdobím když jdou děti spát a když jdu do postele já, je všechno připraveno na Štědrý den. Celý prosinec  jsem bez stresů a užívám si těšení na Vánoce, vychutnávám pocit malého dítěte, těšícího se na Ježíška. Po městě si v klidu procházím trhy a okukuji. Nemusím na poslední chvíli řešit peníze. Prostě ta pravá Vánoční pohoda.Na samotný Štědrý den pak s rodinou užívám chlebíčků, pohádek, procházek a na poslední chvíli nebalím dárky, nevařím. Prostě si jen užívám rodinné pohody.

    Manžel můj přístup ocenil, o dárky pro celou rodinu se starám já, jemu zbývá jen něco pro mne.

    ee.liska
    20. zář 2012    Čtené 0x

    Užívám si každého dne

    Nestěžuji si, že čas rychle utíká. Z mých malých novorozenečků že je najednou dvouletý klučík a půlroční slečna. Nestěžuji si ani, že si je nestíhám užívat. Přijde mi dávno, že Štěpánka byla sotva den staré miminko, že byl tak malý Maytášek si pomalu ani nevzpomínám. A při tom je to jen pár měsíců. V tom letu dní, týdnů a měsíců se mi moje novorozeňata rychle proměnila.

    Já si totiž celý ten čas užívám. Od narození syna a našich výletů, kdy jsme málokdy zůstali doma, přes dobu, kdy jsem otěhotněla s dcerkou a mateřství i těhotenství jsem najednou vychutnávala z postele. Ty dlouhé dny, kdy jsme si prohlíželi knížky v posteli, koukala jsem na drobka, jak si hraje vedle postele. Užívám si i jako maminka dvou dětí. Seznamování sourozenců po příchodu z porodnice. Chlubení brášky, že má malou sestřičku. Blbosti, teď už parťáků, v posteli po probuzení. Radosti, kterou oba mají z plyšového ježka a jeho nově vyšité červené pusinky. Každý den má své kouzlo a já si to kouzlo vychutnávám a chci si ho uchovat. Až přijdou dny jako dnes, kdy mi ta malá miminka zachybí, kouknu se do vzpomínek na kouzelné večerní grilování a objevování ohýnku. Nebo na krásně propršený den, který jsme spolu proleželi a prospali v posteli. Podívám se zpátky a znovu mne zahřeje pohled na manžela s dětmi, jak spí v naší posteli. Pohled na Matyho, jak radostí piští, že ho Štěpánka hladí po tvářičce a ta se zajíká smíchy z Matyho.

    Nestěžuji si, že si tu pohodu "na mateřské" neužívám. Místo stěžování se těším  na další zážitky, na další období a objevy mých dětí. Na školku, školu i pubertu. A v předvečer jejich svateb si sednu k albu fotografií z jejich dětství a všechny ty krásné okamžiky si připomenu.

    Edit: No a puberta je tady. Z batolete je super kluk a z kojence slečna s vlastním názorem. Přibyly roky a přibyl malý klučík. Teprve na něm vidím, jak ten čas utíká. A nelituji ani jednoho jediného dne, všechny jsem si s nimi užila. S každým jedním …

    Najednou se z kluka, holky a novorozeněte stal puberťák, puberťačka a batole. Vše je při starém, jen do toho rodinného alba mám více fotek a svatby budou třeba tři 😍

    ee.liska
    31. črc 2012    Čtené 0x

    V jedné posteli

    Miluji ranní probouzení, když moje děti leží se mnou v posteli. Když se vzbudím a ke mě se tisknou dva malí človíčkové. Ještě radši mám noci, kdy se z pokojíčku ozve zívnutí, pak slyším bosé nožky capkat do ložnice a syn, tetelící se radostí, žuchne mezi mne a manžela. Nad ránem se k nám po kojení nacpe, respektive já ji nacpu, dcerka. Pak jen poslouchám, jak všichni spokojeně oddychují a jsem strašně moc šťastná. Večer každé dítě uložíme do vlastní postele. Matyášek jde do svého pokojíčku, kde má svou postýlku s povlečením s Krtečkem a plyšovou opičku  a spí tam moc rád. Štěpánka usíná v postýlce, kterou máme jako "balkon" přiraženou k manželské posteli. Někdy jsou děti u nás už ve dvě, jindy si užíváme samotu až do  půl osmé. Když je ale postel prázdná ještě  kolem páté, jsem nervózní a jdu kontrolovat co se děje.

    Jasně, ne vždy se vyspím do růžova. V takové dny si říkám, že děti s námi budou spát jen pár let, tak si to musím užít. A protože prckové chodí  spát po obědě v jeden čas, je noc kdy jsem se moc nevyspala, důvodem pro odpolední spánek s nimi. A tři hodinky mi na obnovu sil stačí. 

    Manželův pohled je skoro stejný jako můj, někdy si stěžuje na okupaci naší postele, ale když pak malý loupežník v noci tatínka potulí, je po stížnostech. A mezi námi, odpolední spaní v sobotu si nemůže vynachválit.

    Tímto článkem neobhajuji společné spaní dětí a rodičů, naší rodině to tak prostě vyhovuje 🙂

    ee.liska
    4. čer 2012    Čtené 0x

    Dá se to zvládnout?

    Už v těhotenství se Štěpánkou se množily otázky, jak budu zvládat 1,5 roku "starého" chlapečka a novorozenou holčičku. Mě samotné to jako něco zvláštního nepřišlo, ale po asi dvoustém dotazu jsem začala mít trochu strach.  A protože plánování je moje oblíbená činnost a silná stránka, začala jsem  plánovat. Jak předejít žárlivosti, jak se budeme pohybovat venku, jak to zařídíme doma, co uspávání a domácnost .....

    A pak se narodila princezna. Maty mě v porodnici nenavštěvoval, aby mu nebylo líto, že mimi se mnou může být a on musí domů. Už z porodnice dovezla nová holčička bráškovi malý dáreček a on si jí mohl jako první pochovat. A protože i naše druhé dítě je Šípková Růženka, pozornosti měl tolik kolik chtěl. Koupal ho vždy tatínek, takže si to spolu užívají nadále, uspávala jsem já a to se též nezměnilo. Kdykoliv chtěl vyzkoušet kolébku nebo postýlku, dala jsem ho tam. Stejně zjistil, že to žádná sranda není a přestalo ho to bavit. Postupem času je z něj velký pomocník, takové odnášení plenky do koše je důležitá práce, umýt při koupání miminku nohy také není nic lehkého.

    Pro pohyb venku jsme rozšířili náš vozový park o sourozenecký kočár a golfky. Sourozenecký je k nezaplacení a využívám ho na 100%. Mladý pán sice chodit umí, ale delší cesty, výlety, pochůzky po městě atd. se prostě s monokočárem a malým loupežníkem zvládají hůř. Kdo má děti stejně od sebe jako já, jistě pochopí. Úplně  obyčejný golfáček za 300,- z bazaru máme pro případ "rozdělení" sourozenců. Když Maty jede na výlet třeba do ZOO a Štěpánka jde na procházku doma, mají každý svůj kočárek. Samozřejmě pro pobyt okolo domu používám hluboký kočárek, Maty běhá sám.

    Doma nám velkou službu dělá kolébka a vložná taška do kočárku. Z kolébky slečna vidí a loupežník jí nic nechtěně neudělá. Nehledě na to, že kolébání novorozence je důležitá funkce. Vložná taška zase skvěle funguje při přesunech doma -  ven, ven - doma. Jako na úsporu času se dívám i na košík s veškerou kosmetikou, plenami a ubrousky, co používáme kolem koupání. Stačí vyndat košík a všechno je při jednom.

    Uspávání je u nás v této době téma č. 1. Maty konečně usíná sám a Štěpánka se to učí také. Teprve na ní vidím, kde jsem udělala chybu, když byl malý Matyášek.

    Domácnost trochu pokulhává. Jak jsem dnes psala kamarádce, není uklizeno tak jak bych si představovala a jím podle toho, kdy dovolí děti, takže méně, než bych chtěla. Trošku mne uklidňuje rčení "bordel v bytě, šťastné dítě", ale stejně mi připadá, že ho vymyslely matky více dětí. Žehlení se mi kupí v koši a po pravdě, ani nemám moc výčitek, když si místo žehlení sednu ke knížce. Tím se dostávám k něčemu velmi důležitému. JÁ

    Každý den si najdu čas pro sebe a pro svého muže. I když je to chvilinka. Protože děti potřebují spokojenou mámu, dělám to vlastně i pro ně. Minulý týden jsem byla se svou sestrou večer na kafíčku. Ono ani manželovi neuškodí, když zjistí jaké to je, uspávat dvě řvoucí děti. V pátek jdu ke kadeřnici a přiznám se, že se moc těším na popovídání o čemkoliv jiném než jsou plenky a zuby. Bez výčitek dávám staršího na víkend k babičkám a  těším se, až tam bude jezdit i mladší.

    Takže na otázky odpovídám, že zvládnout se to dá. I když je to kolikrát o nervy všech zúčastněných. Stačí dvě věci v obrovském množství, láska a trpělivost. A taky hroznový cukr.