Za každým mrakem se skrývá slunce 🙂

Byla poslední středa v březnu a já jsem slavila své narozeniny. Pěkně kulaté, pětadvacáté. Stejně kulaté bylo i moje bříško, 24tt byl znát. Přišla mi popřát skoro celá rodina a mezi dárky byly hlavně věci pro miminko. Volala mi mamka, že před nedávnem objednaný kočárek právě dorazil a že je moc pěkný. Byl to moc pěkný den 🙂

V pátek jsem se ráno vzbudila s divným pocitem, celou noc mi tvrdl pupík. Jen tak pro jistotu jsem si dojela ke svému gynekologovi a tam mě, nic netušící, zasáhla věta, která se stala mou noční můrou při následujících těhotenství. Miminku nebije srdíčko. Missed abort. V nemocnici ultrazvuk jen potvrdil slova gynekologa. V hlavě mi zněl milion otázek a já jsem se zmohla na jedinou, co bude teď!? Následovala hospitalizace a začal se vyvolávat porod. Lékař, který měl právě službu mě vyděsil, když mi dávl čas do neděle večer. Že když se vše povede do sobotního večera, půjde to rychle. V tu chvíli se mé tělo nastavilo na autopilota. Emoce se vytratily. Kolem osmé jsem se přestěhovala na porodní pokojík a poslouchala šťasté maminky, jak se vítají se svými právě narozenými dětmi. A v jedenáct večer jsem se stala maminkou i já. Maminkou andílka, který odletěl do nebe ještě dřív, než se vůbec stihl podívat na tento svět. Porod trval osm hodin a já si až s odstupem času uvědomila, že to bylo vlastně rychlé.

Den, na který mi byl vypočítán termín porodu, se v červenci připomenul dost ohavně. Den za dnem jsem si říkala, jaký bych byla týden těhotenství, kolik dní do porodu by mi zbývalo. A přesně na TP přišla z porodnice zpráva, že moje švagrová právě přišla o miminko. V 17tt, také ten příšerný missed.

A tak jsem léčila tělo, léčila bolavou duši, moc si přála otěhotnět  a pořád bylo všechno špatně. V září malá operace, kde rozrušili srůsty na děloze a nasadili léčbu na přivolání MS, která se od března kdesi toulala. Přišli Vánoce a já jsem měla všeho dost. Domluvili jsme se s manželem, že se na všechno vyprdneme, užijeme si krásné svátky, Silvestr na horách a že všechno začneme řešit v lednu v CARu.

A přišel nový rok. Vrátili jsme se z hor, kde jsem oslavila svou první MS. Sice slabou, ale byla tu. Po nedělním obědu u mamky jsem si udělala těhotenský test, co jsem ještě doma našla a nevěřila vlastním očím. Dvě čárky, krásné dvě čárky. Těhotenství po pár týdnech gynekolog potvrdil a v 9tt jsem byla donucena lehnout do postele. Střídavě jsem těhotenství proležela do 36tt v nemocnici a doma.

Byl opět konec března a smutné výročí jsem trávila v nemocnici. Miminko se mělo dobře, jen se mu chtělo na svět moc brzo. A tak i další smutný den, tentokrát v červenci, mě zastihl v nemocnici. Září se sotva stihlo rozkoukat a po krásném a rychlém porodu tu byl náš chlapeček. Matyáš.

A zase ten březen, tentokrát jsem se snažila nesmutnit a užívala jsem si to půlroční štěstí. Červenec se asi rozhodl vylepšit si reputaci a když končil, otěhotněla jsem zase. A zase jsem ležela a ležela.

A pak to přišlo. Přesně tři roky a sedm dní k tomu. Stejný porodní sál, skoro stejná situace. Porod. Stejné slovo, stejné místo, opět čekáme holčičku. Porod to byl ještě rychlejší a stejně krásný, jako když jsem rodila syna. Na svět vykoukla naše holčička. Štěpánka.

A proč to všechno píšu? Protože je zase červenec, blíží se datum, na které nerada vzpomínám já, a na které nemá dobré vzpomínky moje švagrová. Dneska jsem koupala ty svoje poklady a přes cákání a jekot jsem to samé slyšela přes dvůr z okna, kde švagrová koupala svou dcerku. Druhorozenou dceru, která přišla na svět půl roku po naší Štěpánce. A tak tu máme během dvou let tři malé děti. A jakkoliv to bylo tenkrát před čtyřmi lety těžké, dnes je dobře. Děkuji "tomu nahoře" , za rodinu, kterou mám.

EDIT: Obě holčičky se narodily na stejném porodním sále. Při prvním porodu mne neskutečně podržela paní doktorka Posseltová. A sál, kde se narodil syn? Tak přesně tam se po deseti letech narodil KP i syn druhý. Za neskutečné podpory nejen paní doktorky Posseltové.  Kruh se uzavřel ...