Vážené čtenářky, velmi děkuji za užitečnou zpětnou vazbu. Jsem si vědoma spousty nedostatků a vy jste mi pomohly poodhalit ještě mnoho dalších. A to je dobře, protože tím můžu knihu zdokonalit.

Rozhodla jsem se napsat samostatný článek než odpovídat na jednotlivé komentáře, jelikož se více rozepíšu.

Zaujala mě diskuze na téma Viktorův dopis! Musela jsem si to přečíst šestkrát, než jsem pochopila, co na tom není janedv jasné. A pak jsem se plácla do čela a říkám si: „Joo takhle! Aha! No jo. To mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo takto vyznít!“ A zmátlo to více lidí, koukám 🙂

Dovysvětlím. Viktor už na začátku dopisu zmínil, že nechce být moc patetický. Ale přece jenom na něj v závěru dopisu ta tíha beznadějné situace dolehla. S těžkým srdcem ji opouštěl, aby už ji nepotkával. Chtěl však, aby věděla, že ji miloval tak, jako žádnou jinou. Miloval ji tak, že by se s ní chtěl oženit a mít s ní děti. Potřeboval, aby to věděla, ale nechtěl, aby to vyznělo jako prosebný patos. Proto se trochu od té situace odosobnil a zvolil jiný styl. Johana věděla, že mluví o ní. Kdyby v tom figurovala jiná žena, určitě by se to promítlo v jejich pocitech, které by zmínila.

Ale je pravda, že o spoustě pocitů se Joz nezmínila. Např. ty výčitky svědomí vůči manželovi – tohle je složité téma a nechci ho odbýt v pár větách zde v dodatku. V knize tyto pocity podrobně popíše. Každopádně – další podnět k přepracování a doplnění!

Ještě bych chtěla zmínit, že závěr, který jste četly je dost okleštěný. Rozhodovala jsem se totiž mezi dvěma variantami – buď ho napíšu rychle a zkráceně, abyste nemusely dlouho čekat na to, jak to dopadne. Anebo budu psát závěr do detailu propracovaný, avšak byste na něj čekaly několik týdnů. Protože tento příběh jsem psala doslova na koleni, po nocích a ve vzácných chvilkách klidu, zvolila jsem první variantu. Nicméně s vědomím, že jednání hlavních hrdinů v té oficiální verzi více rozvinu a dám mu mnohem lepší formu.

Moje milé čtenářky (nebo i čtenáři?).

Moc vám děkuji za přízeň, kterou jste mi v průběhu několika týdnů věnovali. Byl to pro mě hnací motor a bez vás bych to nikdy v životě takto rychle nesepsala. Rvalo mi srdce, když jste netrpělivě čekali na každou další kapitolu a já ji nemohla pro vás rychle napsat. Jsem totiž jen obyčejná žena, která chodí do práce, má manžela, děti a kupu povinností. Ale nakonec jsme se dobrali do zdárného konce a vy konečně víte, jak to dopadlo.

A teď k vaší otázce, která se skloňovala snad pod každou kapitolou – je tohle fikce nebo pravda?

Trochu si teď připadám jako Jonathan Frakes z pořadu Věřte nevěřte – pamatujete, ne? Napínám vás, já vím. Rozhoduji se totiž, jak na tuto otázku správně odpovědět. A odpovím takto:

Příběh je smyšlený, protože je zasazen do jiné doby a prožívají ho jiné postavy, ale odehrává se na reálném podkladě. 90 % zážitků s Alzheimerem je autentických – osobně prožitých. Dějová linka s Viktorem není má zkušenost, ale tento příběh se stal. Jen jsem tento osud propůjčila Johaně, která s ním naložila tak, jak bylo vlastní jejímu charakteru.

Všechny uvedené postavy mají reálný předobraz.