Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    fandysek_1
    8. dub 2017    Čtené 991x

    Nevzdávej se


    Kde začít?

    Možná tím, že jsem si před 4 lety chtěla nadělit miminko ke třicátinám a trochu se to protáhlo.

    Bylo mi 29 let a s partnerem jsme si po roce chození řekli, že si pořídíme miminko. Bylo to hodně naivní, protože já si myslela, že ve 30 budu maminkou. Skutek utek. Po roce snažení jsem změnila doktora, prošla neskutečným množstvím vyšetření a problém nenalezen. Tak přišla řada na přítele. V repro centru nám udělali opět řadu vyšetření. Výsledky spermiogramu hodně špatné a už bylo jasné, proč to nejde. Jenže to nebyl jediný důvod, proč to nešlo (a později se ukázalo, že to byl jeden z hlavních problémů). Ještě nám našli mycoplazma a nasadili antibiotika. Mezi tím jsem prodělala první biochemické těhotenství. Byli jsme plni nadějí, že když se přeléčíme vše půjde...jenže opět skutek utek.

    Snažili jsme se další rok. Šli jsme na inseminaci, ale opět jen biochemické těhu. Začala jsem být psychicky na dně. Dle lékařů vše v pořádku. Partnerův spermiogram byl díky užívání vitamínů  v normě.
    Třetí rok nás v repro centru začali tlačit do IVF, ale já jsem si tím nebyla jistá, protože jsem nevěřila, že se to povede a hlavně doma to  neskutečně vřelo. Partner byl na dně a já také ze všech vyšetření. Náš vztah byl na bodě mrazu a já odešla. Touha po dítěti nás dvou byla tak silná, že jsme šli každý jiným směrem. Toto odloučení nebylo dlouhé a my jsme začali naší novou kapitolu. Znovu a lépe.

    Opět jsme se nechali vyšetřit a já si vyžádala testy na mycoplazma. Vyšla pozitivně. Takže se ukázalo, že naše snažení bylo poslední tři roky k ničemu. Mycoplazma se vždy postarala o potrat. Další várka antibiotik a další doufání.

    Ćas utíkal jako voda a my jsme se snažili trochu vypustit snažení. Zaměřili jsme se na práci, cestování a pohodu domova. Do toho jsem se začala zajímat o čínskou medicínu. Hodně mě to zaujalo a rozhodla jsem se objednat k paní doktorce Zhang do centra TČM. Byla to hodně zvláštní návštěva čínské lékařky s překladatelkou. Odešla jsem s pocitem, že jsem byla zároveň u lékaře i psychologa. Paní doktorka mi předepsala bylinky a já je začala užívat. Přiznám se, že cena odvarů z bylin byla zatraceně vysoká, ale zkusit se má vše. Také jsem dostala instrukce jakým způsobem mám posilovat své oslabené orgány a své tělo. Pátrala jsem i dál na internetu. Takže jsem cvičila, pila bylinkové odvary a omezila určité potraviny. Říkala jsem si, že když by nic, alespoň se cítím lépe. Skutečně to tak bylo. Cítila jsem se lépe jak psychicky tak fyzicky.

    Měsíc utekl jako voda a měla přijít další menstruace. Tak si tak čekám. Nevydržela jsem a testovala nejdřív s testy citlivostí 25 jednotek a hle viděla jsem čárky. Jenže dalš dny testy 10 jednotek negativní. Smutek. Třetí  den vynechané menstruace dělám digitální test. Výsledek negativní. Obrečela jsem to. Čekala jsem dál a říkala si...sakra zase nějký rozhozený cyklus. Pár dní jsem byla smutná, ale co život šel dál.

    Co čert nechtěl. Přišla angína. Moje doktorka věděla, že toužím po miminku a píše mi raději penicilin, který je možné brát v těhotenství. Říkám si, že to nemusela tak řešit, když nejsem těhu, ale bylo to od ní sympatické. Mé zdravotní problémy se zhoršují a přichází perforace ušních bubínků a akutní zánět v uších. Takže další várka antibiotik. V nemocnici to vůbec neřeší, ale píší mi amoksiklav, který je také relativně bezpečný. Při mých zdravotních starostech přichází malé zakrvácení a říkám si...tak konečně to přišlo, ale je to téměř čas na další cyklus. Krvácení skoro žádné. No nic...říkám si 10. dubna mám jít na gynekologii a tam vše pořešíme.

    Jenže začíná mi být divně. Nepopsatelné pocity. Říkám si...sakra PMS útočí a je to nějak silný. Tyto pocity neznám, říkám si. Takže jsem skočila do drogerky pro test. Mají citlivost 25 jednotek. Testuji. Seděla jsem na záchodě a málem to se mnou seklo. Druhá čárka se objevuje ještě dříve než kontrolní. Nemůžu tomu věřit a pláču. Skutečně pláču štěstím. Mobilizuju své síly, fotím test a posílám ho kamarádce. Ta ihned volá a brečí do telefonu také, že je to na 100% pozitivní.

    Přichází strach, že jsem miminku mohla nějak ublížit při těch všech zdravotních komplikacích a volám na gyndu, že potřebuji termín ihned. Sestřička je velmi ochotná a nabízí mi termín za 4 dny. Přišla další otázka...jak to říct manželovi. Vždycky jsem chtěla přijít z ultrazvuku a ukázat mu fotku, ale je mi zle a jsem neskutečně unavená. Musím to vyklopit ihned. Je neskutečně šťastný, ale zároveň se držímě při zemi a čekáme na první ultrazvuk.

    Přichází den D a já jdu na první prohlídku. Jsem nervózní a nemůžu moc spát. Manžel se mě snaží podpořit, ale vidím, že je také naptnutý jak struna.

    Pan doktor byl velice milý (podotýkám, že jsem i změnila gynekologa a byla to moje první návštěva a rovnou jako možná těhotná). Pak jsem viděla toho mrňouska na utz. Tepalo mu srdíčko a mě ukápla slzička štěstí. Byl tam. Lékař mi řekl, že jsem 6+4 a že dle ms bych měla být 7+4, ale že to může být pozdější ovulací. Dostávám instrukce na další testy. Odcházím šťastná. Manželovi brečím do telefonu a on je také dojatý.

    Doma jsme šťastní a děkujeme andělíčkům. Věřím, že teď, už vše dobře dopadne.

    Naděje umírá poslední a věřte, že se jednou všechny dočkáme. Zní to jako klišé, ale já věřila.

    PS: Brzy oslavím své 34. narozeniny a už nic nepotřebuji. Svůj dárek mám v bříšku.