Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
gabuscha
14. únor 2017 Čtené 213x

Je to už víc jak pět měsíců, ale stále je ten jeden okmažik, ta jedna sekunda velice živá. Bylo to moje první, vysněné a nečekané těhotenství. Nikdy jsem úplně nechtěla být matkou, ale cítila jsem tu "lidskou" zodpovědnost, že jako žena bych jí být měla. Když jsem před lety potkala muže, se kterým jsem si uměla představit, že bych potomka měla, kterého jsem milovala a pro kterého jsem se byla ochotná bít až do konce sil, dostala jsem od života takovou ránu, že jsem nebyla schopna potom několik let plnohodnotný vztah navázat.

Pak jsem potkala Honzu. Zpočátku to bylo hodně vachrlaté. Na jednu stranu jsem s ním nechtěla být, na druhou stranu mě na něm něco neustále lákalo. Po roce naprosté itálie (z mojí strany) jsme stáli před rozhodnutím ano či ne. Každý se sám v sobě rozhodl, že ano :slight_smile: Já se uklidnila, Honza mě požádal o ruku a několik dní na to jsem zjistila, že se rozrosteme. Asi jsem měla být nadšená, že ve svých 34 letech konečně budu mámou, ale mě to spíš zaskočilo a odmítla jsem to prožívat, dokud nebudu mít po prvním trimestru. Rodinám jsme to samozřejmě říct museli, protože všechny oslavy se nesou v ryze alkoholovém duchu a nenašla jsem způsob, jak se vyhnout pití alkoholu a pamatovat si sérii všech výmluv, proč nepiju. A navíc jsem, vzhledem ke svému věku, počítala s tím, že o dítě přijdu, že to přece nemůže vyjít na první pokus. Ono vyšlo. Časem jsem si na ten pocit zvykla a začala se těšit.

Když jsem byla v šestém měsíci, měli jsme svatbu. Byla církevní (ano, vdávala jsem se s pupkem) a tak trochu i netradiční. Někdy okolo doby svatby mi jedna známá vyprávěla, jak ona měla první porod naprosto šílený. Měla preeklampsii, kterou jí nikdo nediagnostikoval a díky tomu se jí to zvrtlo v HELLP syndrom a nakonec se bojovalo o život její i jejího syna. Byla jsem vyděšená (jako ze všech mírných odchylek na velkých i malých ultrazvucích). A doufala jsem, že mě něco podobného nepotká.

Když mi ve 34+0tt doktorka několikrát po sobě změřila vysoký tlak, poslala mě rovnou do porodnice s podezřením na preeklampsii. Pamatuju si, že se mi zatmělo před očima a chtěla jsem strašně brečet. Strašně moc. Ale nedovolila jsem si to, protože jsem přece dospělá, nemůže mě rozbrečet každá kravina (jenže tohle kravina nebyla). Hned druhý den jsem bez objednání jela do porodnice. Strávila jsem tam celý den a byla asi na šesti různých vyšetřeních. Podezření na preeklampsii povrdili, ale řekli, že to budou řešit ambulantně, protože moje hodnoty jsou hraniční. Hodně se mi ulevilo a jela jsem pokojeně doml, okolí jsem uklidnila, že se zase tak nic moc hrozného neděje. Přesně za týden jsem jela na kontrolu. Šla jsem opět k té samé doktorce a ten moment, kdy mi řekla, že v mojí krvi je něco blbě a že musím okamžitě nastoupit do nemocnice, byl jak bodnutí nožem do srdce. Do porodu mi zbývalo přesně pět týdnů a těchto pět týdnů bych měla strávit v porodnici? A pomalu jsem se i smiřovala s tím, že dost možná budu rodit císařem. Věděla jsem, že u preeklampsie je to časté, protože ta když se rozjede, tak jde o minuty. Tentokrát jsem brečela. Možná dvě hodiny v kuse. Volala jsem domů, šla poprvé v životě na monitor (byla to sranda) a pak jsem jen tiše seděla na čistě převlečené posteli a čekala, kdy manžel přijede s věcmi a já se budu moct převléknout do "pyžama". Nějvíc mě děsilo to, že jsem doma neměla nic připraveného - žádné komínky s oblečením, postýlka nebyla smontovaná, všechny věci byly přeházené v pytlích. Počítala jsem s tím, že na to mám ještě měsíc a že to v klídku stíhám. Teď to všechno bylo na manželovi, který neměl ani páru, kde co je. 

Asi hodinu po mně se ke mě na pokoj připojila mladá paní (mladší než já) a od první chvíle jsme si lidsky sedly. Ona byla jen několik dní před porodem a taky měla vysoký tlak. Společně jsme do džbánků sbíraly moč a společně jsme ty dlouhé nepříjemné dny trávily díváním se na Kriminálku Anděl. Jenže - nastoupily jsme ve středu a jí ve čtvrtek začali vyvolávat porod, což se nepovedlo, tak v neděli její dcerka vykoukla na svět po sekci. Takže jsem tam byla zase sama. V pondělí mě přesunuli na jiný pokoj, kde jsem byla až do porodu. Rodila jsem ve velké porodnici, kde se docela často střídali lékaři a já to odnášela tím, že mi každý den doktor řekl něco jiného - pustíme Vás a budeme to řešit ambulantně, máte špatné hodnoty v tom a v tom, pustit Vás nemůžeme, porod budeme vyvolávat tehdy a tehdy, porod vyvolávat nebudeme, je to zbytečné, můžete jít na odpoledne domů, ale měřte si tlak, nemůžete jít domů, protože máte špatné hodnoty, pustíme Vás na víkend, nepustíme Vás nakonec přes noc, večer přijeďte zpátky. Takhle to šlo pořád dokola necelé 3 týdny a já už byla zoufalá. Potřebovala jsem dokoupit spoustu věcí, připravit pro to naše malé aspoň něco. Manžel mezitím doma stavěl kus domu, snažil se, každý večer jezdil za mnou, betonoval základy, chodil do práce....bylo to náročné. Jednoho dne jsem se naštvala a nechala si zavolat primáře. Přišel po několika hodinách (manžel na něj čekal se mnou a v hlavě si přemítal, že během té doby mohl na baráku udělat to a to). Primář nakonec přišel a po krátkém a jasném rozhovoru jsme se dohodli, že jakmile dosáhnu "donošenosti" dítěte, tak porod vyvoláme. On nechtěl, ale já si neuměla představit, že budu v tom prostředí až do porodu, na revers jsem neměla koule. Chvilku mě přesvědčoval, že to je opravdu zbytečné, ale já si stála za svým. A na přání rodičky se porod může vyvolávat až po ukončeném třicátém osmém týdnu. Těch několik dní jsem věděla, že počkám a náhle ustaly ty plané sliby o prouštění a propustkách. V den, kdy jsem byla 38+0 v deset ráno mi paní doktorka aplikovala vyvolávací tabletku. Ptala jsem se jí, jak případně poznám kontrakce. Odvětila mi, že je to ze začátku něco jako menstruační bolesti. No, ty jsem nikdy neměla, takže si to neumím představit. Pravdou je, že okolo poledne mě občas pobolívalo břicho, ale nebylo to nijak nesnesitelné. Celé odpoledne jsem tak nějak polehávala a věděla jsem, že okolo sedmé večer přijde manžel na pravidelnou večerní návštěvu. Přišel krátce před sedmou, sedli jsme si spolu na chodbu a po několika minutách jsem najednou pocítila tupou bolest v podbřišku. Možná asi ta kontrakce, říkala jsem si. Stoupla jsem si a najednou ze mě vyteklo několik kubíků čehosi. Aha, praskla mi voda. Dočvachtala jsem se na sesternu, říkala jsem si, že by to asi měli vědět. Řekli mi, ať se převleču, osprchuju a příjdu na monitor. Po monitoru jsem se ve sprše začala v pravidelných intervalech kroutit bolestí a už jsem věděla, že tohle jsou ty kontrakce. Do sprchového koutu jsem si vzala skákací míč a neustále jsem si teplou vodou sprchovala břicho. Pomáhalo mi to. Kontrakce vždy trvaly 40 sekud (přesně) a byly co tři minuty (přesně). Manžel tam byl se mnou a držel stopky, takže vždycky řekl, že ještě deset sekund a začne to. 

Mezi sprchou a sprchou jsem se dobelhala na další monitor, sestřička mi řekla, že takhle to bolet ještě nemůže, že děsím ostatní maminky. Jenže ono to bolelo. Doktorka si mě průběžně kontrolovala a když zjisitla, že se docela rychle otevírám, tak mě poslala na sál. Bylo cca půl 10 večer.

Jakmile jsme tam dorazili, přišla za námi skvělá porodní asistentka. Poprosila jsem jí o epidurál, řekla, že moje krevní testy jsou staré a že udělá nové a že za hodinu budou výsledky a pak mi ten epidurál bude moct píchnout. A něco mlela o klystýru. 

Naše princezna se navzdory našim plánům rozhodla, že se nechce narodit s epidurálem, tak se začala drát ven šílenou rychlostí. Děkovala jsem sama sobě, že jsem chodila na předporodní kurzy, protože tu teorii jsem prostě měla v hlavě, zkoušely jsme tam dýchat u tlačení a při samotném porodu jsem díky tomu poslouchala porodní asistentku jako hodinky, dělala jsem přesně to, co řekla, což poté ocenil i můj manžel. PA naopak ocenila manželovu iniciativu to odrodit pomalu za mě a fakt, že se nehroutí při pohledu na centrum dění. Odvětil jí na to, že oproti tomu, co vidí v práci, je tohle procházka růžovým sadem. Epidurál ani klystýr se nestihl. Když přišly výsledky krve, už jsem dokázala ve svém rozkroku nahmatat temeno hlavy. Posledních pět minut, jsem chtěla umřít, opravdu to začalo hodně bolet. Pak už jen to jedno zatlačení a najednou ze mě cosi vyšplouchlo a já byla překvapená. Moje první slova poté, co se moje dcera narodila, byla: "A to je všechno?"

Dcerka byla maličká, vážila něco málo přes 2,5 kila, bylo modrošedá a taková krásně ošklivá. Manžel po nějaké chvíli přestřihl pupeční šňůru a po prvnotních ošetřeních dcerky na sále, vážení a měření nás nechali o samotě užívat si tu novotu. Manžel mi řekl, že ho strašně překvapilo, že jsem vůbec nekřičela, ale vyla jsem. Dodnes o tom vtipkujeme. Já jsem ale ráda za to, že ač jsem měla riziko preeklampsie, rodila jsem nromálně. Že to nakonec nebyl císař. 

Oddělení šestinedělí pro mě bylo peklo. Malá byla zdravá, ale já neměla mléko. Po třech týdnech v nemocnici jsem byla už tak vyšťavená. že jsem se nedokázala rozkojit. S pláčem jsem prosila pediatričku, aby nás pustila domů, že už to nedávám. Dovolila mi jeden den dokrmovat UM, aby dcerka přibrala, a pak nás pustila. Rozkojila jsem se ještě ten samý den doma. Bohužel, UM jsme ale nikdy úplně neopustili.

Spousta lidí mě strašila, že mít dítě je záhul, že se nevyspím, že nic nebudu stíhat...

Dcerce je pět měsíců a týden - měla jsem jednu nepřijemnou noc. Dva týdny po porodu jsem začala pracovat - malá mi to dovolila. Dnes pracuji cca 25 hodin týdně, u malé se střídáme s manželem a já musím říct, že ten náš poklad do našeho života vplul a veškerou netradičnost (jsem pracující matka) přijímá s úsměvem na tvářích. 

To, že budu pracovat, jsem věděla už před porodem. Jen s manželova platu a rodičovské (jsem OSVČ, na mateřskou nemám nárok) bychom hladověli a živořili a moje i manželova práce nám umožňuje nevyužívat služeb hlídacích dam a postarat se o dceru sami. A navíc, dcerka si užije oba - jak mámu tak tátu a táta je plně zapojen do péči o ni a zná ji stejně jako já. Jediné, co nás to stálo, je nedostatečná tvorba mateřského mléka a tak od dceřiných 3,5 měsíců je jen na UM. Jsem ale ráda i za ty tři měsíce a něco. Malá ode mě dostala aspoň něco. A jsem vděčná, že ač jsem poprvé rodila v necelých 35 letech, tak byl porod rychlý, snesitelný (ty bolesti jsem čekala a daly se vydržet - až na ten konec, ten byl fakt odporný). A dcerka je zdravá, roste, baští, směje se na všechny a je prostě naše.

Čti celý článek