Johanka se měla narodit 23.8. v porodnici za pomoci předem domluvené porodní asistentky. Narodila se o dvanáct dní později doma, v koupelně. Přitom ve 35. týdnu těhotenství krátce hrozilo, že přijde na svět akutní sekcí. Zkrátka to, že se s touhle holčičkou nebudeme v životě nudit, nám je jasné už od samotného začátku.

Na tom, že porod nakonec proběhl tak, jak proběhl, měly zřejmě zásluhu dvě věci. Ricinový koktejl, který jsem vypila večer předtím, a mé v ten den naprosto nepochopitelně pomalé chápání.

---

Bolesti mě budí v neděli 4.9. ve tři čtvrtě na čtyři ráno, dvanáct dní po termínu. Naskočily rovnou po zhruba pěti minutách a od začátku už tak silné, že nedokážu zůstat ležet. Potichu se tedy snažím vyplížit z ložnice, kde spí manžel i Anežka, naše dvou a půl letá holčička. Dan je ale vzhůru, tak mu šeptám, že jsme se konečně možná dočkali, že jdu vše prodýchávat do vedlejší místnosti a ať se ještě prospí, než budeme muset vyrazit na cestu.

Kvůli nedávno operovanému nártu, ve kterém mám sešroubovaných několik kostí, chvilku hledám polohu, ve které bych mohla kontrakce prodýchávat a přitom nohu moc nezatěžovat. Nakonec klečím na matraci na zemi a předloktím se opírám o židli před sebou. Za sebou mám horu peřin a polštářů. Později přijdou vhod, protože se na ně mezi kontrakcemi vždy svalím a chviličku si zdřímnu, než mě probudí další vlna bolestí.

V místnosti je velká tma a nemám náladu na silné elektrické světlo, tak ještě prozváním Dana. Když přijde, prosím ho o pár svíček. Zapaluje je, rozmisťuje po pokoji a odchází.

Kontrakce jsou od začátku poměrně časté, po čtyřech až šesti, sedmi minutách. Nejsou ale pravidelné, proto je nepovažuji za známku blížícího se porodu. Vždy, když to už půl hodiny vypadá slibně, přijde zničehonic větší pauza a z pravidelných pěti minut je náhle sedm. Nechci jet do porodnice zbytečně brzy, proto čekám, až se objeví nějaké opravdu pevné intervaly.

Za známku blížícího porodu nepovažuji ani velkou bolestivost kontrakcí. Přičítám ji zamlženým vzpomínkám na první porod – zdá se mi, že to teď bolí o dost víc, než bolel začátek první doby minule, ale co, příroda paměť v tomhle směru trochu promazává a asi si to pamatuji špatně. V druhé řadě to svaluji na ricinový koktejl. Předpokládám, že velké bolesti jsou důsledkem kombinace kontrakcí a křečí ve střevech. Dvakrát jsem ráno šla na záchod s průjmem, což mě utvrdilo v tom, že ricin zabral a zjevně se odráží na celém dosavadním průběhu událostí.

Bolesti sílí a sílí, postupně přicházím na to, že nestačí prodýchávat, ale pomáhá vyluzovat nějaký zvuk. Vždy velký nádech a pak dlouhé “áááá” a výdech. Z počátku to funguje. Později instinktivně přidávám ještě pohyby v bocích – jak jsem v kleče opřená o židli, natáčím střídavě ramena a kyčle nahoru a dolů, čímž vlastně otáčím i celým tělem. Pomáhá to. A tak čas běží, já střídavě pospávám, střídavě se kroutím ze strany na stranu a mručím, a při tom všem sleduji východ slunce za oknem.

V půl osmé už jde do tuhého a já začínám tušit, že to má asi o něco rychlejší průběh. Píši Jarce, naší domluvené porodní asistence, že během dopoledne dorazíme. Má zrovna ten den v porodnici denní směnu, tak není třeba být úplně konkrétní v čase. V aplikaci na mobilu studuji pravidelnost kontrakcí. Stále ji tam nevidím.

Zkouším pohmatem zjistit, jak to dole vypadá a mám pocit, že nahmatávám hlavičku. Poměrně velkou plochu hlavičky. Aspoň tedy myslím, že to je hlavička, ale odmítám tomu věřit. Vlastně nevím, co bych tam měla nahmatat. Ve filmech vždycky doktor rodičku vyšetří a řekne “jsme na deseti, jdeme rodit”, ale už nikdy nikdo neřekne, jak to vlastně pozná. Sama sebe přesvědčuji, že to je nesmysl, vždyť opravdu intenzivní bolesti mám zhruba hodinu a i když má být druhý porod rychlejší, zas o tolik rychlejší to být nemůže, ne? Rozhoduji se, že počkám, až vstane Anežka – vstává tak v půl deváté. Pak Dan sbalí tašku a pojedeme.

V půl deváté skutečně slyším, že vstávají a jdou do přízemí. Bolesti jsou tou dobou opravdu velké, ale stále se drží v intervalech nad pět minut, tudíž bychom měli mít na cestu dost času. Chvilkami mám pocit, že už se mi chce i tlačit, ale opět to přičítám ricinovému koktejlu. Pak se intervaly zase prodloužily a já se proto rozhoduji jít do vany. Teplá voda by to měla rozlousknout.

V době, kdy se belhám do koupelny, jsou kontrakce zhruba po šesti a půl minutách. Vlezu do napuštěné vany a najednou jsou pryč. Je mi krásně. Opřu se a užívám si klid. A taky mám trochu vztek. Tolik bolesti a nic? Copak tohle mohl být planý poplach? To teď vylezu z vody a začne další den, úplně stejný jako včera? Modlím se, aby se kontrakce vrátily, ale současně se modlím, aby už nezačínaly. Zvláštní pocit.

Po zhruba deseti minutách klidu – těch slavných předfinálových minutách – kdy jsem nabrala trochu sil, se do toho Johanka pouští s plnou vervou. Dere se ven a já cítím intenzivní potřebu tlačit. A i když je to zpětně k neuvěření, stále mi situace nedochází v jejím plném rozsahu. Jediné, co vím je, že musíme okamžitě jet. Volám tedy na Dana, že je čas vyrazit. Tváří se dost překvapeně, koneckonců před chvilkou se probudil a vstal, ale ihned letí pro věci. Já si ovšem konečně začínám uvědomovat, že do porodnice, kterou máme 40 minut daleko, rozhodně nedojedeme. Že dokonce možná nedojdu ani ke vchodovým dveřím...

Přichází další kontrakce a spolu s ní i moje definitivní prozření. Konečně mi to došlo! Dan v ten moment nakukuje do koupelny a já mu sděluji, že “už rodím”. Stojí mezi dveřmi, neví, jestli má jít dovnitř nebo ven, nebo co by měl vlastně dělat. Já se srovnávám se situací. Celé to trvá asi dvě vetřiny. Nakonec mu říkám, ať jde pryč a zavolá Jarce. Nevím proč, ale chci, aby z koupelny odešel. Chci na to být sama, jen s Johankou. Klečím ve vaně plné vody a jsem najednou hrozně klidná. Vím, že to zvládneme. Tady a teď. Spolu.

Chvilku přemýšlím, jestli vypustit vodu nebo ne. Nevím, jak má být voda teplá, jestli má mít nějaké zvláštní složení, jestli se nemůže miminko utopit – nevím o porodech do vody vůbec nic. Na druhou stranu se bojím, že když vodu vypustím a dítě nechytím, že se potluče. Váhám, ale nakonec vodu vypouštím, přijde mi to jako menší riziko.

Vzápětí zjišťuji, že máme zatraceně úzkou vanu. Schválně jsme kdysi vybírali úzkou a hlubokou - při výběru sanitární techniky člověk holt nezohledňuje, jestli se mu v tom bude dobře rodit. Šteluji se tedy do výhodnejší polohy. Zlomený nárt si v tu chvíli vůbec neuvědomuji. Tělo zjevně určilo priority, bolest v noze utlumilo a veškerou mou pozornost upřelo na aktuální dění.

První porod jsem prožila v určitém tranzu, na který dodnes ráda vzpomínám. V takovém pozměněném, ale příjemném a pozitivním stavu vědomí, kdy jsem moc nevnímala, co se děje, kdo je v místnosti, apod.

Teď jsem oproti tomu naprosto bdělá, ale ve velmi zvláštní roli pozorovatele. Uvědomuji si, že rodí vlastně moje tělo ve spolupráci s Johankou. Mě, Zuzanu, k tomu vůbec nepotřebují. Já tam jen tak nějak jsem a všechno sleduji, nic víc. Dokonce se v duchu i trochu bavím. Třeba představou, že Dan teď za dveřmi telefonuje a za chvilku uslyší pláč novorozence. A taky přemýšlím, jak mít ruce, abych miminko opravdu neupustila… Mozek zkrátka slouží, ale do samotného porodu nijak nezasahuje.

Při další kontrakci se Johanka opět posouvá a teprve teď praská voda. Registruji, že je úplně čirá. Dál se neděje nic. Být prvorodička, tak v tuhle chvíli asi zpanikařím. Ale pamatuji si z prvního porodu, jak se Anežka takhle dle mého “zasekla”a já se Jarky vystrašeně ptala, co mám dělat. “Nic” řekla tehdy. “Dej jí čas, nespěchej na ní, je to v pořádku”. Tuhle větu si vybavuji a Johance tedy dávám čas. Jsem klidná. Obě čekáme na další kontrakci. Kupodivu až v tenhle moment mě napadá, že bych jí taky mohla pomoct. Zatím se dere na svět sama, doteď mě totiž vůbec nenapadlo aktivně tlačit. Slibuji jí tedy, že jí pomůžu. Přichází kontrakce, tlačím a Johanka zrychluje. Tlačím podruhé - a je venku. Vklouzává mi do nastavených rukou, lehoučce, plynule, docela pomalu. Vklouzává do nich jako by věděla, že do nich patří. S jistotou, že tam na ní čekají. Vteřinu je ticho a pak se z plna hrdla rozkřičí.

Moje já, které se doteď na vše dívalo tak nějak z povzdálí, se znovu spojuje s tělem. Sedám si do vany, pokládám si miminko na břicho a rukou sahám po ručníku, abych jí přikryla. Dan přivolán pláčem nakukuje do koupelny. U ucha má telefon – i Jarka na druhém konci slyší pláč novorozence a je jí jasné, že do porodnice už to nestihneme.

Když Johanku přikrývám, prohlížím si jí. Snažím se všimnout si hlavních věcí, stanovuji takové vlastní Apgar skore. Má vše, co má mít, rozumnou a všude stejnou barvou, mává končetinami, dělá grimasy, křičí – zdá se být v pořádku.

Dan znovu přichází. Podle rady Jarky přináší náruč ručníků a utěrek na nádobí, kterými Johanku otírá a jinými pak přikrývá. Nevím, proč utěrkami a přijde mi to celkem legrační. Pak přináší peřinu a polštář a přikrývá mě. Snažím se udělat si ve vaně pohodlí, chvilku tu ještě strávíme. Jakmile se usadím, Johanka se okamžitě přisává.

“Kolik je hodin?” napadne mě najednou zeptat se. “9:20” odpovídá Dan.

Pootevřenými dveřmi slyším, jak se dole chichotá Anežka. Jezdí s vláčkem, to je jasný. Pláč miminka z koupelny ji vůbec nezajímá.

Kvůli zlomené noze ani nezkouším z vany vylézt. Dokud neporodím placentu, nebo dokud Johanku neodstřihneme, bylo by to dost nebezpečné. Pupečník ovšem tepe ještě hodinu, což je poměrně neobvyklé.

Porod placenty bolí. Kontrakce přicházejí ve velkých intervalech, ale jsou opravdu nepříjemné. Z prvního porodu si nic takového nepamatuju, protože doktorka ze mě placentu, s mým souhlasem, vytáhla. Já ji tahat nechci, protože se bojím, abych neurvala pupečník. Nevím, možná je to úplná blbost, ale nechci to riskovat. Tak čekám a při kontrakcích hekám a tluču rukou do okraje vany. Možná to tolik bolí proto, že mi na břiše leží Johanka. Možná je to tím, že ležím v ne úplně vhodné poloze na zádech. Říkám si, že rodit takhle dítě musí být dost děsný, že je to opravdu hodně nepraktická pozice. Neznám to, i Anežku jsem rodila v kleče. Tlačit mi takhle fakt moc nejde.

Zatímco čekáme na dotepání pupečníku, Dan konzultuje s Jarkou, jak ho přestřihnout a pak to ještě pro jistotu studuje na internetu. Tam je evidentně úplně všechno, prý našel i celý návod, jak porodit. Když konečně nastal čas, přináší obvaz, podvazuje šňůru na jedné straně, na druhé, pak se zhluboka nadechne a stříhá. Moje a Johančino devítiměsíční spojení je u konce.

Bere miminko a odnáší ho do ložnice. Já se mezitím neohrabaně zvedám do dřepu, přichází další kontrakce a mě se konečně daří i tlačit. Placenta vyjde ven a já žasnu, jak je velká a jak byla těžká. Břicho mám najednou úplně prázdné. Na chvilku je mi z toho až smutno. Dan hledá v kuchyni misku, do které pak placentu ukládá a nese do ledničky. Odněkud vím, že ji někdo musí prohlídnout, jestli je celá a něco ve mě nezůstalo.

Jsem stále ve vaně a Dan pode mnou a okolo mě začíná uklízet různé krvavé chuchvalce a cucky, které ze mě vyšly. V ten moment ho obdivuji, myslím, že ne každý chlap by tohle dal.

"Co dělá Johanka?" ptám se ho potom. Vytřeštil na mě oči. "No jo, já na ní úplně zapoměl!" vyhrkne a letí do ložnice. Za chviličku je zpátky, miminko prý pokojně spí.

Sprchuji se a konečně vylézám z vany ven. Jdu do postele ke své holčičce a tulím se k ní.

Teď teprve mě poprvé napadá, jestli bychom neměli zavolat nejakého doktora nebo záchranku. Asi se to tak obvykle dělá. Ovšem představa, že nás teď obě nakládají do sanitky, vezou do nemocnice, tam mi jí berou a pravděpodobně čistě preventivně strkají do inkubátoru, je pro mě naprosto děsivá. V ten moment přichzí SMS od Jarky, že sehnala zkušenou porodní asistentku, která se na nás přijde podívat. Myšlenku na záchranku tedy zavrhuji.

Porod doma plánovaný nebyl. Ale rozhodnutí zůstat po porodu doma a nikam nejezdit už bylo naprosto vědomé a jsem ráda, že jsem ho udělala.

Za necelé dvě hodiny přichází domluvená asistentka. Důkladně kontroluje miminko, placentu i moje poranění. Navzdory tomu, že Johanka má něco přes čtyři kila, jsem jen trochu natržená. Údajně by se dva stehy udělat daly, ale prý to dobře sroste i samo. Zůstávám tedy bez šití. Johanku hodnotí jako zdravého, fyziologického novorozence.

Druhý den k nám přichází na kontrolu pediatrička. Nevěří mi, že porod doma nebyl plánovaný a zcela evidentně je jí to silně proti mysli. I přes napjatější atmosféru, která při její návštěvě vládne musím ale uznat, že je profesionálka. Kontroluje miminko a na čtvrtek sjednává Johance ambulantní novorozenecké vyšetření v okresní nemocnici. Dokonce přede mnou volá mému gynekologovi, aby ho informovala o porodu a pak mi podává telefon. Pod jejím přísným pohledem si s ním domlouvám kontrolu po šestinedělí. Až k nám domů chodí doktorka kontrolovat Johanku v podstatě každý den po celý týden.

Popravdě, z cesty na vyšetření do nemocnice moc nadšená nejsem, ale beru to jako kompromis právě vůči pediatričce. A vlastně sama budu ráda za definitivní ujištění, že je miminko v pořádku. Johanka tedy v pátý den svého života poprvé opouští svůj rodný dům a absolvuje vyšetření sluchu, očí, odběry z patičky, saturaci a další. Vše v pořádku skutečně je.

S výjimkou výpravy na vyšetření trávíme s Johankou celý týden zachumlané v posteli. Dole v přízemí zatím Anežka řádí s babičkou a malá ségra jí moc nezajímá. Tchýně mi až do postele nosí výborné jídlo a já i miminko spíme a spíme a spíme.

Dnes jsou Johance už skoro tři týdny. Je neuvěřitelně klidná. Skoro vůbec nepláče, jen si zvědavě prohlíží svět. A vsadím se, že v duchu plánuje, čím nás překvapí příště.